- Jste téměř sedm let vedoucím odboru péče o Krkonošský národní park. Zkuste stručně zbilancovat, co se povedlo, případně nepovedlo, jaké období bylo za tu dobu nejnáročnější.
Musím říci, že jsem na tuhle pozici nenastupoval s vizí nějakých revolučních změn, protože kontinuita přístupu k území národního parku je a musí být nastavovaná postupně. Já se tohoto nastavování vlastně účastním již 15 let. Co vnímám jako jeden z úspěchů v tom nejtěžším období vrcholící kůrovcové kalamity a problematického odbytu, je, že jsme nikdy neprodali kubík dříví do Číny, byť nás k tomu tehdejší vedení Ministerstva životního prostředí velmi tlačilo. My jsme ale říkali, že dřevo z národního parku, navíc s certifikací FSC, má být využito v širším regionu. To se nakonec povedlo a prodali jsme všechno dříví, navíc na tehdejší dobu za slušné ceny. Pomohla nám i certifikace, protože v našem regionu mají zpracovatelé FSC certifikovaného dříví málo.
Za velký úspěch celého týmu KRNAP považuji vytvoření nových zásad péče a nové zonace. Diskuze a tvorba těchto klíčových dokumentů nebyly jednoduché, ale schválení zonace, klidových území a zásad péče proběhlo po nejrůznějších debatách v podstatě bezbolestně. Podařilo se nám také po několika letech zpracovat přeshraniční společnou strategii rozvoje národních parků na české a polské straně. Naráželi jsme na legislativní problémy i rozdílnosti.
Zonace KRNAP pro období 2020-2035. Zdroj: KRNAP
- Když mluvíme o polské části Krkonošského národního parku, existuje zde jeden velký rozdíl. Návštěvníci národního parku v Polsku platí vstupné. Osvojí si tento přístup i KRNAP?
To nezáleží na nás. Byli bychom ale rádi, kdyby tomu tak bylo. Když jsme dělali průzkum ochoty lidí platit za vstup do národního parku, více než šedesát procent lidí jednoznačně řeklo, že je připraveno platit vstupné. Dokonce většina z nich byli důchodci nebo lidé staršího věku.
- Upřímně to je poměrně překvapující, aby někdo pozitivně reagoval na to, že má platit za něco, co bylo doposud zdarma. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že návštěvníci Krkonoš vnímají unikátnost území, že mají k dispozici opravované cesty a další infrastrukturu, mají kam si sednout. Máme útulny, o které se staráme, naučné cedule. Návštěvníci určitě vnímají, že to stojí velké peníze.
Částka vstupného, která by byla podle nás únosná, by se podobala částce polské, tedy zhruba padesát korun.
Hlavní problém ale vidím v politické akceptaci tohoto přístupu. Ve chvíli, kdy by se začala měnit legislativa, aby bylo možné udělat vyhlášku umožňující vybírat poplatky za vstup, bude síla odpůrců, včetně těch, co možná v Krkonoších nikdy nebyli, tak velká, že je to v podstatě neprůchozí.
- A jak se to podařilo v Polsku?
Tam je tato možnost dlouhodobě součástí zákona. Za vstup do všech národních parků se platí. V Polsku ale například na rozdíl od nás správa národního parku odpovídá i za bezpečnost návštěvníků na turistické cestě. Proto část z vybraného vstupného převádějí na svou horskou službu. Nám se ale nedaří ani taková věc, jako je zákaz volného pobíhání psů na území parku. Nařídit Čechovi, aby si psa stabilně uvázal, v podstatě nejde. Legislativně to nejde a politicky to pravděpodobně také nepůjde.
KRNAP slaví šedesátiny
Krkonošský národní park (KRNAP) byl založen 17. května 1963. V roce 1986 byl národní park rozšířen o ochranné pásmo. Dnes tvoří národní park 36 300 hektarů a s ochranným pásmem zabírá území o rozloze 54 600 hektarů.
V asi nejhorším období krkonošských lesů (1979–1991) byly ovšem smrkové porosty velmi intenzivně zasaženy imisní kalamitou způsobenou zejména tepelnými elektrárnami v Žitavské pánvi. V imisemi oslabených porostech se následně kalamitně přemnožil lýkožrout smrkový a ploskohřbetka smrková. V důsledku této kalamity byly v Krkonoších vytěženy porosty o rozloze zhruba 8 000 hektarů.
Od 90. let se imisní situace postupně zlepšovala, ale problémem zůstává okyselení půd. Výrazný vliv na přístup k péči o lesy národního parku měli porevoluční ředitelé Správy KRNAP, kteří zde začali uplatňovat přístup v mnoha ohledech podstatně šetrnější a lesnicky progresivnější. Podobu lesů a jejich obnovy ovlivnila také nizozemská nadace FACE, která v letech 1992 až 2000 podpořila obnovu poškozených horských lesů Krkonoš částkou 350 milionů korun.
Dnes jsou lesní ekosystémy KRNAP chápány v kontextu zákona o ochraně přírody a krajiny jako jeden z nejcennějších prvků krkonošské přírody a v souladu se schválenými zásadami péče a zonací je i jejich hlavním smyslem návrat k přírodním procesům s cílem ponechání více než poloviny lesů samovolnému vývoji, čemuž je také přizpůsobeno směřování dnešního přístupu k lesním ekosystémům KRNAP.
- Shrňte prosím nejvýznamnější momenty z hlediska lesů a péče o ně za dobu existence KRNAP.
Z hlediska lesů je asi jako nejvýznamnější moment vnímána imisní kalamita. Lesy, které zde byly výrazně pozměněny činností člověka většinou do podoby kulturních smrčin, postupovaly k imisní kalamitě. V první polovině existence národního parku se zde hospodařilo prakticky stejně jako v jiných lesích. Krkonošské lesy spadaly pod Východočeské státní lesy a národní park patřil pod jiné ministerstvo, přičemž měl na starost pouze ochranu přírody, vyplývající z tehdejších cílů, které preferovaly rekreaci. Výsledkem byla totální dvojkolejnost a z dnešního pohledu i naprosto zbytečná exploatace v imisních porostech, v lokalitách, jako je třeba Labský důl, kde se vystavěla svážnice se skládkou a skoro všechno se vykácelo naholo. Když se ale dnes podíváte na porosty ve stejné nadmořské výšce, stejně zasažené, na polské straně, kde se nekácelo, protože tam byly lesy spravovány národním parkem, vidíte z padesáti procent regenerované vícevrstvé porosty, zatímco u nás máme uměle založenou, stejnověkou téměř monokulturu. Myslím, že to je jedna z největších škod, která zde kvůli lesnictví na přírodě vznikla.
Díky národnímu parku se ale v minulosti podařilo zabránit stavbě mnoha lanovek a sjezdovek. Například měl vzniknout velký skiareál v Harrachově na Plešivci, o nějž bylo mimochodem žádáno i v posledních letech, nebo na Studniční a Růžové hoře v Peci pod Sněžkou. Zmíněná dvojkolejnost trvala až do roku 1994.
Velmi zásadní odkaz zde zanechala nadace FACE a pan profesor Fanta, který sem vnesl naprosto radikální změnu uvažování o směrování národního parku, zejména v lesních ekosystémech. V té době se stal ředitelem správy parku Oldřich Lábek, což byl lesník s progresivním myšlením, který nové trendy začal prosazovat. S ním úzce spolupracovali také následní ředitelé Jiří Novák a Jan Hřebačka. To byl podle mě naprosto klíčový tým pro to, aby se o území Krkonošského národního parku začalo pečovat odpovídajícím způsobem.
Podobu místních lesů samozřejmě ovlivnily také orkány a vichřice, jako byl Kyrill, Emma, Herwart.
Pohled na Sněžku z jihovýchodního svahu Jelení hory nad Malou Úpou.
- Obnova po imisní kalamitě znamenala také změnu druhové skladby porostů. Obnova zde probíhala odlišně od dnešní představy o podobě existence lesů v NP. V čem vidíte hlavní přínosy, ale i negativa tehdejší obnovy?
Imisní kalamitou bylo zasaženo 25 až 30 procent lesů, zhruba 8 000 hektarů lesa a vše bylo obnoveno. Imise nezasáhly intenzivně nejnižší a nejvyšší polohy. Imisní poškození dominovalo v pásu 800–1 100 metrů nad mořem. Jedním z dopadů imisních těžeb bylo, že v roce 1984 byl Krkonošský národní park zařazený mezi deset nejohroženějších národních parků na světě. Dokonce existovala teorie, že v roce 2000 tady nebudou žádné lesy.
- Čistě hypoteticky, kdyby taková situace nastala dnes, došlo by k umělé obnově, nebo by porosty zůstaly přirozenému vývoji?
Dnes by se pravděpodobně uměle obnovovaly jen porosty, kde by nebyly matečné porosty, ze kterých by bylo možné získat přirozenou obnovu. Obnova by ale probíhala s využitím přípravných dřevin, což využíváme například na větších plochách po kůrovci. Chceme rychle zajistit stabilitu svahů, takže první, co se dělá, je plošná síje břízy v březnu na sníh. Ve chvíli, kdy bříza vyroste, je možné s porostem dále pracovat. Buďto se tam objeví přirozené zmlazení dalších dřevin a už to necháváme být, nebo dosázíme cílové dřeviny. 
V mnoha porostech národního parku dochází k cílené přeměně porostů za účelem zvýšení druhové i věkové pestrosti s následnou vizí ponechání samovolnému vývoji.
- Vraťme se k obnově po imisní kalamitě.
V období imisí zde došlo k několika změnám přístupu. V počátcích se nerespektovaly limity přenosu reprodukčního materiálu, v podstatě se sem po kamionech vozilo všechno možné od tatranského smrku přes omoriku, smrk pichlavý po modřín. Co bylo, to se vysadilo. Později se začalo hodně dbát na to, aby se sázel smrk alespoň z odpovídajících poloh. Jako další problém se ukázalo, že ve školkách byli jako perspektivní jedinci vybírány ty sazenice, které měly rychlý počáteční růst. V podstatě to znamenalo zúžení populace podle růstových strategií a vlastně vysazování pionýrských jedinců, kteří rychle rostou, ale také rychle zajdou. Z dnešního pohledu nejcennější část populace – potenciálně klimaxové stromy – byla ve školkách kvůli malému vzrůstu zlikvidována. A s tímto dědictvím bojujeme dodnes.
- Jak přistupujete k introdukovaným nepůvodním dřevinám, které byly také součástí imisní obnovy?
K introdukovaným dřevinám přistupujeme nekompromisně, ty nemají na území národního parku co dělat. Nyní máme asi jen 0,2 procenta smrku pichlavého. Pokud byl vysazen v ploše, tak obnovuje celou plochu, ale on byl většinou dosazený dalšími dřevinami, takže jej pouze vyřezáváme. Některé plochy po smrku pichlavém zůstávají volné jako tokaniště tetřívka.
Kromě smrku pichlavého jsme prakticky odstranili i borovici pokroucenou. Na pár místech je zde douglaska, které se postupně také zbavujeme, stejně jako jedinců akátu, jedle obrovské nebo dubu červeného.
Děkuji za rozhovor (8.8. 2023), Jan Příhoda
Celý rozhovor najdete v zářijovém čísle Lesnické práce
