Rozhovor s prof. Ing. Josefem Fantou, CSc., lesnickým a krajinným ekologem
Zamyšlení nad lesnickými tématy
- Není žádným tajemstvím, že jste velkým kritikem poměrů českého lesnictví. Jak se váš pohled na naše lesnictví vyvíjel, co jej formovalo?
České lesnictví prošlo v uplynulých 100 letech složitým vývojem: mnišková kalamita na přelomu 20. a 30. let minulého století, 2. světová válka, suchý rok 1947, znárodnění za totalitního režimu, rozvrat lesa imisemi na rozsáhlých územích, pak přehnaný ekonomismus v nových politických poměrech, probíhající změna klimatu a kůrovcová kalamita. Bylo velice poučné sledovat tento vývoj – jak na něj reagovala v jednotlivých obdobích národní lesnická politika a správní složky, vlastníci lesa i sami lesníci – a porovnávat tyto reakce s rozvojem vědeckých poznatků v oblasti ekologie lesa a ekologie krajiny, které jsem si zvolil za obor své působnosti. Později, za pobytu v zahraničí, jsem měl příležitost poznat, jak se s podobným zadáním vyrovnávali lesníci v jiných podmínkách. Mnohokrát jsem si ověřil, že obvyklé české „Ne, to nejde" nebývá tím nejlepším řešením.
- Je podle vás les věkových tříd přežitkem, jakýmsi lesnickým dinosaurem?
Budoucí lesy nepochybně nebudou výhradně stejnověké. Obhospodařovat smíšené a nestejnověké lesy podle modelu lesa věkových tříd tedy asi nebude to jediné pravé. Je třeba zavést i jiné přístupy. Z mého podnětu už před 20 lety zpracoval Ústav pro výzkum lesních ekosystémů (IFER) metodiku tvorby lesního hospodářského plánu na podkladě provozní inventarizace, vycházející z německé zkušenosti. Tam si už před 30 lety zavedli pojem „typ vývoje lesa“ (Waldentwicklungstyp) jako alternativu k modelu lesa věkových tříd. Tento způsob lesnického plánování a řízení vývoje lesa byl zaveden v českých národních parcích a pokusně na školním lesním závodě Masarykův les ve Křtinách. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů ohledně jeho zavedení v provozních podmínkách ale neprojevil ani nejmenší zájem.
Spolupráce Správy KRNAP a nadace FACE v Krkonoších. Zleva: Jan Hřebačka, Oldřich Lábek, Jan van den Bos, Josef Fanta, 1999.
- Říkáte, že lesnický obor u nás zaspal dobu, aby se adaptoval na změny klimatu, jak se dělo ve středoevropském regionu od 80. let minulého století. Pokud se ale podíváme například na kůrovcovou kalamitu, postihla v různé intenzitě celý tento region. Změna druhové skladby probíhá v posledních 20 letech v podobném tempu i v okolních zemích. Které země jsou podle vás v rámci střední Evropy v lesnictví nejdál a v čem bychom se měli inspirovat?
Po likvidaci totalitního režimu v 90. letech bylo vedení českého lesnického sektoru zaujato především ekonomickými záležitostmi. Na množství vědeckých informací o změně klimatu, upozornění a výzev k přijetí adaptačních opatření ze strany našich i zahraničních odborníků zřejmě nebyl čas. Zajímavé ale je, že i v této hektické době se ve vedení sektoru našel čas na zpracování českého dokumentu „Dřevěná kniha“ v reakci na dokument „Zelená kniha EU“. Toto období se prostě promeškalo a čas zabývat se dopady změny klimatu na lesy a lesnictví se našel teprve tehdy, když se začala rozbíhat kůrovcová kalamita na severní Moravě.
Pokud jde o výskyt kůrovce v okolních zemích: pod vlivem změny klimatu se samozřejmě brouk rozšířil po celé střední Evropě. Ale není žádným tajemstvím, že se mu za výše uvedených podmínek nejlépe zadařilo právě v Česku. Proč asi uspořádal Evropský lesnický institut (EFI) před dvěma lety celoevropskou konferenci o kůrovci právě u nás, a ne třeba v Rakousku nebo v Polsku? V ostatních zemích střední Evropy si vedení lesnického sektoru zachovala zdravý rozum a flexibilní výkon hospodaření ve vlastní režii lesního podniku. To jim umožnilo reagovat na počátky kalamity rychleji než těžkopádným zadavatelským postupem v ČR. Proto jsou na tom okolní země dnes lépe. Ale na inspiraci tohoto druhu není ani dnes pozdě.
A ještě: dovedu si představit, že vedení lesnického sektoru má dnes příjemný pocit z toho, že se kůrovcovou kalamitu podařilo převrátit ve velký zdroj příjmů. České smrkové dřevo se dnes vyváží už nejen do Německa a Rakouska, ale i do Číny, a dokonce i do Spojených států. Nestálo by ale za úvahu zamyslet se, jak zpracovávat vlastní dřevo doma, než se chovat jako rozvojová země, kde se produkuje surovina, která se bez jakékoliv přidané hodnoty vyváží, a přitom se do země za drahé peníze dovážejí z tohoto dřeva zpracované výrobky? Nebyl by toto lepší příspěvek k rozvoji českého venkova než oprava silnic, které jsou zničeny pojezdem nákladních aut přetížených dřevem při jeho vyvážení z našich lesů?
- Pokud budeme vycházet ze současné situace a stavu porostů, jaký postup obnovy byste v současné kůrovcové kalamitě zvolil?
Když jsme v 90. letech minulého století dělali program obnovy lesů zničených kyselou depozicí v Krkonoších, zvolili jsme kombinaci přirozené obnovy (především pionýrských dřevin) s obnovou umělou. Vedení státních lesů (které tehdy obhospodařovaly lesy v národním parku) považovalo takový přístup za nepřijatelný. Přirozená obnova pionýrských dřevin byla tehdy zakázaná; bříza, osika a další pionýrské dřeviny se ze zmlazení odstraňovaly. Po 30 letech byla přirozená obnova pionýrských dřevin na kůrovcových kalamitních holinách znovu s úspěchem „vynalezena" pro Jeseníky.
- Kritizujete, že se k lesům v českém pojetí přistupuje jednostranně ekonomicky. Z lesnického oboru se v současné době naopak ozývá, že začíná převažovat ekologický přístup – nespokojenost je například s podobou Lesnické strategie EU, kterou Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů kritizuje za nevyváženost a upřednostňování pouze ekologického aspektu hospodaření v lesích. Můžete se k danému tématu vyjádřit?
Dovolte, abych vás opravil: nekritizuji, ale dívám se do budoucnosti a kolem sebe, přičemž upozorňuji na to, že v současné době, za probíhající změny klimatu, je třeba posuzovat věci jinak než dříve, klást si především koncepční otázky a hledat na ně zodpovědně formulované odpovědi.
Pokud jde o kritiku Lesnické strategie EU ze strany SVOL, nedávno byla zveřejněna 6. zpráva IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu). Je na vedení SVOL, aby posoudilo, co považuje za důležitější – dodržování zásad celoevropské lesnické strategie, nebo vlastní zájem sdružení? Dovedu si představit, že to není jednoduché rozhodování. S otázkami tohoto typu se ale budou muset v dohledné době vypořádat všichni majitelé a správci lesů. 
Nizozemský pracovní tým projektu ochrany pralesů v Rumunsku a Bulharsku, 2003. Josef Fanta první zprava.
- Stanislav Cejchan v červencové Lesnické práci popsal boj o využívání lesů v Německu, kde tamní svazy ochránců přírody a aktivisté nevládních organizací vyžadují zřetelné snížení užívání lesa, zvlášť těžby dřeva – chtějí vyčlenit nejlépe 20 % lesní plochy z těžebního prostoru. Jak vnímáte tyto aktivity?
Pokud je mi známo, tato aktivita svazů ochránců přírody a aktivistů v Německu nevychází z jejich vlastní iniciativy, ale z dřívějšího vládního návrhu omezit na 20 procentech rozlohy tamních lesů intenzívní hospodářské využívání v souvislosti s adaptací na změnu klimatu. Změny přírodních podmínek uvedené v 6. zprávě IPCC ukazují zřetelně, že způsoby využívání lesů se v nových podmínkách nepochybně budou muset změnit. Je přece logické, že v jiných podmínkách se s jinými lesy bude muset nakládat odlišně než dosud.
- Nejdou proti sobě trend na zvyšování bezzásahových území a snaha o podporu vyššího využívání dřeva jako obnovitelné suroviny?
Dobře fungující společnost potřebuje obojí. Dobré řešení je věcí zodpovědného politického rozhodnutí postaveného na vědeckých podkladech a konsenzuální dohodě obou stran veřejné správy. Volba udržitelného hospodaření je sice dlouhodobým cílem, ale vyplatí se, neboť nehrozí vyčerpání zdrojů a je odpovědí na současnou krizi biodiverzity a změny klimatu.
Ochrana přírody
- Na počátku 60. let jste stál u zrodu Krkonošského národního parku. V jaké atmosféře se zakládal náš první národní park?
Šlo o první národní park na českém území. Počátky jednání byly složité, ale v závěrečné fázi bylo dosaženo vcelku konsenzuálního řešení. Mimořádnou zásluhu na zřízení parku měl tehdejší Ústav památkové péče a ochrany přírody, fungující v rezortu Ministerstva kultury (Jan Veselý, Zdeněk Vulterin a další). Některá rozhodnutí nebyla ovšem tehdy dovedena do vhodné podoby. Např. správu lesů v národním parku vykonával podnik státních lesů. Ten tam samozřejmě hospodařil po svém. Ke změně došlo až v 90. letech, kdy správu lesů převzala Správa národního parku.
Dokumentace biodiverzity na svahu Studniční hory v Krkonoších, 1967.
- O 30 let později jste se do Krkonoš vrátil, abyste se s nizozemskou nadací FACE zasloužil o revitalizaci lesů Krkonošského národního parku, jenž byl postižený imisní kalamitou. Jak obtížný to byl úkol – z vašich pamětí je patrná rozladěnost nad tehdejším přístupem české strany?
Projekt nadace FACE nebyla jednoduchá záležitost. Šlo o první velký zahraniční projekt, v němž nadace koncipovala své přístupy a sbírala zkušenosti. Do Krkonoš se například jezdili učit kolegové z africké Ugandy, jak řídit svůj projekt. V Krkonoších šlo nejen o obnovu lesů zničených kyselou depozicí v 70. a 80. letech, ale také o nastartování procesu přirozeného vývoje lesa jako nejdůležitější součásti přírody národního parku. V tomto procesu měly pionýrské dřeviny hrát důležitou úlohu – šlo o iniciální stadia sekundární sukcese. Na tomto přístupu se státní lesy, které tehdy spravovaly lesy parku, odmítly podílet – chtěly jen sázet, a především smrk. Využití přípravných dřevin jako první fáze přirozené sukcese lesa pro ně nepřicházelo v úvahu; bříza, osika a další pionýrské dřeviny byly pro ně plevel. Podobně skončila i uvažovaná spolupráce s tehdejším Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti. Ústav neměl tehdy k dispozici žádné informace o přirozené obnově lesů v Krkonoších, byl tehdy zaměřen pouze na proces zalesňování. Vše se vyřešilo teprve po převzetí lesů do správy národního parku. Spolupráce Správy KRNAP s univerzitami v Amsterodamu a ve Wageningenu proběhla úspěšně. Po několika letech mohl být KRNAP vyřazen ze seznamu deseti nejvíce ohrožených národních parků světa. A tehdy obnovené porosty dnes dobře prosperují - rozhodně lépe než fádní monokultury.
- Jak jste vnímal vyhlášení našeho zatím posledního Národního parku Šumava a následné desetiletí často vyhrocených diskuzí o podobě jeho managementu, eskalovaných po kalamitě Kyrill? Nepřispělo to k určité destabilizaci vztahů mezi lesníky a ochranáři?
Zřízení Národního parku Šumava jsem vnímal velmi pozitivně – vytvořením národních parků na obou stranách hranice vzniklo největší území chráněné přírody ve střední Evropě. Nesmyslných a odborně nepodložených invektiv v podobě tvrzení, že Šumava vyschne a že po Kyrillu už na Šumavě nikdy neporoste les atd., bylo bezpočet. Oceňuji současné vedení národního parku za to, že odolalo a prosadilo pro národní park vhodné přístupy k nakládání s lesem. A pokud jde o destabilizaci vztahů mezi českými lesníky a ochranáři, ta existovala už dříve, je naprosto nesmyslná a přetrvává zcela zbytečně dosud. Podobný „nevztah" jsem za pobytu v zahraničí nikde nezažil.
Děkuji za odpovědi, Petra Kulhanová
Foto: archiv Josefa Fanty
Celý rozhovor najdete v říjnovém čísle Lesnické práce
Komentáře
Že tohoto pána Lesnická práce prezentuje na svých stránkách, tomu se divím !
Ale musím upravit vaše sdělení v tom, že dvě staletí lesníci něco kazili, řekl bych, že pracovali na společenskou objednávku a ještě k tomu to bezvadně uměli a měli vypilované.
Ale v posledních 30 letech přišla "jiná-lepší" doba, lesnictví tu stát zadupává do země!
Vtrousil do lesnictví zákon o veřejných zakázkách - největší svinstvo co jsem v lese viděl a pak stát - naši politici a je jedno o které jde, umí les jen osobně a kecama propagovat, ale skutek utek.
A když tak čtu, jak prodloužená ruka politiků - státní správa neumožní dát ani značky zákaz vjezdu cyklistů na soukromý (ne veřejný) statek-majetek, tak je mi na nic.
Kolikpak omezení funguje všude jinde, a ještě si na ně lidé platí a v lese....
Opět vizitka naší politické a správní loby!!
A tak je to i s námi lesníky. Nesoudím ty staré, co měli před sebou lesiny s křovisky a nevyužité pastviny, z nichž déšť odplavoval půdu. Co měli nad sebou vrchnost volající po dřevu, rychlém a rovném. Nesoudím tisíce lesních dělníků, babek, dědků, výrostků, co s hrbatějícími zády sázeli do země nekonečné řady smrčků. Co měli na ty pláně sázet? Jedli či buk? Ne, nemohli tehdy jinak.
A jak měli hospodařit lesníci za minulého režimu? Znal jste třeba inženýra Indrucha z Bílých Karpat? Všude kolem mě jen nádherné zmlazující bučiny, panečku, ty rovné kmeny, to zakmenění! A stejně i on musel ty boučky na mnoha místech vytínat a sázet smrk.
Dnes jsme však již dále. Máme za sebou 200 let zkušeností s tímto smrkovým hospodařením. Počáteční naděje a ano, nepopiratelné úspěchy, střídá stále častěji rozčarování. Je to snad chyba lesmistrů Josefa II. či Františka Josefa II.? Nebo lesníků minulého režimu, živících rodiny a provádějících práci dle pokynů vrchnosti? Nikoliv. Bylo by pošetilé a nespravedlivé soudit je.
Dnes již víme, co pasečné smrkové hospodaření dělá v řádu stovek let. Oni to ještě nevěděli. Zaslouží si naši úctu - za pracovistost a bohatství, jež nám odkázali.
Avšak my již nyní víme mnohem více. Víme, že jejich cesta byla dobrá, avšak ne trvale udržitelná, jak je dnes módní říkat. Že byla cestou dobrou, ale nutně dočasnou.
Ne, neznamená to vrátit se zpátky někam ke zcela neřízenému lesu, jak radí profesor Fanta. Ale také to neznamená pokračovat v upřednostňování holosečí, smrku, borovice a modřínu.
Buďme moudří a ukažme, že jsme se opravdu poučili, a nebuďme nevědomci, již znají jen svoji, svému srdci nejbližší krajnost.
Ti lesníci to nemohou ovlivnit a stát a státní aparát jen plká.
Vlastník lesa svázaný příkazy a tím co vše je povinen na svém strpět, to ani za předpokladu správných a dobrých rad dnešních lesníků nedožene.
Je to na hlubší diskusi, ale je to jasně měřitelné a nezpochybnitelné.
Ale zákon padajícího hovna na ty poslední v řadě je neúprosný i v dnešní super době....
Co určitě nepokládám za chybu je prostý podíl smrku, takhle ten problém nestojí a nikdy nestál - spousta lidí to bude ovšem dále opakovat. Jistý evangelický farář označoval podobné chování (v jiné problematice) za nedovzdělanost a polovzdělanost. Dneska už chápu, co tím myslel, jakkoliv jsem mu to tehdy měl za zlé. Rozhodně ale nelze současný kolaps kulturních smrčin (ale také přirozených smrčin - dtto Šumava) zužovat na problém přílišného podílu smrku.
Souzení minulosti? Jak říkáte, všichni děláme chyby, jež si později uvědomíme. Vždyť i proto žijeme tak dlouho, abychom měli sdostatek času ty chyby udělat, poté si je kolikrát bolestně uvědomit, a dá-li bůh, nakonec je i napravit. Lesnictví je během na dlouhou trať i v rámci lidského života, a nevěřil byste, jak já sám si často přeji, abych dokázal všechny ty oplocenky či prořezávky ještě vidět co nejdéle. Les není pole.
Pokud jde o smrk, můj názor (jenž ale nikomu nevnucuji), je ten, že ho máme skutečně příliš. Kdybychom se řídili skutečnou přirozenou dřevinnou skladbou, tedy ne již antropicky podmíněnou pozdně středověkou či raně novověkou, museli bychom ho zcela vyloučit téměř z poloviny Vysočiny, skoro celé karpatské Moravy i větší části středních poloh Čech. Smrk to ví a sám nám to ukazuje. Dříve jsem si myslel (vidíte, zase ten vývoj názorů), že aspoň ve druhé generaci bude nepůvodní smrk, samovolně zmlazený, v řadě středních poloh adaptován. Dnes vidím, že není. Žloutnou mnohde i sotva pětimetrové smrčky z náletů, v půdách dobře vodou zásobených. Problém se zdá být komplexním, neboť mnohde není brouk vůbec zjištěn. Nepomáhali-li bychom tomu stromu seč můžeme, neudrželo by se ho v krajině, i při vysokých stavech zvěře, více než nějakých 10-15%, a i to vše hlavně na slatinách, rašelinách, kde jedině by ustál tlak buku, jedle a dalších.
S pozdravem lesu zdar Martin Klewar alias Najše
A ještě menší poznámku k ochranářům, dovolíte-li. Vždy jsem si kladl otázku, proč já, milovník jedle a buku, je nemám celkově v lásce. Ano, snad pro jejich celkově nekvalifikovaný idealismus, ale ten neplatí vždy a u všech. Hlavním ale zřejmě bude jejich popletenost v definicích původního či hodného ochrany. Květnatá louka je jistě krásným výtvorem, ale nikoliv přírodním, nýbrž lidským, a v tom si nezadá se zahrádkou v příměstském satelitu za Prahou - snad až na tu intenzitu hospodaření. Myšlenka prohlásit rozsáhlé části Šumavy národním parkem je krásná napohled, ale převelmi naivní. Neboť podobně jako u britských národních parků, i zde chráníme přírodu, která může být krásná, ale je z větší části pouhým lidským výtvorem, ať už zastoupením dřevin v lesích, ale také jejich převážně jednověkou strukturou. A vyhlašovat národní park s tím, že jej teprve zásahy a ponecháváním dotvoříme? Pošetilé a dětinské.