Od lesnictví k dřevařině
Máte vystudovanou lesnickou školu. V podnikání jste ale ukročil mírně stranou směrem k dřevařství.
V lesnictví jsem pracoval deset let a už za totality jsem měl šanci být na odborných lesnických praxích v Bádensku-Württembersku, kde jsem viděl další využití dříví, které tady nebylo. Jednalo se hlavně o slabou dřevní hmotu, tzv. tyčovinu, která bohužel i dnes často zůstává v lese. V počátku jsem tedy začínal se zpracováním slabého dříví, protože jsem to viděl jako výzvu i jako nějakou vzájemnou pomoc. Se zpracováním této hmoty se začínalo pro soukromníky, jednalo se o jednodušší věci, jako jsou ploty, pergoly, palisády. Poměrně brzo poté jsme začali s první turistickou infrastrukturou. A tam v podstatě došlo k propojení zpátky k lesnictví. V minulosti se turistická infrastruktura dělala laicky a používala se podřadná dřevní hmota. To jsme chtěli od začátku změnit. Dnes už je cena práce tak vysoká, že se musí využívat kvalitní dříví, protože v opačném případě se na místo musíte vracet. Ze začátku jsem se musel – dnes to samozřejmě nejde a je to střet zájmu – spolupodílet i na projektových dokumentacích.
– Jaké typy zakázek obecně jako firma děláte nejčastěji?
Začínali jsme se dřevem v zahradě, pak se přidala dětská hřiště, která jsme vyráběli jednu dobu hodně. Potom se musela hřiště začít certifikovat, a i když máme dvě certifikované řady, tak to už je opravdu záležitost velkých firem, které vyrábí hřiště ve velkém, pořád stejná, jen se mění prvky. Pro mě, jakožto pro člověka z lesa, to není zajímavá práce. Baví mě, když je každá zakázka originál, když je to svým způsobem výzva. Takže jsme od dětských hřišť ustoupili a děláme převážně turistickou infrastrukturu. Ano, i zde vyrábíme posezení, altány, k tomu třeba dodáme houpačku nebo nějaký hrací prvek pro děti, ale už to neděláme pro školky a školy, pro tento segment. A soukromníci – pro ty dnes děláme také velmi málo, soustředíme se na segment dřeva v krajině – 90 % zakázek děláme v lese pro obecní a státní instituce.
Specializace na těžko přístupné terény a chráněné lokality
– Unikátním know-how vaší firmy je práce v těžko přístupných terénech a chráněných lokalitách.
Ano, specializujeme se na tyto lokality. Často je pak složitější dopravit materiál než zrealizovat samotnou stavbu. Ale je to pro nás výzva. Dopravovali jsme malotraktory, různými lanovkami, sněžným skútrem, loďkou, pásovou vyvážečkou a různými kombinacemi. Jeden modelový příklad – kamion doveze dříví na záchytné parkoviště v obci, kde se materiál naloží na V3S, která jej doveze do terénu, tam se přeloží na pásovou vyvážečku, která jej vyveze na kopec, kde čeká náš malotraktor, který materiál rozveze po povrchu, a zbytek lidi donosí ručně. Jen když si spočítáte, kolikrát se dříví překládá... to je právě potom o ceně. A to bohužel nezohlední žádný rozpočet. To musí být zohledněno v tom know-how a v našich zkušenostech, kde musíme dokázat namodelovat, jak materiál na místo dostaneme.
To je případ i pokládky dřevěného chodníku v NPR Adršpašsko-teplických skal, kterou jsme dělali jako zakázku pro Agenturu ochrany přírody a krajiny. Dříví se dovezlo kamionem, poté vyvážečkou na skalní sráz, lesnickou lanovkou se spouštělo do soutěsky dolů a ručním vozíkem rozváželo na místo realizace. V těžkých terénech neděláme jen s dřevem, například na jedné homoli na Litoměřicku jsme opravovali i zříceninu hrádku Oltářík, protože tam šlo zejména o dopravu materiálu – a já vždycky říkám – šetrnou dopravu materiálu. Protože samozřejmě materiál můžu na místo dostat a nechat za sebou spoušť. Citlivá a šetrná doprava materiálu je základem pro práce v chráněných lokalitách.
Nakládka materiálu na loďku, NP České Švýcarsko, klidové území soutěsky Kamenice. Foto: Petr Bláha
– Pokud se bavíme o chráněných lokalitách – jak velký je rozdíl v tom, zda dřevo půjde do národní přírodní rezervace, nebo někomu na zahradu?
Soukromý zákazník z 90 %, když se mu výrobek nenatře, není spokojený. On potřebuje dřevo natřené. To je bohužel z historického důvodu, kdy se všechno natíralo palisandrem a tím se to mělo za kvalitní. Ale bohužel to tak není. Nátěr životnost dřeva prodlouží o velice málo, protože tam jsou nějaké spoje, uložení a nátěr poslouží jen na povrchu, ale neprodlouží životnost v těch kritických místech. Důležitá je zejména volba materiálu, ne volba povrchové úpravy. Abych se vrátil k otázce – když pracujeme v národních přírodních rezervacích, památkách, v první zóně národního parku, je to dnes ze 100 % bez jakékoli povrchové úpravy, bez impregnace, bez nátěru a používá se dub nebo někdy modřín. Na Šumavě se historicky používá modřín, dub zase více v nížinách.
– Vaší specializací jsou dřevěné chodníky, kterých, jak uvádíte, jste zhotovili nejvíce kilometrů v Česku. Říkáte, že dřevěný chodník je často svým charakterem složitější než rozhledna. Jak je to možné?
To je právě o té dopravě materiálu. Rozhledny se dělají vždy na místech, která jsou přístupná alespoň terénním automobilem. Ale dřevěné chodníky se dělají tam, kam se často žádná technika nedostane. Ty se dělají na rašeliništích, na zvodněných místech...
– Máte odhad, kolik kilometrů dřevěných chodníků jste již vybudovali? A kde všude se po „vašich" chodnících mohou lidé projít?
Když budeme počítat jen chodníky, bez realizovaných turistických žebříků, schodišť, lávek a mostků, tak je to přes 15 kilometrů. Co se týče dřevní hmoty, tak to je při průměrné spotřebě 0,16 m3 na běžný metr přes 2 400 kubíků řeziva. Čtenáře mohu pozvat na naše chodníky na všechny světové strany. Třeba na jih do NP Šumava na Tříjezerní slať a jezero Laka, na západ do NPR Božídarské rašeliniště, na sever do CHKO Jizerské hory a na východ do NPR Dářko.
– Můžete představit jednu zakázku z poslední doby, kterou byste označil za výzvu?
Na realizaci zajímavý byl například 80 metrů dlouhý turistický most na naučné stezce Olšina. Most přes přítok do rybníka byl naprojektován na dubových kůlech, v největší hloubce metr osmdesát, byl bez povrchové úpravy, s akátovým výpletem zábradlí. Investor potřeboval, aby práce proběhla v březnu. Je to na Šumavě, asi 730 metrů vysoko. Všude jsou močály, rašeliniště, všechno je zamokřené. Okolní povrch byl částečně zamrzlý, se sněhem. Naši lidé pracovali v neoprenech, museli jsme zabezpečit stan, aby se aspoň na chvilku ohřáli, protože v neoprenech se zevnitř zapotí, takže stejně nejsou v suchu, a když je pod nulou, tak to není žádná slast. Kdyby se to dělalo v červenci, jedná se o normální zakázku, ale tím, že se realizovala v březnu, je to úplně o něčem jiném.
Petr Bláha na naučné stezce Olšina.
– Obtížnost zakázky tedy do značné míry určuje roční období a chod počasí.
Je to tak. Na horách je léto velice krátké a s tím harmonogram zakázek často nepočítá. Už se nám i stalo, že jsme zakázku nakonec nemohli uskutečnit v námi plánovaném postupu navážení materiálu. V NPR Božídarské rašeliniště jsme zakázku vysoutěžili na podzim a na jaře jsme ji měli realizovat. Měli jsme vymyšleno a v terénu i tyčemi proznačeno, že materiál navezeme rolbami v zimě, ale přišla jediná zima, kdy na Božím Daru nebyl sníh...
– Vizuálně atraktivní jsou vaše realizace rozhleden.
To ano, například rozhlednu Heřmanice jsme stavěli včetně základů. A museli jsme zpracovat i realizační dokumentaci. Materiál rozhledny je modřín bez povrchové úpravy. Rozhlednu jsme dělali před devíti lety a je zajímavé, že je dřevo pořád netknuté, nemuseli tam prý měnit ani prkýnko. Rozhodně ale rozhledny nejsou nejsložitější, spíš odpočinkové. Často pro nás byly daleko složitější projekty, které na to na první pohled nevypadají.
– Můžete být konkrétní?
Takovým byla například ptačí pozorovatelna NPR Novozámecký rybník. Je to národní přírodní rezervace, opět chráněné území a pozorovatelna byla naprojektována na vyzděné pilíře. Měli jsme vykopat jámy, vyzdít je a na ně postavit dřevěnou pozorovatelnu. Přijeli jsme na místo s pásovým bagrem a začali jsme bagrovat. Ale narazili jsme na tzv. tekuté písky – to se začne všechno vařit a vytvoří se kráter. Bagrista měl co dělat, aby ujel. To se stalo ve středu, stopnul jsem stavbu, nahlásil to investorovi a ten řekl, že s tím musíme něco udělat. Takže jsem měl víkend na to, abych vymyslel jiné založení. Nejsem projektant, ale vymyslel jsem 8 x 8 metrů velký dubový rošt položený v bahně a funguje tam už léta.
Ptačí pozorovatelna NPR Novozámecký rybník. Foto: Zdeněk Patzelt
Dub a modřín jako stěžejní dřeviny
– Pracujete především s dubem a modřínem. Uplatní se u vás i nějaké jiné druhy dřevin?
Na začátku, když jsme zpracovávali především slabé dříví, tak se jednalo o smrk. Ale dnes je to opravdu z 85 % dub a pak modřín nebo jejich kombinace. Například realizace části cyklostezky v malé lužní nivě v Říčanech – spodní část je celá z dubu a na ní je modřín. My jsme dávali tři nabídky, buď celé z dubu, celé z modřínu, nebo kombinace. A investor si vybral kombinaci, která, myslím si, byla dobrý poměr mezi cenou a užitnou hodnotou – to se vždy snažím upřednostňovat. Modřín vydrží méně, ale vyměnit jen svrchní modřínovou část je jednoduché. Tam je vždy složité to, co není vidět. Vyrovnání terénu – to návštěvník nevidí, kolik je materiálu pod tím. A uvodorovnit ten materiál, protože terén nikdy není rovný. Občas pracujeme i s akátem, dělali jsme například vyhlídku nebo akátové ohrazení sedmi nocovišť v náhorních partiích NP Šumava. Ale to jsou spíše okrajové věci.
– Máte zkušenost i s exotickými dřevinami?
Ze zakázek pro soukromníky máme zkušenost, že si lidé často přejí massarandubu. Snažím se jim vysvětlit, že to není nejlepší cesta, protože si myslím, že je dobré upřednostňovat naše dřeviny. Z massaranduby jsme dělali pro soukromého investora dřevěný chodník. Přál si malé spáry mezi prkny, čímž se to uzavřelo, navíc se až k samotnému chodníku natahoval travní koberec – takže chodník nemohl dýchat. Přišli jsme za dva roky a někde už to bylo jako perník. Tím chci říct, že ani tyto tolik opěvované dřeviny nemusí být ideální.
Dřevěné schodiště CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, schodiště na skalní útvar Pokličky. Foto: Petr Bláha
Zkušenosti s dostupností suroviny
– Odkud dříví odebíráte a jaké máte zkušenosti s jeho dostupností pro menší odběratele?
Z devadesáti procent bereme dvacet let od jednoho dodavatele – společnosti Uniles. Samozřejmě, když teď řeknu, že potřebuji sto kubíků dubu, tak mi ho nikdo hned nenaveze. Musí to být s nějakým předstihem. A je to samozřejmě o tom, že když dodavatel ví, že nám za rok dá 300, 400 kubíků, tak dokáže naplánovat i těžbu. Dodávali nám i soukromí zpracovatelé, kteří mají les, a když v etátu mají nějakou těžbu dubu na decennium, tak je jedno, jestli to vytěží teď, nebo za rok. Takže když ví, že tento rok budou mít dvě stě kubíků odbyt, vytěží to teď.
– A kolik ročně průměrně odebíráte dříví?
To se dostáváme k obratu a to slovo já nemám vůbec rád – není problém zvýšit si obrat tím, že nakoupím a prodám dřevo za stejnou cenu. My jsme malá firma, která musí pracovat s tím, že jeden rok mám nějaký objem práce a druhý rok dvakrát nebo třikrát tolik. Takže je to individuální – například v loňském roce jsme odebrali na čtyři zakázky něco kolem 700 kubíků řeziva. Ale to není každý rok, pak je taky rok, kdy je to jen 55 kubíků. A pak samozřejmě záleží na typu zakázky – u dřevěných chodníků to množství dříví přibývá. Pokud ale stavíte například rozhlednu, už to není vůbec o kubíkách, ale o lidské práci.
Atypická práce v terénu, údržba zakázek
– Zmiňoval jste, že většinu zakázek děláte v terénu, nejste ale klasičtí zpracovatelé dříví.
Máme zázemí firmy s malou dílnou, kde vyrábíme venkovní nábytek a vybavovací předměty. Například u chodníku je objem materiálu tak velký, že se vozí přímo z pily. Když jsme se bavili o 700 kubících a kamion uveze 25 kubíků, tak to máme dvacet osm kamionů. Naše práce je hodně různorodá, jsme něco jako „Ferda Mravenec, práce všeho druhu".
Je to i hodně o lidech. Velmi si vážím, že naši pracovníci mají pro naši atypickou práci cit a umí se často v náročném terénu a chráněných lokalitách pohybovat. Někteří u nás pracují již přes dvacet let.
– Jak je to s životností a další údržbou vašich objektů?
V minulosti jsem se snažil, aby v ceně zakázky byla pětiletá údržba. Aby firma, která zakázku vyhraje, byla nucena se o ní pět let zdarma starat – to znamená, aby to musela udělat tak kvalitně, že se o to starat nebude muset. Což je za mě ideální. Ale projekty tak nemohou být nastaveny. Údržbu musí dělat nositel projektu, respektive investor. Jsem hrdý na to, že za celé působení naší firmy jsme neměli jedinou reklamaci.
Teď se ke mně například dostala realizace úpravy cesty někde u Labe na Litoměřicku řádově ve sto tisících, kde navrhli zábradlí ze šesticentimetrové tyčoviny. Na to když se pověsí desetiletý kluk, tak se to zlomí. Investor ušetří na realizaci, ale nebude tam dělat nic jiného než údržbu. A je to až nebezpečné. To je klasický příklad, kde je to podle mě špatně. Buď toho má investor udělat méně, nebo etapovitě, nebo to nedělat raději vůbec. Je to o kvalitě. Poměr ceny a hodnoty je důležitý.
Boží vyhlídka na Božím daru. Foto: Petr Bláha
Zakázky pro veřejný sektor
– Jako firma získáváte nejvíce zakázek z veřejného sektoru, které jsou často financovány z dotací. Jaké máte zkušenosti z těchto typů zakázek?
My vnímáme jako problém, že investor se často v problematice neorientuje a projekt udělá firma, která s těmito realizacemi nemá praktické zkušenosti. Pak dochází k odstoupení firmy a například náročné žádosti o prodlužení dotací, protože projekty turistické infrastruktury se z velké části realizují právě z dotací. Zakázka se pak musí vysoutěžit znovu a v konečném důsledku je dražší, nemluvě o ztraceném čase. Na takových zakázkách, kdy jsme práci po někom vysoutěžili, jsme již pracovali – a byla nutná úprava projektové dokumentace, protože v původním znění nebyla realizace dost dobře možná. Ideální by bylo, kdyby předtím, než projektant udělá projektovou dokumentaci, ji zkonzultoval s někým, kdo se tím zabývá. To jsou věci, které nejsou v počítačích, a dnes projektant, pokud nechce přemýšlet, tak to nikde nenajde.
– Nejde se nezeptat, zda se vás nějak dotkla koronavirová krize.
Co se týče omezení, tak tím, že pracujeme venku v terénu, tam velká omezení nejsou, protože naši zaměstnanci často nepřijdou do styku s nikým jiným. Projekty se vždy připravují dřív, i finančně, takže zatím se nás krize nedotkla. Dopady ale pravděpodobně pocítíme v tomto roce, protože naše odvětví, včetně výběrových řízení, je hodně zastavené.
– Abychom skončili optimisticky, jakou z vámi realizovaných zakázek máte osobně nejraději, jste na ni nejvíc hrdý?
Ve mně je stále kus lesáka. A tak jsem rád, když naše opatření přispívají zejména k usměrnění a zvýšení komfortu pohybu. Ne k masové návštěvnosti. A tak na vaši otázku odpovím trochu vyhýbavě. Napadá mne jedna NPR ve Středočeském kraji, kde jsme, kromě jiného, zhotovili téměř pět set kusů dubových schodů v prudkých skalních srázech a sutích. Tato lokalita je hodně odlišná oproti rašeliništím, neboť se jedná o výsušné stanoviště. A vtroušeně, v zakrslých doubravách a dubo-habrových lesích, je tam zastoupen tis. Kdo by potřeboval ještě další nápovědu, nalezne ji na našich webových stránkách v aktualitách několik let dozadu.
Děkuji za rozhovor (12. 01. 2021),
Petra Kulhanová
