Cesta k lesnictví
– Co vás přivedlo k lesnictví?
Určitě kladný vztah k přírodě. Řekl bych, že na mě mělo vliv i skautské hnutí. V rodině jsme ale žádného lesníka neměli.
– Nakonec jste ale nejdřív vystudoval gymnázium.
V roce 1936 jsem začal studovat české gymnázium v Jihlavě. To ale němečtí okupanti koncem roku 1941 zavřeli. Všem studentům českého gymnázia v Jihlavě bylo zakázáno jakékoliv další studium na českých středních školách. Přesto jsem mohl nastoupit na lesnickou školu v Písku, která tento zákaz obešla tím, že studenty poslala na dvouletou řízenou praxi, což podle tehdejšího předpisu nebylo studium. Tuto praxi jsem vykonával v soukromých lesích knížete Collalta nejdříve na německém polesí Aleje-Stonařov a druhým rokem na polesí Brtnice-Kněžice. A pak v letech 1944–1945 jsem byl totálně nasazen jako dřevorubec k městským lesům v Písku. Po válce nám umožnili udělat rychlou maturitu na gymnáziu a šel jsem studovat lesnictví na vysokou školu do Brna.
– Ovlivnila řízená praxe a totální nasazení v lesích vaše rozhodnutí studovat lesnictví?
Ano, tyto události měly na to, že jsem se rozhodl pro studium lesnictví, velký vliv. Rok totálního nasazení pro mě nebyl zbytečný také proto, že jsem přišel na to, jak je práce dělníků náročná, co musí umět, a zůstala ve mně úcta k jejich šikovnosti.
– Po škole jste nastoupil k vojenským lesům?
Po škole jsem byl na krátkou dobu na ŠLP ve Křtinách. Pak jsem narukoval na dva roky na vojnu. A musím říct, že mi vojna dost dala. Sloužil jsem u ženistů, učili jsme se stavět mosty, pracoval jsem s trhavinami. Zkušenosti z vojny se mi hodily, když jsem začal pracovat u vojenských lesů v Horní Plané. Lipno rozdělovalo podnik vojenských lesů na dvě části – na levém břehu byly zpracovatelské závody a pila, na které jsme z pravého břehu potřebovali vozit dříví. Silnice byly špatné, objízdná trasa měla třicet kilometrů, přes jezero to byly dva. Tak jsme v zimě dopravovali dřevo po ledě. Měl jsem z vojny tabulky na nosnost ledu při pojezdu vojenskou technikou, které se osvědčily i na přepravu dříví. Samozřejmě jsme dělali sondy, jak je led tlustý. To byly ale ještě dlouhé zimy, dnes už by to nešlo. Na Horní Plané jsem pracoval 22 let. A odtud jsem přešel do vedení dřevokombinátu Volary, kde jsem zůstal až do důchodu. V důchodu jsem pak ještě dělal skoro 10 let u vojenských lesů ochranářský průzkum. Zkoumal jsem stav ochrany lesa v Horní Plané, Sušici, Prášilech, na Křemelné, v Srní, Židovském lese, v celých Brdech a v celé Mimoni.
Ochrana lesa proti polomům
– Ve své profesní kariéře jste se zabýval především ochranou lesa proti polomům. Upozornil jste, že na intenzitu polomů má kromě druhového složení vliv až 9 dalších porostních charakteristik. Přesto – jsou na tom naše lesy při postupné přeměně druhového složení oproti minulosti z hlediska odolnosti lépe?
Řekl bych, že naopak. Když se podíváme na rozsah nahodilých těžeb, vidíme stoupající trend. Existuje statistika, podle které množství porostů vyvrácených větrem či zlomených sněhem neustále narůstá. Na téma polomů jsem vypracoval disertační práci. Bez čísel si můžeme povídat, jako si teď povídáme, ale když se má říct, jakým způsobem hospodařit, tak se musíme opřít o nějaká data. Ekologové problémy zjednodušují na jeden ukazatel – smrk. A přitom se ukázalo, že je to v souvislosti s polomy jen jeden z posledních článků. I smíšené porosty s bukem, jedlí, javorem byly poškozeny stejně jako čisté smrčiny. Vlivů, které působí na stabilitu porostu je nejméně 9, které lze nějak číselně odvodit. Ale pak je tu řada věcí, na které nemáme číselné podklady. Není jedno a totéž, když na jednom svahu je sucho, na druhém zamokřeno, i když je tam stejné zastoupení dřevin. Na stabilitu porostů má vliv stanoviště, expozice... Jednoduše zužovat problém polomů na jeden ukazatel, je chybné. Zásadní je to, že rozsah polomových škod trvale roste. Tím pádem lesníci nemají čas na to, aby začali v lese cílevědomě hospodařit.
– Klimatických extremit přibývá, lesy jsou méně odolné. Jak z této situace ven? Je východiskem přírodě blízké obhospodařování lesů?
Řekl bych, že přírodě blízké hospodaření je dobrá cesta. Preferoval bych ho. Pokud les tvoří dřeviny, které dobře rostou, jsou odolné, dobře zakořeněné, nejsou proředěné a mohou se dobře přirozeně zmlazovat.
Lipenská vodní nádrž, na obzoru v mracích Smrčina (NP Šumava). Foto: Jiří Flíček
Boj za zelený Národní park Šumava
– V posledních letech je vaše jméno spojeno především s Národním parkem Šumava. Co vám tato kauza dala a co naopak vzala?
Předně bych chtěl říci, že je to pro mě osobní záležitost. Tamní lesy dobře znám, 20 let jsem v nich před založením parku pracoval. A teď vidím, že tam dochází pro mě k morbidní záležitosti. U vojenských lesů jsme se snažili dojít k přírodě blízkému hospodaření. Naše snaha směřovala k tomu, aby se lesy na celé Šumavě přirozeně obnovovaly. Snažili jsme se o změnu druhové skladby. V letech 1960–1965 byla založena velkoškolka v Nové Peci, kde se pěstovaly sazenice všech druhů, počínaje smrkem, dále buk, jasan, javor. Listnaté dřeviny se vnášely většinou podsadbami, samozřejmě když se objevila holina po polomu, tak se zmlazovalo na holině. Ale v horách mají tyto zásahy svoji zákonitost. V nejvyšších polohách nikdy v pralesích nic jiného než smrk nerostlo. Byly tam přimíšeny dřeviny, jako je jeřáb nebo vrba, osika, ale to jsou všechno dřeviny s výrazně kratší životností. Smrk vydrží 300–500 let. Víte, především nechápu, proč když u nás existuje 106 pralesních rezervací, propagátoři bezzásahové režimu nevyhodnotili zkušenosti z těchto rezervací. Došlo to tak daleko, že v NP Šumava jsou původní rezervace – Prameny Vltavy, Trojmezná a Slatě – zničené.
– Proč myslíte, že je NP Šumava téměř od svého založení předmětem sporů a na rozdíl od našich ostatních národních parků zde dochází k často velmi vyhraněným názorovým střetům mezi ekology a lesníky?
Když si vezmeme například NP Českosaské Švýcarsko, do bezzásahového režimu se řadí necelých 20 % plochy lesa. Ostatní lesy obhospodařují přírodě blízkou cestou. V národním parku Šumava, kde lesy pokrývají 90 % plochy, je nepřirozené, aby nedali na názor lesníků. Předně si myslím, že od toho máme dvě vysoké a několik středních lesnických škol. O tom, jak se má hospodařit v lese, by měli rozhodovat lesníci. Stejně tak o tom, jestli se bude dolovat, rozhodují také důlní specialisté.
– V Poslanecké sněmovně se v současnosti projednává novela zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, která se dotýká pravidel fungování národních parků. Sledujete dění okolo připravované novely? Co od ní očekáváte ve vztahu k Národnímu parku Šumava?
K obsahu nového zákona se sešlo velké množství připomínek. Bylo jistě těžké se v tom zorientovat. Sdělil jsem všem 23 poslancům zvoleným v jihočeském a západočeském kraji, že schválení nového zákona je především jejich odpovědnost. Při tom se dovídám, že nový zákon se neprojednává věcně, opravdově odborně a že v podobě, jak ho připravilo MŽP v režii ekologických aktivistů, bude schválen. To není dobrá zpráva.
– A jaký je obecně váš názor na existenci bezzásahových území u nás?
Víte, pojem bezzásahový je ošidný. Už v roce 2004 na MŽP přišli na to, že úplně bezzásahové být území nemůže. A tak samotné MŽP v roce 2004 vydalo šest výjimek k bezzásahovým lesům. Co se tam může a nemůže dělat. Mezi výjimky patří například možnost bojovat s požáry, protože v bezzásahovém lese by se nesmělo ani hasit. Nyní jsme svědky toho, že se v bezzásahovém území vysazují do vodotečí raci, kteří tam dříve žili. De facto je to zásah. Na druhé straně musím říci, že cítím, že vysazovat raky je dobré opatření. Ale je to zásah. Byl jsem asi na třech konferencích o perlorodce – to je to samé. Vědci se dohadují, jestli je ve Vltavě původní. Asi ne. Ale když se někdo stará o to, aby nevyhynula, tak to je dobrý zásah a do národního parku patří. Ale když si všechny dílky spojíte, zjistíte, že jediné co se nesmí, je zasahovat proti kůrovci.
– Takže s bezzásahovým typem managementu nesouhlasíte.
Myslím, že bezzásahová území by se neměla zavádět. Bezzásahový režim přinese v krátké době několika málo desetiletí velké škody pro přírodu i pro lidi. Ale řada lidí propagujících bezzásahový režim důsledky nechce vidět. Kvůli kůrovci uhyne les, stojící stromy za 5–10 let spadnou na zem a co se stane? Může se na těchto stromech obnovit nový les? Kde se vezme semeno, když máte 20 000 ha souvislé uschlé plochy? Další otázkou je přítomnost humusu. Centimetr humusu se vytváří 500 let. Do humusu spadnou staré shnilé stromy, v létě slunce povrch rozehřívá. Studie prezentují, že teplota v půdním prostoru stoupne až na 60–70 stupňů – co to udělá s rozkladem humusu? Když se humus rozloží, voda ho odnese, z čeho budou žít semena, které tam eventuálně spadnou? Ano, možná nakonec strom jednou vyroste, ale bude vypadat mnohem hůř.
Pohled na současné lesnictví
– Co by měl podle vás současný lesník umět a znát?
Současný lesník má proti období, které pamatuji ze své praxe, podstatně lepší vybavení. Dnes i úmornou a nezajímavou práci, jako bylo kubírování dříví, převzala elektronika. A tak by měl mít víc času na to, aby zůstal v lese o trochu déle, aby si pamatoval – tady se před 3 lety vykácely tyto stromy, teď dochází k zmlazení anebo se porost nezmlazuje – udělal jsem někde chybu, nebo ne? Aby si dovedl s lesem hrát. Ale to, aby byli lesníci s lesem sžití jako kdysi staří obyvatelé Šumavy, aby byli v lese od zalesňování až po odbavení dříví, nějak chybí. Ale tam teprve se vytváří vztah lidí k přírodě a k lesu.
– Sledujete současné dění v lesnictví? Co vám v poslední době udělalo radost a co vás naopak nepotěšilo?
Lesní hospodářství potřebuje nejen velké podnikatelské prostředí, nákladné tendry, složité smlouvy. Každý závod nebo menší pracoviště potřebují své vlastní dělníky, kteří budou dobře znát poměry a budou dlouhodobě pro lesy pracovat od sázení až po kácení. Vedení LČR ohlásilo, že přijme na 250 nových pracovníků. Přál bych si, aby byli použití k tomuto účelu.
Děkuji za rozhovor (6. 2. 2016)
Petra Kulhanová
Celý rozhovor najdete v Lesnické práci 3/2016, pozn. red.
Komentáře
Vlastní zaměstnanci ? Příliš drahé, dnes frčí outsourcing. Opět od stolu, technokraticky. Hajný v roli drába, organizátora, prodejce, dovozce materiálu, telefonisty, prostě d.ě.v.k.a pro všechno. Revírník - úředník v kanceláři. Vše výše - TOP management (zpravidla odtržený od reality) čumící do monitoru a sledující vývoj křivky na hospodářském grafu podniku. Hlavně, že budou nasypány odměny a splníme plánované ukazatele.
Pro vylepšení obrazu podniku ještě zaplavíme lesy lavičkami, cedulemi, které nikdo nečte a za pár let shnijí, leckde povolíme aktivity adrenalinovým cyklistům, prostě veřejnost musíme mít na své straně a pak je vše OK.
Občas pustíme nějakou sponzorskou zlatku, občas nějaké PR na zviditelnění a jsme spokojení, jak nám to šlape. Hospodářský výsledek nadmíru kladný, zisk nasypeme do nenasytného chřtánu státu.
Tak to jsme my, LČR. Někdo musí tu přírodu přeci podojit...