Kniha "Křivoklátský lesník vzpomíná" byla slavnostně pokřtěna na výstavě Natura Viva

Ukázka z knihy Křivoklátský lesník vzpomíná

11. Svatební srnec

Zima se přehoupla a já zažíval první křivoklátské jaro. Od února jsem sledoval, jak nasazují srnci. Potkával jsem je cestou do práce a brzy jsem je měl pojmenované. Celou zimu vyhrabávali žaludy v prudké stráni nad řekou a s nástupem jara přešli na zelenou pastvu.

Křivoklátské listnaté lesy jsou na jaře neobyčejně krásné. Jak se probouzí příroda, rozkvétají jednotlivé druhy květin. Od modrých jaterníků přes bílé sasanky, kyčelnice, bělozářky, kopretiny, třemdavy, zvonky..., všechny je nelze vyjmenovat. Les tak neustále mění barvy.

Celý rok se vždy těším na přílet ptáků. Na to, až zahouká první hřivnáč, až zazpívá první drozd a u budky se objeví první špaček. Bývá to většinou v prvním březnovém týdnu. Někdy o pár dní dříve, jindy později. Pak se ale spustí doslova lavina. Postupně se objevují další a další druhy a v květnu se rozběhne pravé „kukačkové" léto. Jde o nejkrásnější dny v roce a stojí za to být ráno i večer v lese.

V Lánské oboře hnízdili již několik let čápi černí. Tehdy to byla ještě poměrně vzácnost, neboť v Čechách jich hnízdilo jen několik párů. Dostat se ale oficiálně do obory představovalo velký problém. Bylo třeba zaslat do Prahy na Hrad žádost opatřenou osobními daty, vypsat důvody pro vstup a dva měsíce čekat, než bude žádost prověřena. Samozřejmě bez záruky, že to vyjde. Existovala ale i kratší a jistě příjemnější cesta – přes hajné z obory. Zajel jsem za Jirkou Lengyelem, nasedli jsme do jeho trabanta a za chvíli jsme stáli pod čapím hnízdem na staré ohnuté lípě v luhu Marjánčiná.

Vydrápal jsem se k hnízdu a nakoukl opatrně přes jeho okraj. Leželo tam pět mláďat v bílém prachovém peří, hlavy přitisknuté k plošině hnízda. Vypadala jako mrtvá. Připravil jsem kroužky a natáhl ruku po nejbližším. Jako na povel se všechna zvedla, začala vydávat hrozivé syčivé zvuky, sekala po mně zobáky a v rozčilení vyvrhla obsah volátek. Za chvíli byla plošina hnízda pokryta rybami. Samými pstruhy. Pokusil jsem se chytit jedno mládě za stoják a přitáhnout si ho blíž, ale hned jsem dostal ránu zobákem do tváře. Bylo mi jasné, že to nebude snadná záležitost. Nakonec jsem to ale přece jen zvládl a všem pěti čápíkům se na stojácích blýskaly stříbřité hliníkové kroužky. Pořádně mě ale zřídili. Na obličeji jsem měl jen jeden šrám, protože po jeho uštědření jsem si už dával pozor, ale ruce mi čápata posekala do krve.

Bylo to mé první seznámení s těmito zajímavými ptáky, kterým jsem se pak celý život intenzivně věnoval. V Lánské oboře a na jiných místech Křivoklátska jsem během let okroužkoval přes 100 mladých čápů. Tři kroužky se mi vrátily z Francie.

*****

Na jaře jsme zalesňovali na Pařezinách a já se na chvíli vrátil do doby před vojnou. Byl jsem opět v kontaktu s polesným Hůlou i tamními hajnými. Uspořádali jsme soutěž o nejlepší skupinu v zalesňování a moji kluci v ní zvítězili. Vysloužil jsem si za to povolenku k lovu srnce na polesí, které jsem tak miloval.

Vydal jsem se na něj jeden červnový víkend a nešel jsem sám. Přijel se za mnou podívat strýček z Prahy. Dorazil na motorce a já měl poprvé možnost ukázat mu křivoklátské lesy. Na lov jsme se vypravili v sobotu brzy odpoledne. Nejprve jsem mu ukázal lesy. Projeli jsme kouřimecké a bušohradské polesí a strýček, zvyklý na poměry pražských příměstských lesíků, byl nadšen rozlohou a divokostí místních lesů.
Před vlastním lovem jsme se stihli zastavit v mém mládeneckém pokoji, abychom něco zakousli. Ale u mě to bylo chudé: na skříni jen sklenice se škvarky, kousek okoralého chleba a v pytlíku nasušený podběl, který jsem si nasbíral, když na jaře roztál sníh. Někde jsem se dočetl, že se z něho vaří náramně zdravý čaj. Teta v Praze vařila na jiné úrovni, ale strýček vzal mé škvarky jako určité zpestření. Nad podbělovým čajem se sice trochu kroutil, ale nakonec ho vypil.

Večerní lov nebyl úspěšný, srnce jsme ani nezahlédli. Přišla nám ale bachyňka se selaty. Okolo Prahy se v té době divočáci ještě neobjevovali, takže to byl nádherný zážitek. Domů jsme přijeli potmě a už nám zase kručelo v žaludku. Opět jsem servíroval sklenici škvarků. Když jsem se chystal vysypat do vroucí vody hrst podbělových květů, strýček trochu zbrunátněl a rozhodně pravil: „Já se ti na ten podběl vy...!" Ten večer jsme skončili v hospodě a v neděli to dopadlo stejně.

Nedělní ráno bylo kouzelné. Přesně takové, jaké má v červnu být. Se spoustou rosy v trávě a ptačím zpěvem. Kam jsme šlápli, všude byla nějaká zvěř. Jelení, srnčí i černá. Na srnce jsme natrefili, teprve když jsme se vraceli Ryzavou k motorce, kterou jsme odstavili v Jedličkách. Popásal se v jedné ze tří pasek, které se táhly od údolní cesty vysoko do svahu. Jinak bylo údolí zatím panenské, se starými, těžbou nedotčenými listnatými porosty a potůčkem s několika pstruhovými tůněmi. Člověk si tam připadal jako v horách.

Srnec se držel přibližně v půli stráně, což bylo na střelbu hodně daleko. Také jsme ho nedokázali pořádně „přečíst". Parůžky ano, ale nedařilo se nám odhadnout věk. Byl to slabý šesterák s kratšími výsadami a lodyhami končícími kousek nad slechy. Pokud by mu bylo do tří let, mohl být chovný, ale kdyby byl starší, šlo by o odstřelového srnce. U takových je rozhodování nejhorší. Je to kategorie srnců, u kterých se nic nestane, když je ulovíme, a také se nebude nic dít, pokud ještě rok přežijí. Záleží na kvalitě srnčí zvěře v dané honitbě. Nakonec jsme usoudili, že srnec své roky má. Ale teď co s tím?

Kavalírsky jsem se zeptal strýčka, jestli ho chce střelit. Ujistil mě, že ne. Podnikl jsem tedy zoufalý pokus a vydal se pasekou vzhůru za srncem. Byla to hrozná cesta. Prodíral jsem se místy vysokou, ještě nevyžnutou trávou propletenou ostružiníkem tak, že občas nešlo udělat pořádně krok. Kryl jsem se za vzrostlejšími stromky a krok za krokem pomalu zkracoval vzdálenost od srnce, až jsem se k němu dostal na nějakých 80 metrů. Dál už to nešlo a také to nebylo potřeba. Měl jsem strýčkovu kozlici, se kterou jsem ulovil svého prvního srnce. Opřel jsem se s ní o jeden z košatých doubků a pokoušel se zamířit. Bylo to proti kopci a ze srnce jsem viděl jen půl těla. Pak na chvíli zmizel, až jsem se bál, že zalehl. Objevil se ale kousek výš a to už jsem na nic nečekal. Přestože jsem mířil s oporou, zbraň se chvěla a dvakrát nebo třikrát jsem ji musel dát od líce, vydechnout si a zamířit znovu. Pak jsem se na chvíli uklidnil a údolím Ryzavé třeskla rána. Srnec se na místě zlomil.

Po chvíli jsem stál nad svým druhým pařezinským srncem. Byl opravdu pětiletý a strýček měl obrovskou radost, že jsme se nespletli. Ale hlavně že mohl být na tom lovu se mnou a že poznal křivoklátské lesy. Myslím, že mi je i trošku záviděl.

I pan Hůla nás pochválil. Paní Hůlová uvařila kafe, jako vždy měla napečeno, a tak jsme u nich chvíli poseděli a zavzpomínali. Strýček se zmínil, že má v revíru porosty dubu zimního, které téměř každý rok vydatně plodí. Pan Hůla zase často sháněl žaludy do svých školek. Na Křivoklátsku žaludy sice také opadávaly, ale zvěř je většinou stačila sebrat rychleji, než se to podařilo lesníkům. Tenkrát se mohly žaludy vozit odkudkoliv a lesníci jen hlídali, aby to bylo přibližně ze stejných nadmořských výšek, takže strýček s panem Hůlou se dohodli na spolupráci. Pařezinský fořt pak dlouhá léta jezdil se svými hajnými ke strýčkovi do Prahy pro žaludy.

*****

V roce 1965 se měla stát ještě jedna významná událost. Má láska dospěla vzájemně se svou maminkou k přesvědčení, že dlouhé chození k ničemu nevede a měli bychom se vzít, a já jim to jako starý dobrák odsouhlasil. Datum bylo stanoveno na půlku srpna a mně připadla milá povinnost zajistit něco na svatební stůl. Řekli jsme si, že ideální kombinace bude zvěřina z divočáka na řízky a druhý den na guláš a srnčí na svíčkovou. Z obojího se dá navíc připravit dobrá sekaná, aby bylo na talíři také něco studeného.

Prase se mi podařilo střelit 14 dní před svatbou, když jsem na Pařezinách doprovázel kolegu Vaška Kuliše při lovu na srnce. Dostal tam na něj povolenku, ale netroufal si jít na lov sám. Ulovení byla velká náhoda. Šoulali jsme po průseku ve vysokém lese směrem k Malinové rokli, když z pravé strany asi 100 metrů před námi vyšli dva lončáci.

„Střílej!" zašeptal jsem Vaškovi a on na to, že jsou moc daleko a že si nemá zbraň o co opřít. Prostě se mu nechtělo. Sáhl jsem po jeho kulovnici, a když se první z divočáků zastavil v jedné z mezer mezi stromy, vystřelil jsem z volné ruky. Byla to rychlá rána, ale nedalo se nic dělat, neboť rozhodovaly vteřiny. Možná právě nutnosti rychle vystřelit jsem vděčil za to, že jsem se nestačil ani pořádně rozklepat. Byl to můj druhý divočák v životě. Lovec si tenkrát mohl koupit za režijní cenu deset kilogramů zvěřiny z každého kusu černé, který ulovil, a tak jsme měli na řízky i na guláš.

Ještě jsem ale potřeboval srnce – na svíčkovou a do sekané. Teta z Prahy slíbila, že se ujme kuchyně, což zaručovalo, že svatební hody budou královské. Zbývala tedy jen maličkost – ulovit srnce. Měl jsem ho vyhlédnutého už od jara, ale lov jsem nechával až na dobu před svatbou. Mrazáky tehdy ještě nebyly a v normální lednici by zvěřina tak dlouho nevydržela. Jenže přijeli nějací hosté a byli úspěšní, něco ulovili kolegové, a najednou byl plán lovu splněn.

„Přece se nebudeš ženit bez srnce," povídá mi Pepík Červinka, kolega mistr a v té době myslivecký hospodář. „Střel ho, hlásit ho nebudeme. Beru to na sebe." Byl jsem z toho trochu rozpačitý, protože jsem si nechtěl přivodit problémy hned na počátku své kariéry. Bez srnce jsem si ale svatbu nedovedl dost dobře představit. V prvním srpnovém týdnu jsem na něj tedy začal chodit.

Srnčí říje byla v plném proudu, srnci v pohybu, a tak se zdálo, že to bude snadné. Utekl ale týden a já stále nic neměl. Můj vyhlédnutý srnec, kterého jsem od jara často potkával blízko pomníčku svatého Eustacha, najednou zmizel. Když přišla říje, ztratil se. Hledal jsem ho ráno, večer, druhý den... Nic. Prostě byl pryč. Začal jsem běhat z jednoho kousku svého úseku do druhého, ale stále bez úspěchu. Po týdnu prohlásil Pepík Červinka, že vidí, že mi bude muset pomoct. A začal chodit na lov také.

Bylo 10. srpna, čtyři dny před svatbou, a my pořád ještě nic neměli. K večeru jsem zašel na Kamenný vršek a přemýšlel, kam si stoupnout. Před sebou jsem měl malou zalesněnou paseku. Mělká půda, samé kamení, všude stromky skousávané od zvěře. Léta se jim nedařilo odrůst. Srnčí z přilehlých houštin tam moc ráda vycházela. Krásné místo. Scházelo mu jediné – nebyl tam posed. Postavil jsem se k silnému buku, opřel se o něj a byl jsem rozhodnutý vydržet čekat do tmy.

Asi po půl hodině jsem měl pocit, že mě šimrá celé tělo. Podíval jsem se na ruku, kterou jsem se opíral o strom, a polil mě pot. Měl jsem na ní snad stovku klíšťat. Těch nejmenších, nymf, které se někde na zemi právě vylíhly a teď měly šanci ukojit hlad na svém prvním hostiteli. Putovaly po ruce směrem nahoru, další stovka už jich byla v rukávu a právě tolik na bundě, na kalhotách, prostě všude.

Přešel jsem k sousednímu habru a začal ze sebe klíšťata obírat. Zdálo se, že to bude nekonečný proces, zvláště když jsem nechtěl nadělat moc pohybů. Když jsem byl asi v polovině, zakýval se v okraji mlaziny doubek a za chvíli jsem před sebou uviděl srnce. Nechal jsem klíšťata klíšťaty a zaměřil se na něho. Byl to úzký, nepříliš vysoký šesteráček s krátkými výsadami. Podle hlavy a krku tří , nanejvýš čtyřletý srnec bez naděje, že někdy nasadí silnější parůžky. Dlouho jsem se nerozmýšlel. Byl jsem plný klíšťat, těšil se, až doma vlezu pod sprchu, a také už bylo tři dny před svatbou. Počkal jsem, až se srnec natočí bokem, a zmáčkl spoušť. Odskočil do houštiny, do stejného místa, odkud před chvílí vyšel. Byl jsem si ranou tak jistý, že jsem ani nečekal a vydal se rovnou na nástřel. Barva byla hned od prvních záporů. Za chvíli jsem srnce našel, neležel dál než dvacet metrů od nástřelu. Teprve v tu chvíli mi došlo, že mám svého svatebního srnce, a dala se do mě pravá lovecká horečka.

*****

Trofej dnes visí v mém pokoji nad postelí a vždy, když se na ni podívám, připomenu si vlahý srpnový večer, v němž jsem si domů odvezl z Kamenného vršku srnce a k tomu možná dvě stovky klíšťat. Ještě ten večer jsme srnce dopravili s Pepíkem Červinkou na motorce do Berouna a pak už jen zbývalo těšit se na den, kdy z něj teta připraví výbornou svíčkovou.
Svatba se vydařila. Byla v mém životě první a poslední. Patřím do kategorie lidí, kteří tyto věci berou vážně a jednou provždy.