Věk nejstarších jedinců douglasky v Severní Americe je udáván na více než 1000 let. Na svých přirozených stanovištích dosahují výjimečně výšky až 100 metrů a obvodu přes 5 metrů. K prvnímu vysazení douglasky u nás došlo ve školce okrasných dřevin v Chudenicích v roce 1842. Naše douglasky proto zatím nedosáhly věku ani rozměrů jedinců téhož druhu na americkém kontinentu. Přesto nabývají již dnes někteří u nás rostoucí jedinci zajímavých parametrů.
Mezi deseti nejvyššími významnými stromy Lesů ČR (s výškou 48 metrů a více) evidovanými ve webové aplikaci Lesů ČR na http://www.lesycr.cz/pece-o-les/ochrana-prirody-u-lcr/Stranky/vyznamne-stromy-lcr.aspx se vyskytují vedle sedmi smrků a jedné jedle také dvě douglasky. Po svém dovozu na naše území byla douglaska vysazována nejprve jako vzácnost jednotlivě či v malých skupinkách v parcích, u hájoven a podél lesních cest. Výsadeb do lesních porostů se dočkala až později.
Kůra douglasky má v mládí šedozelenou barvu, s viditelnými pryskyřičnými kanálky. S přibývajícím věkem se obvykle mění na hluboce rozpraskanou borku. Jehlice douglasky jsou v mládí měkké, později tvrdší, ploché, 15 - 25 milimetrů dlouhé, jen 1 až 1,5 milimetru široké a rozložené do stran. Po rozemnutí voní po citrusech. Šišky jsou převislé, nerozpadavé, krátce stopkaté (7-10 milimetrů), podlouhle vejčité, 5 - 10 centimetrů dlouhé a 2 - 3 centimetry široké. Po dozrání mají světle hnědé zabarvení. Snadno je lze poznat podle typických trojcípých krycích šupin, které vyčnívají ze šišky. U poddruhu Pseudotsuga menziesii var. menziesii (zelená) směřují ke špičce šišky, u poddruhu glauca (sivá) se ohýbají zpět směrem ke stopce.
Douglasce se daří především na hlubokých, kyselých, vlhčích, hlinitopísčitých půdách. Nesnáší naopak půdy mělké, vápnité, podmáčené nebo příliš suché. V našich podmínkách se pěstuje zejména v nadmořských výškách do 500 metrů. Stejně jako u většiny jiných lesních dřevin se jeví jako nejvhodnější její pěstování ve směsi s jinými dřevinami.
Douglaska je v celé Evropě široce diskutovaným druhem v souvislosti s klimatickými změnami. Domácí i zahraniční výzkumy dokazují, že je právem počítána mezi stabilizační dřeviny s příznivým vlivem na statickou i ekologickou stabilitu lesních porostů. Vzhledem ke svému kořenovému systému je na hlubokých půdách odolnější proti větru než jiné dřeviny. Dospělí jedinci jsou rovněž známi svojí odolností proti požárům.
Z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny je k ní přistupováno jako ke geograficky nepůvodnímu druhu, pro jehož záměrné rozšíření je nutný souhlas příslušného orgánu ochrany přírody. V současné době je její zastoupení v našich lesích na úrovni cca 0,2 procenta (tedy například o polovinu méně než borovice kleče). Jakožto přínosná dřevina může být vhodnou náhradou za smrk na vhodných stanovištích v nižších nadmořských výškách, zejména v oblastech, kde dochází k chřadnutí smrku. V podstatně větší míře by proto s douglaskou měly počítat i oblastní plány rozvoje lesů.
Vedle uplatnění v lesním hospodářství byla a je často vysazována v rámci sadovnických a parkových úprav. Jsou známy také její okrasné kultivary. Relativně lépe než jiné jehličnany snáší městské prostředí. S ohledem na svůj produkční potenciál a hospodaření se živinami se jeví jako vhodná také pro první zalesnění zemědělských půd.
Lesy České republiky, s. p. chtějí douglasku ve zvýšené míře podporovat na odpovídajících stanovištích jako vhodnou dřevinu do směsí lesních dřevin, v nichž plní meliorační a zpevňující funkci a zároveň zvyšuje druhovou pestrost našich lesů a zajišťuje produkci.
red.
Foto: archiv LČR