Působení na krajském ředitelství
– Co vás přivedlo do dříve spíše ryze mužského oboru?
Byl to souběh okolností. Vždy mě zajímalo zemědělství, ale když jsem vybírala konečný obor, zvažovala jsem i to, v jakém prostředí budu pracovat. Zajímala mě rostlinná výroba, ale docela špatně snáším vysoké teploty a nedovedla jsem si představit, že při žních jezdím v létě po polích. Z toho pohledu mi les přišel jako mnohem příjemnější prostředí a také jako mnohem zajímavější, pestřejší a podnětnější obor. Prostě jsem měla pocit, že to je to pravé.
– Jako jedna z mála žen v historii státního podniku Lesy ČR jste pracovala jako ředitelka na krajském ředitelství. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Bylo to něco naprosto odlišného, než co jsem dělala do té doby, kdy jsem na lesní správě byla obklopena kolektivem přímo z výroby a docela často jsem se dostala i do lesa. Tady jsem se najednou začala pohybovat v prostředí, které nebylo vždy jen lesnické. Svým způsobem funkce byla i o komunikaci s veřejnou správou. Najednou jsem se musela setkávat s lidmi z nelesnické branže a částečně i z komunální politiky, což přiznám se, nebyla úplně moje parketa. Musela jsem trochu víc obrušovat diplomacii, protože diplomat opravdu nejsem. Řekla bych, že mě tato funkce naučila napřed přemýšlet a pak mluvit, potlačovat emoce. A díky ní jsem poznala i kolegy z jiných regionů republiky, dostala jsem se z lesnického hlediska na místa, která jsem předtím nenavštívila.
Budova semenářského závodu prošla rekonstrukcí.
– Krajský ředitel je manažerská pozice, co bylo na této práci nejobtížnější?
Dělat i nepopulární manažerská rozhodnutí, obzvlášť při mé povaze, protože se spíš snažím hledat konsenzus. Předem předpokládám, že partneři ze stejné firmy, kolegové, mají stejný záměr jako já, to znamená hájit politiku firmy. Měla jsem ale štěstí na kolektiv lesních správců, se kterými jsem spolupracovala, tým byl dlouhodobý a stabilizovaný. V tom směru to fungovalo dobře. Oříškem pro mě byla komunikace se smluvními partnery. Ekonomická stránka věci je naučí tvrdému vyjednávání a pak se člověk musí naučit, byť by třeba chtěl vyjít vstříc, říkat ne.
– Za vašeho působení postihly závod dvě velké kalamity – Kyrill a Ivan. Co znamenaly pro závod z provozního hlediska?
Byl to docela velký zápřah, protože to bylo v období složitějších smluvních vztahů, což přinášelo vždy nějaké třecí plochy. Probíhalo odstupování od smluv, uzavírání nových, jednací řízení. Kalamity významným způsobem měnily charakter zakázek, řešily se aktuální problémy jako zajištění péče o kalamitní porosty, předcházení kůrovcům nebo následné zalesnění. Tenkrát jsem měla po příchodu na krajské ředitelství pocit, že jsem si sedla na klouzačku, problémy se nabalovaly. Co se týká administrativy zakázek, opravdu jsme si na ředitelství docela užili. Z krajského ředitelství jsem vlastně odcházela ve chvíli, kdy se situace stabilizovala.
– Bylo pro vás odvolání z funkce a jmenování ředitelkou Semenářského závodu v roce 2009 překvapením?
Musím říct, že jsem s odvoláním nepočítala, ale na základě výběrového řízení mi byla učiněna nabídka nastoupit na Semenářský závod po někdejší ředitelce Zdeňce Hlavové. To místo bylo nějakou dobu neobsazené. Kývla jsem, protože jsem měla pocit, že se dostanu zpátky k lesařině. Na krajském ředitelství jsem si ze začátku plánovala, že budu pravidelně jezdit na lesní správy a na revíry, ale kvůli administrativě a různým jednáním jsem se do lesa nedostávala tak často, jak bych chtěla. Přiznám se, že ježdění po úřadech a komunikace s politiky nebylo to, co by mě úplně naplňovalo. Je to jiný svět, dělala jsem to trochu jako povinnost.
– V médiích se o výměně 7 ze 13 krajských ředitelů mluvilo jako o čistce. Jak jste tak rozsáhlou změnu ve vedení vnímala?
Je fakt, že situace nebyla standardní. Informace o tom, že bude znovu probíhat výběrové řízení na pozice krajských ředitelů a stávající ředitelé budou obhajovat své místo, byla překvapením. Člověk si říkal proč, co dělám tedy špatně. Nakonec v manažerské smlouvě je jasně dáno, že když se mnou nadřízený není spokojen, může mě odvolat z hodiny na hodinu a nemusí to řešit tímto způsobem. Vzala jsem to jako aktivitu k obměně managementu. Nejdřív jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí, ale vzala jsem to jako novou zkušenost, výzvu, s tím, že absolvuju výběrové řízení a uvidí se. Pohovor trval poměrně dlouho, ale v žádném případě jsem z něho neměla negativní pocit. V druhém interním kole pohovorů se hovořilo o představách uchazečů a výsledkem byla nabídka pozice ředitelky Semenářského závodu.
– Naplnily se vaše představy o současném místě?
Řekla bych, že jsem na tom nejzajímavějším místě státního podniku. Jsem u začátku a u konce života lesa. Spojuji ten kruh, cyklus lesa. Samozřejmě gros práce je koordinace činností, jak už tady v závodě, tak pro provoz, ale snažím se maximálně jezdit do lesa.
– Semenářský závod má poměrně specifický předmět činnosti, byla to oproti práci na krajském ředitelství velká změna?
Složitější to bylo v tom smyslu, že jsem najednou kromě řízení THP, na které jsem byla zvyklá, musela řídit i dělnické profese, což přináší naprosto jiné problémy, ať už je to otázka zajištění práce, kvality práce, ale i spousta problémů, které si v provoze na lesních správách lidé ani neuvědomují, jako je otázka bezpečnosti nebo požární ochrana, které jsou rok od roku komplikovanější. Někdy mám pocit, že řešit legislativní požadavky je stěžejní část naší činnosti. Souvisí to také s tím, že provoz byl vybudovaný před pětačtyřiceti lety, takže technologie odpovídá té době, zařízení postupně odchází.
Pohled na současnou legislativu
– V červnu proběhlo v Poslanecké sněmovně první čtení novely zákona o obchodu s reprodukčním materiálem. Jak novelu hodnotíte?
Současná novela spíše odstraňuje technické nedokonalosti. Kladně bych hodnotila posun v podpoře kvalitnějších sběrů, snahu uznávat porosty fenotypové třídy A a B. Pozitivní je to, že vznikla jedna pověřená osoba ÚHÚL, která celý proces, od oznámení až po konečný sběr, zaštituje, což zjednodušilo administrativu. Dalším zjednodušením je elektronizace a možnost využívat aplikaci ERMA, která podává informace o reprodukčním materiálu. Obecně mám ale u legislativy někdy pocit, že připomíná manuál pro obsluhu nějakého zařízení. Ustanovení jsou tak podrobná, že nedávají prostor na řešení případných anomálií. V lesnictví ale pořád pracujeme s přírodou, která vždy udělá něco, co jsme nepředpokládali, a pak musíme hledat cestu, jak problém vyřešit. Překlopení evropské legislativy – směrnice 105/1999 je až příliš otrocké a jde podle mého názoru nad rámec. Typický příklad, byť je to banalita. Každý lesník ví, co je to výběrový strom. Ale když řeknete některým lesníkům „rodič rodiny", nebude vědět, o čem mluvíte, přitom je to to samé, pouze je to otrocký překlad z anglického znění. Výběrový strom nebo rodičovský strom je prostě terminus technicus. Na Slovensku stejný termín může být překlopen jako výběrový strom a u nás to legislativci nepustí. Slýchávám u spousty věcí argument: „Neprojde to legislativní radou." To vnímám skoro jako alibismus. Protože někdo legislativcům musí vysvětlit, že jsou nějaké technické termíny, které se u nás používají desítky let, a oni najednou vymyslí nový lesnický pojem.
Dovezená surovina je skladována ve čtyřpatrovém skladu surovin v jednotlivých boxech dle původu. Ve skladu šišky před luštěním prosychají na vlhkost do 20 %.
– Lze o nějakém ustanovení zákona o obchodu s reprodukčním materiálem přímo říct, že komplikuje práci subjektům působícím v této oblasti a zasloužilo by si proto změnu?
Některé věci legislativa stanovila příliš striktně. Typický příklad – podáváte oznámení o konání sběru na nějakou dřevinu, která má pro sběr poměrně krátkou lhůtu. Oznámení musíte podat patnáct dní dopředu a musíte uvést, kde budete sbírat a kolik semene seberete. Nahlásíte například, že v semenném sadu seberete pět kilo jilmového semene. Pošlete na lokalitu sběrače, on samozřejmě semeno neváží hned a nasbírá pět kilo padesát. Vy ale nemůžete vystavit potvrzení o původu na pět kilo padesát, protože na oznámení je napsáno, že budete sbírat pět kilo. Na druhou stranu trhači musíte zaplatit, co natrhal, ale na papíře jsou jiná čísla a je nutné si s tím poradit.
Další komplikací je povinnost, která vychází z otrockého překladu směrnice. Kromě pojmu „semeno" se u nás používá i pojem „semenná surovina" nebo „semenný materiál", což jsou definované pojmy dané semenářskou normou. Naše praxe je taková, že se prodává jak semeno jako osivo zpracované, které musí mít zkoušku, tak i semenná surovina, což je materiál, který se sebere v lese a dodá školkařům, většinou na podzim. Jsou to nejčastěji jedle, žaludy a bukvice. U této suroviny nemáte informaci o kvalitě a školkaři ji hned vysévají. Zkoušku kvality, kterou bych dodávala na základě zákona, dostanou školkaři ve chvíli, kdy mají vyseto, někdy i zmrzlo, sežráno od myší, postiženo klimatickými vlivy, anebo naopak semena vzešla. V zákoně je ustanovení, že na plody, což jsou například bukvice, by měly být zkoušky kvality. Když si člověk přesně vyloží to ustanovení, tak na souplodí už se naštěstí povinnost nevztahuje. Ale když je úrodný rok na žaludy a bukvice, jsou to stovky vzorků, protože sbíráte po celé republice, které musíte exportovat do Výzkumné stanice Kunovice. A já slavnostně na jaře v dubnu pošlu školkařovi výsledek rozboru, načež on mi sdělí, že už stejně zaoral. Směrnice má proto smysl u prodeje čistého semena a je také takto myšlena.
– Pokud se podíváme na lesní zákon, projevilo se závazné ustanovení LHP o minimálním podílu melioračních a zpevňujících dřevin na skladbě sortimentu dřevin, které zpracováváte a uchováváte?
Stačí se podívat do výroční zprávy, jakým způsobem stoupá podíl listnáčů a jedle. Co mě trápí je, že na základě stávající legislativy, kdy modřín přestal být v rámci předběžné opatrnosti meliorační a zpevňující dřevinou, se nenaplňuje ani možnost jeho podílu. Jestli je nějaká dřevina, která si zaslouží podporu, ať už je to v oblasti výzkumu, nebo celkově lesnického stavu, je to modřín. Vím, že jsou regiony, kde mi řeknou: „Vždyť se to u nás zmlazuje jako bříza, děláme v tom výsek plevelných dřevin," jsou však oblasti, kde může růst dobře, ale není tam. Je to dřevina, jejíž rozsah při obnově lesa šel neskutečným způsobem dolů a my to vidíme i na poptávce po osivu. Nesouhlasím s názorem, že modřín je nepůvodní dřevina. Nevím, odkdy by tady musel růst, aby byl uznán jako původní. Je to strom, ke kterému mám vztah, a řekla bych, že i pro pokalamitní lokality by mohl být stejně významný jako nyní preferovaná douglaska.
– Nevymezili se lesníci málo proti zapsání modřínu na tzv. „černou listinu"? Vypadá to, že douglaska má dnes dokonce lepší postavení než modřín.
Lesnický provoz to nějakou dobu pálilo, ale dnes už to není takové téma. Je pravda, že douglaska na mě vykoukne z každého čísla Lesnické práce, bohužel modřín je trochu v jejím stínu, přitom je rozhodně původnější. Tím nechci říct, že douglaska by tu neměla mít své místo. Jen se u všeho musí používat selský rozum. To samé je problematika chlumního smrku. Jsou oblasti, kde v nižších polohách smrk být může. A to jsme u používání správného reprodukčního materiálu. Stejně tak máme borovici vhodnou svým habitem pro vyšší polohy, která je odolná námraze, sněhu, odolává lépe větru, jen je potřeba ji používat, protože osivo k dispozici je.
Děkuji za rozhovor (29. 8. 2016)
Petra Kulhanová
Celý rozhovor najdete v říjnové Lesnické práci.
