– Působil jste jako vedoucí několika projektů na misi v jedné z nejméně rozvinutých zemí na světě – Etiopii. Jakou úlohu v hospodářství a každodenním životě obyvatel hraje les, resp. lesnictví, či agrolesnictví?
Možná nejlepší bude pojem přírodní zdroje. Dohromady je to problematika půdy, vody, obdělávání polí a samozřejmě lesnictví. V Etiopii je mezi 85–90 % obyvatel přímo závislých na zemědělství, a co si nevypěstují na polích, nemají nebo nemůžou ani obchodovat. Zemědělství pak závisí na tom, jestli krajina funguje nebo nefunguje. A když uvážíme, že Etiopie za posledních cca 30 let přišla o většinu lesa, tak mizení lesa jakožto součásti krajiny je zásadní faktor, který může ohrozit i potravinovou bezpečnost jako takovou. Les tedy hraje roli velikou, a když chybí, tak ještě větší.
– Jaké jsou hlavní příčiny odlesňování?
Na to je relativně jednoduchá odpověď – světově rostoucí populace, místní tradiční zemědělství, které je závislé na kombinaci pastevectví a farmaření. S rostoucí populací jsou větší nároky na prostor, na půdu, na přírodní zdroje. Scénář je po celé Africe podobný, nejdříve dojde k odlesnění kvůli spotřebě paliva nebo farmaření, následně do odlesněných prostor přichází dobytek, kozy, dochází k přepásání oblastí.
– Je možné vyjádřit, jaký podíl z těžby v Etiopii tvoří palivové dříví? Existuje těžba dřeva na zpracování např. v pilařském průmyslu?Když se podaří v Etiopii získat užitkové dřevo, tak je to z našeho pohledu tyčkovina. Dostat prkno, to je opravdu výjimka. Místní zedníci, truhláři, kteří mají ruční pilu, dokáží pracovat i s tyčkovinou. Jsou to většinou eukalypty, rychlerostoucí dřeviny, u kterých ani nikdo nechce, aby měli vyšší kvalitu. Pila je něco jako sci-fi.
– Jakou roli v životě místních obyvatel hrají tzv. nedřevní produkty?
Etiopie je rozmanitá, žije v ní 80 milionů lidí a má kolem 80 jazykových skupin. Od pouštních Somálců až po pralesní komunity, od Afarů na severu, prastarou kulturu, která měla sofistikované způsoby zemědělství a zpracování přírodních zdrojů, až po Mursie na jihu žijící prakticky pravěkým způsobem života. Jak je různorodá krajina a kultura, tak je různorodé využívání i non-wood products. Od lovu zvěře, jejího chovu, přes sběr různých plodů, rostlin, či využívání a výsadba medonosných dřevin. Výroba medu je např. doporučována i ve státních zemědělských plánech. Když se vysazují nové porosty, jedno z prvních doporučení je začít s chovem včel, aby byl vidět nějaký okamžitý výsledek. Kolem jezera Awassa v chráněných územích, která byla degradovaná a začala se rehabilitovat a obnovovat, měl úspěch prodej trávy. Když tráva měla čas růst, dosahovala až dva metry a využívala se jako surovina pro stavebnictví na střechy. A znamenala dobrý výdělek.
– V rozvojových zemích jsou v zemědělství zaměstnávány převážně ženy a děti. Dokážete odhadnout, jaké procento žen v Etiopii pracuje mimo zemědělství?
Kolik žen v Etiopii pracuje v zemědělství a jak to hodnotit je strašně složité. Když žena jde pro vodu, je to podle statistiky práce, nebo není? Když žena zpracovává med, je to práce v zemědělství, nebo v agroprůmyslu? 80–90 % lidí jsou zemědělci a významnou část práce v zemědělství konají ženy. Etiopanky na tom nejsou ale tak špatně jako v jiných afrických zemích, kde na ženách zemědělství prakticky závisí. Naštěstí Etiopané nemají mnoho problémů se sociopatologickými jevy (např. alkoholismus) nebo náboženským nastavením. Takže dělení práce mezi muže a ženu je férovější než v jiných regionech. Dětská práce je pak kapitola sama o sobě. Drobní farmáři se bez ní bohužel neobejdou. Základem ale je, aby děti prací fyzicky netrpěly a mohly chodit do školy.
– V roce 2011 Německo obvinilo Čínu, že může za hladomor v Etiopii v důsledku skupování půdy a údajného exportu vypěstovaných plodin do Číny. Jak vnímáte aktivitu států, jako je Čína a Indie a jejich investice?
To je téma tzv. landgrabbingu, které by si zasloužilo celé číslo časopisu. Problém totiž většinou není v samotném exportu potravin, ale přístupu zemědělců k půdě. Nejde jen o čínské a o státní investice, ale i o ty soukromé ze západu. Němci sice obviňují Čínu a Indii, nicméně nedávné angažmá německých firem při produkci energetických plodin v Etiopii také není nezajímavé. Rozsah je ale samozřejmě nesrovnatelný.
V Etiopii se o tom mluví jako o úžasných zahraničních investicích, o rozvoji, o zájmu zahraničních investorů a vlád o spolupráci. Země jako Etiopie potřebuje investice, ale v praxi většinou nemá možnost, ale často ani zájem příliv investic regulovat nebo kontrolovat. Základní problém tkví v tom, že půda, kterou užívají zemědělci nebo pastevci v Etiopii, patří státu a ten ji může více či méně libovolně poskytnout investorům. Zajímavé lokality, které nejsou na ráně, nebo zdánlivě nikomu nepatří (typicky v pasteveckých oblastech) pak jsou poskytnuty investorům. Investoři zdánlivě dané území zúrodní a najmou oficiální zaměstnance, za které platí daně. Nicméně valná většina původních zemědělců zůstane bez zaměstnání, bez půdy a bez obživy. Stát sice získá třeba několik tisíc zdaněných pracovních míst, ale nemá už většinou kapacitu na to, aby absorboval také velký počet nezaměstnaných a dal jim jinou alternativu obživy. Lidé se stěhují do měst, dochází k pohybu populace, roste koncentrace obyvatelstva, přetěžování krajiny, a nakonec i konflikty.– Funguje v Etiopii nějaký systém certifikace lesů (např. FSC, PEFC)?
Úspěch je, když jsou lesy podle nějakého plánu obhospodařovány. Celonárodní certifikace jsem nezaznamenal. Velmi pomalu se začínají certifikovat osiva. Fungují různé programy, jak neziskové tak státní, které se snaží lesnictví postavit na nohy. Za zmínku stojí např. společný podnik vlády a WFP – MERET project.
Děkuji za rozhovor, Petra Kulhanová
Celý rozhovor najdete v srpnové Lesnické práci.
