Zdá se, že mezi lesníky na jedné straně a ekology a environmentálními aktivisty na druhé straně existuje hluboké neporozumění. Čím to podle vás je?
Asi bych spíš mluvil o nepochopení, než o neporozumění. Práce v Bělověžském pralese mimo národní park se řídí plánem obhospodařování lesa a při jeho schvalování probíhají veřejné konzultace. Úkol zdejších tří nadlesnictví je jiný než ostatních v Polsku. Jejich prioritou není těžba a prodej dřeva, ale ochrana a pěstování lesa. Jsou tu přírodní rezervace, podmáčená stanoviště a další místa, kde se nekácí. Hospodaří se jen na části území nadlesnictví, nikde jinde.
Zmínil jste veřejné konzultace při tvorbě plánu. Znamená to, že podle vás měli aktivisté šanci do jeho schvalování promluvit, kdyby přišli dřív?
Tady nejde o nějakou šanci. Aktivisté se objevili nedávno. Lesníci v pralese ale pracují od první světové války. Na Bělověžský prales se obvykle ve světě lidé dívají jako na takovou perlu, přírodní unikát. Ale jedinečnost lesa pramení z práce lesníků, z toho, že ho desítky let chránili a udrželi. Proč aktivisté neprotestovali dříve?
Káceli ale vždy lesníci tak intenzivně jako nyní?
Tam kde rostou smrky, žije i lýkožrout smrkový. Lesníci vždy jeho výskyt sledovali, hledali napadené stromy, nechávali je kácet a odvážet z lesa, aby z nich nemohli vyletět nové generace kůrovce a napadnout další stromy. Tak se to dělalo vždy a intenzivní gradace se nikdy neobjevila. Až v roce 2014 došlo k situaci, kdy už lesníci nemohli další stromy kácet, protože plán, o kterém jsme mluvili, stanovuje limit na množství vytěženého dřeva za deset let. V boji s kůrovcem lesníci limit vyčerpali za tři nebo čtyři roky. Nemohli dál kácet, kůrovec proto napadal další stromy a kvůli tomu je teď v pralese 8 % stromů mrtvých.
Celý rozhovor si můžete přečíst zde
Podle iROZHLAS