Titulní foto: Pohled na bývalé polesí Vlára. Foto: Jaroslav Turek
Hospodaření na polesí Vlára
– Vaším profesním osudem se stalo polesí Vlára v Bílých Karpatech, kde jste působil 34 let. V současnosti je v této oblasti demonstrační objekt, kam se jezdí dívat na vaši práci – přirozené bukové hospodářství – lesníci z celé republiky, ale i Evropy. K principům přírodě blízkého hospodaření jste měl blízko hned od počátku profesní kariéry?
Ano. Ústav pěstění lesů na brněnské lesnické fakultě byl obsazen profesorem Polanským, jehož názory ovlivňované Lysenkovským a Mičurinským učením např. na obnovu nebo zakládání lesa v našich podmínkách byly nesmyslné a ekonomicky nepřijatelné (hnízdové výsadby). Byla zde však celá řada vynikajících profesorů v pěstění lesů v čele s profesorem Polenem, Tesařem a dalšími, kteří při příležitosti návštěv na exkurzních trasách na mé lesní správě mou činnost usměrňovali a podporovali. Když jsem jako absolvent přišel do těchto lesů, kde bylo i 10 druhů listnatých dřevin v jednom porostu, a viděl jejich nádherné kmeny, bylo pro mne vlastně povinností pomoci kvalitnějším jedincům v jejich dalším vývoji. Tento způsob výchovy jsem pojmenoval jako výběr škodících jedinců jak v úrovni, tak v podúrovni a praktikoval jej od první prořezávky až po poslední probírku.
– Jak zde vypadaly lesy, když jste nastoupil? Hospodařili vaši předchůdci také přírodě blízkým způsobem?
Mým předchůdcům takový způsob hospodaření znám jistě nebyl. Polovina mého polesí byla součástí dreherovských obor a lesy byly v minulosti hodně poškozeny jelení zvěří, takže v mýtném věku nebyly hodnotné. Ale ve Sv. Štěpánu, kde jelení zvěř nebyla, byly báječné bučiny, do kterých nikdo zle nezasahoval. Tam jsem viděl nádherné jedince a úžasnou přirůstavost na dokonalých lesních půdách. A jižní expozice v Sidonii, to byl lesnický ráj, protože porosty nebyly ničím poškozeny. Můj předchůdce byl citlivý, do porostů málo zasahoval, a tak byly přehuštěné, což byla také chyba, ale daly se z nich vypěstovat ukázkové vzorové porosty.
– Jsou porosty na Vláře původní?
Absolutně původní. Na téma zastoupení dřevin v Bílých Karpatech v minulosti dělal výzkum doktor Opatrný a přišel na to, že skladba dřevin se v podstatě shodovala s dnešním zastoupením. Takže zde jsou lesy původní složené ze všech druhů listnatých dřevin a ve vyšších polohách nad Sidonií s jedlí. Půdy byly úrodné, lesní ekosystém dokonalý, proto zde stromy rostly báječně.
– Jak obtížné bylo přírodě blízké pojetí pěstování lesů prosadit v době plánovaného hospodářství a preferování mechanizace?
Za celou dobu mého působení jsem s tím neměl potíže. Po celou dobu hospodaření jsem veškerou lesnickou činnost praktikoval zásadně v ekologickém pojetí. Obnova původních přirozených lesů se realizovala zásadně přirozenou obnovou, jen s rozumnou příměsí nepůvodních dřevin (MD, SM, DGL aj.) výsadbou. Ochrana přirozené obnovy se nikdy neprováděla, ochrana umělých výsadeb při přeměnách smrkových monokultur ano, ale jen mechanickým způsobem, nikde ne chemicky.
V případě těžební činnosti byl každý strom při obnovné fázi porostu vyznačen šipkou označující směr pádu a následné vytažení kulatiny, to pro maximální ochranu přirozené obnovy. Při dobré organizaci těžebních prací, při užití i těžké lesnické mechanizace v rukou proškolených pracovníků bylo docíleno výborných výsledků. Jsem za to, že i těžká mechanizace je velmi potřebná a užitečná, pokud je v rukou rozumných a zodpovědných lidí.
– Jak to tu bylo s odbytem listnatého dříví?
Vlárský buk byl známý svou vysokou kvalitou. Hlavní odbyt téměř bezjaderné bukové kulatiny směřoval na výrobu ohýbaného nábytku v Bystřici pod Hostýnem. Přicházeli sem i různí nákupčí resonančního javoru klenu a ti již věděli, kde na Vláře resonanční javor roste. Nedocenitelná byla i řezbářská a tužkárenská lípa. Pokud se týká dalších dřevin, např. ptačí třešeň, tu když viděli na exkurzi západní Němci, nechtěli věřit, že může dorůst v šedesáti letech do výšky 32 metrů s hladkým dvacetimetrovým kmenem. Významným prodejním dřívím byl pochopitelně dub, jilm a jasan.
– Principy hospodaření, které propagujete, kladou vysoké nároky na kvalifikovaný lesní personál. Dovolím si citovat prof. Simanova:„Systém těžby stromů cílových tlouštěk je tvůrčí činností, o to náročnější že v ČR máme nesmírně široké rozpětí přírodních podmínek. Představa, že mezi lesníky je plných 100 % tvůrčích osobností, je zjevně přehnaně optimistická, a proto bude výběrný hospodářský způsob vyhrazen jen malému okruhu vyvolených. Ne každý z nás může být Konias, Krutsch, Švarc či Indruch." Na jedné straně tedy velká poklona, na druhé ale skepse nad masivnějším využitím přírodně blízkých způsobů hospodaření u nás.
Z mého pohledu není možné přijmout názor, že by se přírodě blízké hospodaření nedalo uplatňovat všude. Teorie, které jsem vypracoval pro veškerou lesnickou činnost v ekologickém pojetí, jsem vždy zpřístupnil mému lesnímu personálu osobním výkladem v lese na místě samém.
– Co tedy podle vás brání tomu, aby se přírodě blízké hospodaření šířeji používalo?
Protože to lesníci neumí, nikdo je k tomu nevede. Za mého působení se vůbec nedalo hovořit o nějakých zábranách pro uplatňování přírodě blízkého hospodaření, ba naopak. Dnes bohužel po nepříliš šťastné transformaci řízení lesního hospodářství došlo k velkému úbytku dobrých lesních hospodářů, proto vám musí na tuto otázku dát odpověď stávající vedoucí lesních správ.
– Za dobu, co jste zde působil, postihla vaše lesy významnější kalamita?
Nikdy. Měl jsem pochopitelně sněhové polomy – tomu se zabránit nedá, ale že by nám vítr sfoukl les – to ne.
– Dovedete si představit, že byste byl fořtem na polesí s čistě smrkovým hospodářstvím?
V každém případě. Však i tady jsou jehličnaté porosty.
– Když jsme spolu domlouvali rozhovor, řekl jste mi, že dnes už byste exkurze na vaše bývalé polesí nevodil, proč?
Víte, to samé jsem řekl i profesoru Tesařovi, že ho velice rád přijmu a budu se těšit, ale na tu exkurzní trasu ho nemůžu dovézt. Že ho dovedu jenom do přírodních chráněných památek, kde není zásah lesníka, kde je ještě možno vidět původní porosty – paradoxně, protože nechat porost bez hospodaření se mi nelíbí. Se současným hospodařením lesníků na polesí Vlára se ale neztotožňuji.
Ing. Alois Indruch
* 26. července 1925
1937–1945 – Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži
1945–1949 – Lesnická fakulta Mendelovy univerzity v Brně
1952–1986 – správce Lesní správy Vlára
1990–2002 – práce v Bavorsku při zalesňování kalamitních holin
Lesník a jeho role
- Celospolečenský význam lesů se oproti minulosti zvýšil. Což ale, zdá se, nekoresponduje s dnešním postavením lesníka a řekněme jeho společenskou prestiží. Vnímáte tuto disproporci, a kde vidíte její příčinu?
Každý lesník by si autoritu ve svém prostředí měl vybudovat sám. Dnes ale někdy lesníci dělají spíš dřevařské handlíře – vydělávají ne na svém povolání, ale na dřevě. Profesor Simanov psal o té neohlodané kosti, že? Přitom si myslím, že lesnické povolání by mělo mít prestiž, protože je nesmírně důležité, bez toho si přírodu nedokážu představit.
– Jak vnímáte, že o způsobu hospodaření v lese se snaží rozhodovat i jiné skupiny, např. ochranáři, ekologové?
To je něco hrozného. To jsou často instituce naprosto lesnicky nevzdělané. Diletanti nám hovoří do řemesla. Příkladem je ministerstvo životního prostředí.
– Jak se v této souvislosti díváte na snahu zřizovat další národní parky – Křivoklát, Jeseníky?
Národní parky musí být obhospodařované odborným lesníkem. To, že nezasvěcení lidé hovoří do odborné práce lesnické, nepochopím a nepřijímám. Kůrovec na Šumavě je typický příklad. V roce 1990 jsem byl na významné exkurzi v Bavorském NP, prováděli nás největší odborníci. V předchozím roce zasáhla park a celé západní Německo obrovská kalamita. V NP Bavorský les padlo 50–60 tisíc kubíků smrkové kulatiny. Když jsem to viděl v parku ležet, zeptal jsem se, zda nemají obavy z kůrovce. Odpověděli mi, že ne, že ponechávají hmotu přírodě a příroda si i s kůrovcem poradí sama. To jsem nemohl strávit, ani pochopit. Na těchto 50–60 000 kubíků ležícího smrku se samozřejmě vylíhnul brouk, který přelétl hranici na Šumavu a napadl smrčiny v Čechách i Rakousku. A když na Šumavě nastal boj s kůrovcem, ministerstvo životního prostředí ještě kladlo překážky. Národní parky mají něco ukázat, potěšit člověka. Nedávno jsem o tom napsal článek: „Zubožená Šumava – kdo je vinen?". Chtěl jsem ho publikovat v Lidových novinách. Poslal jsem ho doporučeně přímo řediteli Ištvánu Lékovi. Článek se prý ale ztratil...
– Nejste tedy zastáncem názoru, že národní parky mají konzervovat původní přírodu i s destruktivními procesy?
Hodně dnes dochází k tomu, že se porosty nechávají např. jako přírodní památka a nepracuje se na nich. Na mém bývalém působišti je takový na Kotě – je to lípový porost, přes 20 ha jedinečného dříví, s příměsí jilmu, dubu, buku, resonančního javoru, javoru mléče. Do tohoto porostu nesmí přijít motorová pila, dříví se tam nechává shnít. Kdyby to byl můj majetek, porosty bych dokonale obnovil a vypěstoval možná ještě hezčí. Vždycky jsem si hrál s přirozenou obnovou. U mě bylo 83 % veškerých ploch zmlazeno přirozenou cestou a jen malá část uměle vysázená. Proč a za jakým účelem se tento porost, kde jsou milionové hodnoty, nechává stát? Tam nikdo nikdy nešlápnul, není tam žádná stezka. Prostě tam jen je a nikdo tam nechodí – jaký to má smysl, účel? Nebo jsme tak bohatí, že to můžeme nechat přijít na zmar?
Lesník, který se zapsal do české historie úspěchy v pěstování buku,
oslavil 90. narozeniny
Devadesáté narozeniny oslavil 26. července uznávaný lesník a myslivec Alois Indruch. Po celý svůj život působil v Bílých Karpatech. Mezi gratulanty patřil i generální ředitel podniku Lesy ČR Daniel Szórád.
Rodák z Kladrub u Valašského Meziříčí se po absolvování Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně stal vedoucím polesí Vlára v severní části Bílých Karpat. Tam úspěšně působil celý život. „Stal se lesnickým pojmem zejména díky úspěchům v pěstování buku v Bílých Karpatech," řekl generální ředitel Szórád.
Zkušenosti lesního hospodáře uložil Alois Indruch v roce 1985 do knihy Zakládání a výchova listnatých porostů, která se stala pro několik generací lesníků jedním ze studijních materiálů. Lesnické a myslivecké zkušenosti zachytil v článcích uveřejněných v Lesnické práci a v časopisu Myslivost, ale také v dalších knihách - Fořtovo království (1995), Z fořtových vzpomínek (1997) a Ze života lovců (2000). „Přejeme oslavenci, aby se stále těšil ze své práce a mohl tak předávat mladším své zkušenosti," dodal Daniel Szórád.
Podle TZ Lesů ČR, red.
Celoživotní vášeň - myslivost
– Jedním z hlavních důvodů, proč jste se stal lesníkem, byla vášeň pro myslivost. Jak se stane, že hoch z gymnázia propadne myslivosti?
Vyrůstal jsem na vesnici a od malička jsem měl rád lesy, vodu, ryby. Ve škole jsem se dobře učil, tak mě maminka dala studovat na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde byl internát. Kromě Velikonoc, Vánoc a letních prázdnin jsme internát prakticky nemohli opustit. 8 let jsem tam byl „zavřený", a to jsem nemohl unést. Když se maturovalo, ředitel gymnázia nás bral jednoho po druhém, jestli chceme jít na teologii. Přišel jsem k němu a měl jsem klobouk označený všemi možnými mysliveckými znaky, tak bylo jasno. Kromě toho moje sestra měla lesníka za manžela a já jsem k tomu u něj přičichl.
– Dnes už je možné studovat myslivost jako samostatný obor. Vybral byste si ho v případě možnosti volby?
Ne, šel bych na lesnictví. Ale to nejde od sebe oddělit. I na vysoké škole bych myslivost zařadil mezi státnicové předměty jako pěstění, těžbu, je stejně tak důležitá jako všechno ostatní. Když jsem mluvil o ekologickém pojetí, tak to nebyla jenom výchova nebo obnova porostů, ale patří do toho i myslivost. Ekologická myslivost je taková, která nezpůsobí na lese škody.
– Lesnickou a mysliveckou praxi jste kdysi nazval bitevním polem. Na vámi svěřeném úseku jste dokázal, že škody zvěří lze při správném pěstování lesa eliminovat. Proč si myslíte, že se to na velké části území nedaří?
To je jednoduchá odpověď. Měl jsem oponenty na všech stranách a nikdo mi dodnes nevěří, ale když vám řeknu, že jsem tu celý život prožil jako fořt a nachodil jsem tisíce kilometrů v porostech, kde jsem vyznačoval výchovu i obnovu lesa, čili ty porosty jsem znal dokonale, a když jsem tady doprovázel tolik návštěv a tolik exkurzí, mohl bych jim ukazovat poškozené oloupané porosty? Má praxe byla taková, že prostě k tomu nesmí docházet. Když bude péče o zvěř vedena tak, jak jsme se na fakultě učili a jak jsem ji uplatňoval, ke škodám nemusí docházet.
– V praxi se to ale nedaří.
Protože lesníci vidí často jako jedinou ochranu flintu. To je k smíchu. Péče o zvěř znamená, že v revíru zvěř musí mít řádná pastviště. Měl jsem 60 ha luk, ty jsem vyvápnil, přeoral a osel pro zvěř atraktivním trávním semenem. Když louky ožily, vysoká nešla ani do polí. Za druhé to bylo krmení. Nejdůležitější složkou byla dužnatá krmiva. Z těch pro mne nedocenitelnou byla krmná řepa. Pro vysoký obsah vody tolik potřebná pro dobré trávení jaderných a objemových krmiv, nedocenitelná pro naprosté utlumení škod loupáním. Dalším zdejším krmným zdrojem byly žaludy, bukvice, nepostradatelné kaštany a okus letorostů mýcených listnatých dřevin, proto i vhodně na zimu rozmístěných. Krmení muselo být pravidelné, každodenní, u zákrmu stálo až 120 ks jelení a až 60 ks mufloní
zvěře. Proto jsem nástupcům předal lesy zdravé, nepoškozené.
– A nemyslíte, že problém tkví v tom, že honitby jsou dnes často pronajímané, tedy lesnictví a myslivost jsou odděleny?
To je chyba. Ale i když bych byl fořt a revír by byl pronajatý, tak nájemce by mě musel poslechnout, jinak by nájem padl.
– Ministerstvo zemědělství připravuje tento rok novelu zákona o myslivosti s cílem dosáhnout snížení počtu spárkaté zvěře. Je podle vás zvěř přemnožená?
Řeknu to takto: zvěře jsem měl tolik, abych o ni stačil dobře pečovat. O intenzitě zazvěření by měl rozhodovat v první řadě majitel honitby nebo lesní hospodář.
– Kdysi jste si ztěžoval na způsob počítání škod zvěří, psal jste, že není úplně relevantní.
To se týkalo počítání škod u přirozené obnovy. Vyvolávalo ve mně úsměvy, když se okus nárostu z přirozené obnovy buku, kde jsou miliony a miliony sazeniček, dával do úhrady škod zvěří. Například Sidonský revír má 1 300 hektarů a platili škody zvěří 170 000 korun. Na okus bukových náletů. Vždyť tomu buku to jedině prospívá, ne aby mu to uškodilo.
– I díky myslivosti máte spoustu přátel, jezdili za vámi i známé osobnosti jako například Jaromír Tomeček.
Ano, máme se ženou spoustu významných přátel tuzemských a zahraničních, což nám ale paradoxně mnohdy v počátcích mé služby přinášelo kopu mrzutosti i strachu, jelikož jsem byl poznamenán jako vojín, černý baron z ostravských uhelných dolů, čili nespolehlivý. Sledovala mě tajná služba i pomocí odposlechu. To nebylo příjemné. Přitom dodnes nevím, proč jsem na vojně označení politicky nespolehlivý dostal.
Kvalitně založený a vychovávaný porost v oblasti Vlárského průsmyku. Foto: Jaroslav Turek
Pohled na současné školství a stav lesů
– Jste autorem několika mysliveckých beletristických knih, ale také knihy o zakládání a výchově listnatých porostů. Podobných publikačně činných lidí z praxe je málo. Berete to jako určitý dluh praxe, že nepředává své zkušenosti a znalosti například studentům?
To je těžké. Studenti mají své profesory pěstování lesů a ti by jim měli dávat pokyny.
– Dnes ale často profesoři na univerzitách takzvaně vyrostli, nepřicházejí z praxe, jak to mu bylo dříve, takže ten provozní pohled může studentům chybět.
To máte pravdu. Za mě byli profesoři vzácní lidé, kteří měli za sebou velká díla. Každý z nich měl obrovské zásluhy. Profesor Altner s budováním pil na Slovensku, profesor Skatula měl unikátní zásluhy na Slovensku v hrazení bystřin. Jako studenti jsme na exkurze jezdili po dílech těchto profesorů. Byli to opravdu osobnosti, jako profesor Haša, spoluzakladatel fakulty lesnické, u kterého jsem dělal zkoušky oceňování. Dnes často, když čtu odborný článek, je v něm víc cizích slov než českých. Ta provázanost s praxí chybí.
– Na konci rozhovoru se mi nedá nezeptat se, jak vnímáte současný stav lesů.
Když jezdím krajinou a vidím holoseče, není mi z toho dobře. Podporoval jsem přirozenou obnovu, a pokud se týká smrkových monokultur, obnovy v nich byly citlivé, ekologické, abych půdě co nejméně ublížil. Čili na menších plochách a organizovaně. Jsou mi prostě blízké myšlenky Pro Silvy.
– Abychom nekončili úplně pesimisticky, co byste oboru popřál?
Ve státních lesích bych novému podnikovému řediteli při revitalizaci lesního hospodářství popřál hlavně dobrý vítr do plachet.
Děkujeme za rozhovor (16. 6. 2015),
Petra Kulhanová, Veronika Lukášová
Osobnosti lesnického řemesla
Nová rubrika osobnosti lesnického řemesla, která vzniká za podpory státního podniku Lesy ČR, si klade za cíl představit lesníky – praktiky, kteří profesní život zasvětili lesnickému provozu a za kterými stojí zajímavé výsledky v kterékoliv části lesnicko-dřevařském oboru (pěstování, školkařství, ochrana lesa, dřevozpracující průmysl apod.).
Jestliže ve svém okolí znáte někoho, kdo by podle vás měl být představen široké lesnické veřejnosti, pište prosím na e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
Komentáře