Úvahy osobností z lesnictví: Třicet let po sametové revoluci

Andrea Pondělíčková

Skutečnost, že jsme se stali svobodnou a demokratickou zemí, je určitě jedna z nejlepších věcí, která se mi v životě stala. Tyto změny se navíc odehrály v době, kdy jsme založili rodinu a samozřejmě přemýšleli o perspektivách a budoucnosti našich dětí. Asi každý si najdeme řadu událostí, u kterých bychom si přáli, aby proběhly jinak. Lépe. Tyto jsou tématem každodenních debat nejen na úrovni vysoké politiky a byznysu, ale i mezi těmi z nás, kteří se zajímáme o věci veřejné a snažíme se aktivně působit v rámci občanské společnosti. Naše země za těch 30 let ušla pořádný kus cesty a je nezpochybnitelné, že došlo k výraznému zlepšení kondice na úrovni národního hospodářství a produktivity práce a s tím souvisejícímu zvýšení životní úrovně i průměrného nárůstu příjmů obyvatel.

Má pracovní kariéra je téměř spjata se zlomovým obdobím roku 1989. Určitě to bylo období změn a příležitostí, které přálo připraveným... V 90. letech jsme byli, stejně jako řada jiných odvětví, v hledáčku zahraničních poradců a expertů, kteří se snažili posoudit náš způsob hospodaření v lesích, privatizační a transformační postupy i návrhy nové koncepce státní lesnické politiky. Jejich přístupy, rady a doporučení byly zčásti přenositelné, zčásti zcela nepoužitelné. V každém případě to byla pro mnohé z nás velmi dobrá zkušenost, vždyť neuběhlo mnoho let a řada našich kolegů se dostala do pozice vyhledávaných lesnických expertů v zahraničních projektech a dokázali se prosadit i v odborných týmech mezinárodních organizací.

Můj nástup na Ministerstvo zemědělství se odehrál v době, kdy byla prioritou především znalost cizího jazyka, nikoliv praxe v lesnickém provozu. S touto vstupenkou působí na úseku LH doposud více kolegů, stávající nastavení kariérního řádu a chybějící praktickou zkušenost v oboru hodnotím zpětně jako velký hendikep.
I přes faktické nezávazné pojetí společné lesnické politiky považuji vstup do struktur EU za důležitý milník i pro náš obor. Otevřel řadu příležitostí, kontaktů, možností spolupráce a naučil nás se postupně aktivně zapojovat do činnosti evropských institucí.

Mám-li se však i kriticky zamyslet nad situací a slabinami našeho oboru, pak jednoznačně spatřuji velké rezervy v oblasti lesnického výzkumu (zejména aplikovaného) i samotného systému oborného školství. Tyto nedostatky samozřejmě souvisí s obecně nastaveným systémem financování, hodnocení a vlastní motivací jak akademických pracovníků, tak i kantorů na školách. Tento výčet musím doplnit i o téma, které je mi v posledních letech blízké, a to je naše aktivní oborová komunikace, dovnitř sektoru i směrem k široké veřejnosti. Potřebujeme ji. V poslední době se o tom přesvědčujeme více než kdykoliv v minulosti. Média jsou silná zbraň, nenechme naše kritiky mířit do našich řad! Je však důležité být v zásadních tématech jednotní a postupovat v komunikaci i lobbingu společně, a to nám zatím vůbec nejde. Osobní ambice a snahy o partikulární zájmy stále převažují. A to nás bude vždy diskvalifikovat v očích politiků, novinářů i veřejnosti.

V prvních letech „po sametu" byla Česká republika mezi státy bývalého východního bloku premiantem. Přes všechna uvedená pozitiva tuto pozici politicky i fakticky postupně ztrácíme. S obavami sleduji vývoj v naší zemí v posledních letech. Potřebujeme silné demokratické strany a nezávislá média. Jedině tak můžeme udržet správný směr nejen pro naši zemi, ale i pro rozvoj českého lesnictví. Držme si palce!

Martin Flora

V listopadu 1989 jsem byl studentem druhého ročníku brněnské lesnické fakulty a obávám se, že slovo vize jsem tehdy vůbec neznal. Očekávání jsem však samozřejmě měl. Právě touha je realizovat byla motorem, který mne, a myslím že i většinu dalších kolegů z vysokých škol, přiměl vyjít do ulic a stávek. Neumím všechna svá očekávání vyjmenovat a ke své hrůze zjišťuji, že je těžké si na některá z nich vůbec vzpomenout. To hlavní z nich jsem však nezapomněl a snad ani nikdy nezapomenu. Bylo to očekávání, že skončí schizofrenní doba, v níž se něco říkalo a něco jiného myslelo, v níž se realita fatálně lišila od jejího oficiálního popisu, a že bude znovu možné svobodně mluvit, psát, myslet, cestovat a volit.

Myslím, že po fázi počátečního nadšení a solidarity se potvrdila slova připisovaná Winstonu Churchillovi, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli. Přes tisíceré výhrady k detailům a jednotlivostem jsem proto s polistopadovým vývojem spokojen, neboť mé stěžejní očekávání, jak jsem se je shora pokusil popsat, bylo naplněno. Přesto, nebo možná právě proto jsem dennodenně nepříjemně překvapován tím, jak velké je množství lidí, kteří mlčky či otevřeně usilují, aby se vývojová spirála pootočila zpět do polohy, v níž byla před listopadem 1989. Aby se svobodná vůle jedince ve všech ohledech znovu podřídila moci vyvolených. Stejně tak mne opakovaně zaskočí, že své síly v tomto ohledu, i když nevědomky, spojují političtí cynici, stárnoucí nostalgici, milovníci páté cenové skupiny a hlasatelé nejroztodivnějších světaspasitelných společenských směrů.

V oblasti práva mne pak přímo děsí množství pravidel, jimiž jsme již zahrnuti a čím dál rychleji nově zahrnováni. Je nasnadě, že právní řád s více než dvěma miliony norem již netvoří a nemůže tvořit systém s předvídatelnými výstupy. Tato povodeň k mé lítosti postupně podemílá základy právního státu a tím i demokracie obnovené v roce 1989, aniž by byl konec povodňové vlny na dohled. V jejím zastavení či alespoň zmírnění spatřuji hlavní úkol právní profese, a to i v lesním právu.

Jan Mičánek

Mile mne překvapila výzva redakce Lesnické práce, abych napsal, cituji: „krátkou úvahu nad polistopadovým vývojem našeho oboru, naší společnosti". Překvapila mne proto, že v „našem oboru" již léta nepůsobím, a to nejen pro svůj sedmdesátiletý věk.

Jsem však zřejmě zařazen do kategorie „pamětníci", což je vlastně výstižné a potěšující. Stařešinů si dnešní společnost totiž neobyčejně váží, hýčká je a oceňuje, respektuje jejich zkušenosti, čerpá z jejich vzpomínek sílu a entuziasmus. Neboť – co si budeme dlouze povídat – nic jiného pro naše vzdělání a poučení nemáme nežli historii, zkušenosti a znalosti našich předchůdců. Proto se rádi na stará kolena vyhříváme na slunci úcty a respektu svých dětí, vnoučat a mladších kolegů, protože si to zasluhujeme.

Ale k věci. Na začátku chci zdůraznit, že to, co nyní řeknu, je pouze můj osobní názor, který nereprezentuje žádnou skupinu, sektu či stranu, který neobsahuje žádná skrytá poselství a nehájí tajemné zájmy iluminátů.

To, co se odehrálo bezprostředně po politickém převratu v roce 1989 v lesnicko-dřevařském oboru, lze shrnout do několika vět. V roce 1990 – myslím, že to bylo 1. srpna – nastoupila do vedení lesního ministerstva skupina nových lidí, která dostala od vlády následující úkoly:

1. Zlikvidovat již zrušené Ministerstvo lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu a převést jeho funkční složky na Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo průmyslu a nové Ministerstvo životního prostředí.
2. Převést lesní majetky na jejich původní vlastníky dle „restitučního zákona".
3. Založit a etablovat subjekt, který bude spravovat lesní majetky pozůstalé v držení státu.
4. Privatizovat majetek státu, který není přímou součástí lesních pozemků a porostů a netvoří jejich přímou infrastrukturu.

Účastnil jsem se plnění tohoto zadání po dobu třinácti měsíců, což se dnes může jevit jako krátká doba, ale v tehdejším hektickém období to stačilo, abychom se se vším podstatným vypořádali.

K bodu 1. – jak jsem již uvedl, o zrušení lesního ministerstva bylo (k naší lítosti) rozhodnuto, takže jsme rozdělili úředníky, zabalili papíry a „rozstěhovali" to všechno na nové adresy. V naší původní budově dnes sídlí Ministerstvo životního prostředí. Byla to vlastně technikálie s mnoha dobrodružstvími, ale to je na jiné vyprávění. Prostě jsme to úspěšně provedli.

K bodu 2. – restituce lesních majetků proběhla hladce. Příčinami úspěchu byla jak atmosféra ve společnosti, která byla tehdy nakloněna „nápravám křivd", tak slušný restituční zákon, ale především naše rychlost a námi vypracované prováděcí pokyny, které byly jednoduché, srozumitelné a vstřícné vůči staronovým vlastníkům. Provedení restitucí považuji i s odstupem doby za náš velký úspěch. Pouze vydávání církevních majetků nám tehdy parlament odložil.

K bodu 3. – to, co se dnes jeví jako samozřejmost, tedy existence státního podniku „Lesy České republiky", žádnou samozřejmostí nebylo. Existovalo mnoho variant řešení. Jen namátkou: návrat ke stavu za první republiky, kdy státní lesy spravovalo přímo Ministerstvo zemědělství prostřednictvím svého speciálního odboru. Dále převedení státních lesů do akciové společnosti (rakouský model), nebo zřízení podniků státních lesů dle nových krajů, nebo převedení státních lesů do více akciových společností dle „strategického významu" regionálních lesů (včetně Vojenských lesů a národních parků), či převedení státních lesů do správy Ministerstva životního prostředí (polský model) atd. atd.

Rozhodli jsme se tak, jak odpovídá dnešní skutečnosti. Výhody jsme viděli v tom, že se mohou v budoucnu restituce (církve a další), tedy vydávaní lesních majetků, řešit jednotně z jednoho místa, lze budovat jednotnou státní politiku vůči tomuto dominantnímu vlastníku lesů, podnik takové velikosti (přes 50 % trhu) bude mít schopnost ovlivňovat ceny služeb a dřeva a tím do jisté míry chránit podnikatelské prostředí pro ostatní drobné vlastníky lesů, kterých jsou statisíce. Důležité také bylo, že námi zvolená verze nebránila případným budoucím úpravám, pokud by se změnila situace a vláda by se rozhodla pro dělení, prodej, transformaci na jinou právní formu apod.

Myslím si, že jsme se v rámci tehdejších možností (přes různé následné peripetie) rozhodli správně.

K bodu 4. – tento úkol je dodnes nejdiskutovanějším tématem procesu, pro který se vžilo označení „Transformace lesního hospodářství". Je třeba si uvědomit, že jsme nestáli před rozhodnutím, zda privatizovat část majetku socialistických státních lesů, či neprivatizovat. Privatizace byla dána usnesením vlády. Na nás tehdy bylo rozhodnout kudy vést linii rozdělení majetku určeného pro privatizaci a formu tohoto procesu. Z mnoha možností (zase tak moc jich nebylo) jsme vybrali oddělení „obslužných činností". Jen připomínám, že nám tehdejší legislativa neumožňovala privatizaci lesních pozemků a porostů. Ani jsme po tom netoužili, považovali jsme (troubové) státní vlastnictví velké části lesů za dobrou věc!

Obslužné činnosti – v podstatě práce „pěstební a těžební" a s nimi spojený majetek - jsme se rozhodli privatizovat. Nemohli jsme to ovšem provést libovolně, museli jsme respektovat tehdy platné privatizační zákony. Využili jsme tzv. „malou privatizaci" pro prodej některých výrobních prostředků těžby dřeva (motorové pily, koňské potahy, traktory apod.) a dopravy dřeva (nákladní soupravy), čímž vznikli v lesním hospodářství první živnostníci. Oříškem bylo to ostatní. Chtěli jsme najít formu co nejjednodušší a nejrychlejší. Proto jsme zvolili podobu privatizačních projektů, které řešily prodej majetkových celků dle jednotlivých lesních závodů. Do procesu přípravy však vstoupila vláda, která rozhodla (k naší nelibosti) o vložení všech lesních akciových společností do druhé vlny kuponové privatizace. Toť v podstatě vše k té slavné „transformaci". Tedy vše podstatné, jinak by to bylo na román.

Všechno šlo samozřejmě udělat jinak a s odstupem času mne taky napadá pár věcí. Jsem však přesvědčen, že v kontextu tehdejší doby, s nástroji a znalostmi, které jsme měli k dispozici, jsme odvedli fakt dobrou práci (... nikdo to za mne neudělá!). Jen připomenu, že jsme v té době byli jedinou skupinou lidí v lesním hospodářství, která měla komplexní program, a od oponentů jsme slyšeli pouze námitky k tomu, co dělat nemáme, avšak nikdo nikdy nepřišel s nějakým alternativním návrhem, který by respektoval vládní zadání. A zdůrazňuji – s celou transformací nebyl spojen ani jeden korupční příběh!

Nejsem si ovšem jist, zda tento text naplňuje shora uvedené zadání. Cítím, že bych se měl alespoň stručně zmínit o následujících téměř třiceti letech.

Díky zmíněné transformaci vzniklo v České republice veliké a pestré společenství vlastníků lesů. Jsou to vedle státu (LČR, VLS, národní parky pod MŽP, školní majetky apod.) především fyzické a právnické osoby lesních podnikatelů a dále města s obcemi. Dnes také církve. Vzniklo ohromné množství živnostníků a podnikatelských subjektů, ať už díky privatizaci, nebo na „zelené louce". Tento text nemá ambici být ekonomickou analýzou, ale musím zmínit „vedlejší" efekty transformace, kterými bylo dříve nepředstavitelné zefektivnění všech lesních hospodářských činností, doprovázené dramatickým snižováním nákladů, urychlené zavádění moderních technologií, prudké narovnání cen dřeva (směrem nahoru), masivní zvyšování mezd atd. Z mého pohledu tehdy socialistického lesníka však byla zřejmě úplně nejdůležitější změna myšlení a chování lesních lidí. Ze „zaprděné" atmosféry komunisty řízeného, často zcela ekonomicky i morálně deformovaného prostředí, občas zpestřeného chlastem a lidovou myslivostí, se začali vylupovat svéprávní, svobodní jedinci, kteří si dle svojí nátury aktivně hledali nové pozice, nová zadání a novou filosofii svého lesnického života, svého osobního uplatnění a často i dobrodružství.

Já vím, já vím... slyším ty komentáře, kritiku, odstrašující příklady chyb, omylů a občas i horších věcí. Všimněte si ale toho, že většina z nich má kořeny v prosté lidské blbosti či závisti a dalších odporných a odsouzeníhodných lidských vlastnostech konkrétních jedinců! (Setsakramentsky dobře vím, o čem mluvím.)
Stesky, které slýchám, nemají svůj původ v chybě systému. Chyby hledejme spíš v naší malé schopnosti převzít naplno odpovědnost za svoje rozhodování, za svoje slabosti a své životy.

Po šesti operacích rakoviny, srdce a bypasech mám stále silnější pocit, že lesní hospodářství v České republice je v zásadě v pořádku. Když si ještě silněji uvědomíte, že přírodou jsme především my, lidé, bude to ještě veselejší.

Ale nakonec se samozřejmě musím zmínit o kůrovci! Čtu záplavy článků a komentářů k tomuto „tématu dne". Nejčastěji si nad těmito texty vzpomenu na výrok S. J. Lece, který napsal, že (není to přesná citace, četl jsem to snad před padesáti lety):
„Vždycky se najde spousta Eskymáků, ochotných poradit obyvatelům Konga, jak se zachovat v době tropických veder!" Nelze ovšem čekat od novinářů a dalších „zasvěcenců", že nám sdělí nějaké převratné moudro.

V současné situaci hysterického hýkání nad klimatickým oteplováním, které nelze oddělit od kampaně MeToo, genderových studií, veganství, domácích porodů, odmítání očkování, mší pro psy, zákazů pisoárů a mnoha dalších „korektních" pitomostí (také jsem bílé, křesťanské, mužské prase – vím o čem je řeč!), je velmi těžké nepodlehnout a udržet si alespoň zbytky zdravého selského rozumu.

Kůrovcová kalamita monstrózních rozměrů je prostě realitou dneška. Příčinou této katastrofy je bezpochyby souběh vlivu počasí a dle mého názoru ještě důležitější – lidské (tedy lesnické) nezodpovědnosti, nedůslednosti, lenosti, laxnosti, odborné neznalosti a neschopnosti, nepřipravenosti drobných vlastníků a státní správy atd. atd. Jistě, zvýšený výskyt kůrovců najdeme i mimo ČR, ale rozdíly tady jsou veliké. Prioritou teď ale není jen úporné hledání příčin. Na to je dost času.

Nejdůležitější je momentálně co nejefektivněji zpracovat a prodat kalamitní dříví (což se snadno řekne, ale hůře dělá) a především přemýšlet nad způsoby obnovy lesa. V současné době je samozřejmě svůdné podlehnout argumentu ve smyslu: „sázejme stromy, které kůrovec nežere", ale tak jednoduché to nebude, každý strom něco žere. Dočkáme se mnoha šílených nápadů, všechno tady už v nějaké podobě bylo. I obrovské kalamity. A hlavně lidská hloupost a zbrklost.

Asi nejzávažnější rozhodnutí se budou odehrávat v prostoru míry a způsobu adaptace lesního hospodářství na novou situaci, kterou naše generace nemusela nikdy řešit. To bude vyžadovat rozvahu a odvahu, osobnosti schopné prosadit jasnou vizi (fuj!). Doufejme, že české lesní hospodářství takové lidi má. Bude to jako s tou transformací, s tím musí všichni počítat. Ponesou kůži na trh, budou muset mnohé obětovat, a přesto se domů vrátí poplivaní od hlavy až k patám. Ale bude to dobrodružství, lesnictví se totiž z podstaty svého charakteru otáčí pomaleji než rozjetý tanker na širém moři.

A tak bude zase asi nejdůležitější vlastností kormidelníků staré lidové moudro: „Hlavní je se z toho neposrat!". Pardon, ale mezi náma chlapama v Lesnické práci...

Martin Černý

Z pohledu naší činnosti se splnila hlavní věc, a sice to, že můžeme dělat práci, která nás zajímá a která snad i někomu pomáhá, a udržet si přitom nezávislost jak názorovou, tak ekonomickou. Za to platíme docela velkým pracovním nasazením a plnou zodpovědností za vlastní existenci. Možná proto o podobný způsob činnosti není mezi dnešními mladými moc velký zájem. Dodnes připadá řadě našich kolegů, zejména z akademické sféry, těžko pochopitelné, jak vůbec můžeme existovat.

Pro přežití a rozvoj nezávislé firmy bylo velmi důležité to, že jsme se od počátku, tj. už od 90. let, zhruba polovinou své činnosti zaměřili do zahraničí. V dřívějších podmínkách to bylo nepředstavitelné. V zahraničí pracujeme ve všech kategoriích projektů, od projektů, kdy si řešitel přiveze peníze z domova, přes projekty financované mezinárodními agenturami až k projektům, kdy financování plně zajišťuje zákazník. Podíl těch posledních narůstá a těch si také ceníme nejvíc. Začali jsme čistě výzkumem, pak jsme na výzkumná řešení navázali tvorbu metodik a software a vytvořili tak dlouhodobý stabilizační prvek naší existence. V ČR k výzkumným projektům stále více přibývá práce pro provoz, svět lesnického provozu je přeci jen srozumitelnější a racionálnější než sféra veřejných zakázek.

V obecné rovině rozvoje LH si nemyslíme, že by se jeho transformace nebo třeba i transformace hospodářské úpravy lesů nějak zvlášť dobře podařila. Vidíme, že společnost sice nejspíš bohatne, ale k přírodě se i nadále chová kořistnicky a v kombinaci se zoufalým konzumem produkujícím neskutečné množství odpadů i neudržitelně. Na druhé straně, těžko bychom zejména v postkomunistických zemích hledali nějaký výrazně pozitivní vzor. Zdá se, že otevřená či skrytá privatizace přírodních zdrojů vede k výrazně negativním důsledkům. V největší míře jsme to pozorovali při naší práci v Rusku.

Vladimír Simanov

Moje generace zažila poválečný nedostatek i nadšení, nejistotu a neklid 50. let, ožila s „pražským jarem 1968" a vyhlášením programu socialismu s lidskou tváří, přervání procesu demokratizace a politické liberalizace 21. srpna 1968 byl pro ni šok, následovaný pocitem zklamání, ve kterém naděje na pozitivní změnu jen doutnala. Rok 1989 jsme přijali s nadějí, ale zdrženlivě, protože nás už životní zkušenosti naučily nedůvěřovat, a navíc jsme byli „staré páky", které nová politická vlna neakceptovala, ale izolovala. Moje očekávání pohasla po 16. květnu 1990, kdy reformní lesníci formulovali „Pivoňskou deklaraci", totálně dehonestující lesnictví, která stavbou i zněním naznačovala, že cílem změn v lesním hospodářství je něco jiného, než je deklarováno.

V září 1991 předložili reformní lesníci návrh transformace, který posuzoval prof. Glück z Vídně a prof. Volz z Mnichova. Přestože byly oba posudky negativní, byl návrh ve sněmovně České národní rady 13. února 1992 přijat a vládou České republiky 20. května 1992 schválen. Křiklavější příklad ovlivnění lesního hospodářství politickým rozhodnutím neznám! K rozvratu lesnictví přispělo MŽP zřízené v roce 1989; zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny; od 1. ledna 2012 Dřevěná kniha, vydávaná za koncepci hospodářské politiky státního podniku Lesy České republiky, a devastaci dovršil zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek. Důsledkem ovlivňování lesního hospodářství politikou je jeho hluboká krize, projevující se jako kůrovcová kalamita. Ta je jen špičkou ledovce a nedošlo k ní následkem sucha a chyb našich předchůdců, ale vlivem cílených opatření majících plánovaný čas a sled. Současný stav v lesnictví i ve společnosti vnímám jako „normalizaci II". Občané tuší, že „všechno je jinak", než se oficiálně tvrdí, ale mlčí, podle epigramu Karla Havlíčka Borovského „Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet, nebo chválit".

Lesnictví se nevyvíjí autonomně, ale v rámci společensko-ekonomických poměrů, proto se nelze domnívat, že ostatní resorty jsou, na rozdíl od něj, v dokonalé kondici. Uplynutí třiceti let „od sametu" by mělo být impulzem k analýze výsledků. Často omílaná mantra „Máme se, jak jsme se nikdy neměli", má dvojí výklad. V roce 1990 byl průměrný měsíční příjem 3 286 Kč (v lesnictví 3 367 Kč) a letos ohlášený průměrný výdělek je 34 000 Kč. To je ale srovnávání „jiných měn", protože vlivem inflace se bývalá stokoruna rovná nynější tisícikoruně. Za 30 let se ve stálých cenách roku 1990 průměrný měsíční příjem zvýšil o 3,47 % (v lesnictví o 0,98 %), což není bombastický úspěch. Protože je současný průměrný příjem ovlivněn více než v roce 1990 osobami s nadprůměrným příjmem, došlo k relativnímu i absolutnímu zchudnutí části společnosti, což dokumentují údaje 115 tis. bezdomovců; 4 miliony exekucí; 1,267 mil. osob ohrožených chudobou; 470 tis. osob pod hranicí životního minima atd. To se mohlo stát tím, že výkonnost ekonomiky neumožňuje vyšší nárůst příjmů, pak se nezdařilo výkonnost ekonomiky zvýšit, což byl deklarovaný cíl společenských změn; nebo je rozdělování společenského produktu tak nerovnoměrné, že dříve či později dojde k sociálnímu otřesu.

Podivným procesem vývoje prošla zastupitelská demokracie, ve které se přesunula moc do rukou profesionálních politiků, kteří si z politiky učinili celoživotní povolání a jejichž výběr občan neovlivňuje. Volby se staly více méně formalitou, na což občané zareagovali tím, že volit nechodí. Parlament bude tak jako tak složen z osob nominovaných politickými stranami a volič má pouze možnost vybrat si mezi členy takto vytvořené elitní skupiny. „Kroužkování" je jen hra, protože každá nominující strana ví, „že ať je to ten, nebo ten", volební výsledek pro stranu je týž. Je přirozené, že skupina vyvolených nahradila zájmy společnosti svými a že z politiky zmizela morální odpovědnost a etika.

Rozdíl mezi povinnostmi občana a „nepovinnostmi" státu se zvětšuje, EU neřeší evropské problémy, ale detailně „harmonizuje" parametry států a jejich občanů, státní úředníci řeší převážně unijní povinnosti a na řešení tuzemských problémů nemají čas.

Z tržního hospodářství zůstal jen prázdný pojem, neboť se stalo hospodářstvím řízeným nadnárodně, legislativně (v roce 1948 stačilo cca 50 tisíc právních norem, v roce 1990 jich bylo přes milion, v roce 2009 milion a půl a nyní asi 2 miliony) a dotačně. Cílem podnikání není zisk, ale získání dotace, která umožní solidní život i bez produkce čehokoliv.

Před 30 lety jsme nastoupili do vlaku, který už možná jel jinam, než jsme si mysleli, nebo změnil cílovou stanici během jízdy a nevšimli jsme si toho. Rok 2019 je příležitostí k analýze uplynutých 30 let, a pokud ji naše strany a vlády neudělají, bude to důkaz, že jim dosavadní vývoj vyhovuje a že cíle transformace z 90. let byly jiné než deklarované. Slavit není co.

Tomáš Vrška

Pět měsíců před revolucí jsem promoval na lesnické fakultě a řešil, zda vůbec chci zbytek života strávit v rodné zemi (vážně jsem uvažoval, že po absolutoriu gymnázia půjdu na námořní školu do polského Štětína a zmizím z komunistického bloku, ale převážila touha porozumět lesu a pobývat v něm). Polistopadové změny pro mne byly obrovskou vzpruhou z tehdy šedého, kontrolovaného a nesvobodného života. Jako naivní mladík jsem si samozřejmě myslel, že všechno bude výborné a transformace lesního hospodářství bude tou nejlepší cestou do budoucna. Ihned jsem se „nakazil" a tato nákaza mne provází dodnes a optikou mé nákazy se dívám i na polistopadové změny v lesním hospodářství.

S mojí ženou jsme jako čerství lesní inženýři absolvovali pracovní pobyt v Rakousku na větším knížecím majetku v Totes Gebirge, kde jsme pod vedením zkušeného zařizovatele v roli taxátorů zařizovali nepasečně obhospodařované lesy kontrolní metodou. Následně jsem v roce 1992 absolvoval svoji první praktickou nepasečnou pěstební stáž v klášteře ve Schläglu, kde jsem s H. Reiningerem chodil vyznačovat těžby – jeho známou těžbu cílových tlouštěk.

Proto jsem polistopadové změny sledoval s vizí a očekáváním rychlejšího rozšíření nepasečných forem obhospodařování lesů v České republice. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že k tomu je třeba zásadní změna lesníkova myšlení a jeho vnímání lesa a že nelze očekávat nějaký rychlý obrat.

Díky listopadové revoluci jsme však ke změně myšlení dostali prostor – najednou zde byla dostupná literatura, mohli jsme cestovat na majetky, které opustily cestu pasečného hospodaření, a mohli se pokoušet jít novou cestou, sdružovat se (my „nepaseční" v Pro Silva Bohemica). Zajímavé bylo sledovat, jak se tato cesta rychleji otevírá u správců menších privátních a obecních majetků, kteří byli relativně svobodní ve volbě hospodářských postupů, ale zároveň přímo odpovědní majitelům a zastupitelům za hospodářský výsledek – ti totiž nejrychleji pochopili základní axiom nabyté svobody – osobní odpovědnost. Tedy v případě lesnictví studium nových postupů, konzultace se zkušenými kolegy v zahraničí a první opatrné kroky na svěřených majetcích. Ti nepasečně odvážní u našeho velkého státního podniku byli naopak spíše jenom trpěni, protože vybočovali z řady v armádě, která podle mne vyžadovala příliš velkou kázeň a nikdy nenabídla svěžejší inovaci, byla více konzervativní než progresivní. To mě mrzí a vnímám to jako zastřený, často nepojmenovaný problém, který je vždy mediálně přebit nekonečnými diskusemi o (ne)správnosti transformace dřívějších podniků státních lesů a lesních závodů do dnešní podoby podniku státních lesů bez výrobního sektoru.

Sdílím názor, že má-li být člověk zdráv a prožívat dobrý život, měl by hledat na všech situacích, událostech i problémech vždy ty pozitivní stránky a rozvíjet je, protože ty nás obohacují, posunují vpřed. Ne, že bychom se neměli čelem stavět k nepříjemným skutečnostem, ale jejich řešení by pokud možno mělo být opět založeno na pozitivním přístupu. I na současné krizi lesů a lesnictví můžeme najít pozitivní momenty, jakkoliv je pro nás všechny velmi bolestivá. Ale jedině pozitivní vize do budoucna dá sílu lesníkovi jít znovu do lesa, vzít sprej a kulovnici a znovu se pustit do výchovných zásahů ve směsích dřevin, se kterými se nikdy nesetkal – ale právě kvůli tomu novému to stojí za to!

A z tohoto pohledu je pro mne třicet let svobody a demokracie i se všemi propadáky více pozitivním než negativním obdobím a jsem šťastný, že mě tato změna potkala v okamžiku začátku mé profesní kariéry a ne později.

Z důvodu zachování autentičnosti úvah nebyly texty redakčně upravovány.

Děkuji za odpovědi (21. 10. 2019),
Jan Příhoda