O štědrovečerní půlnoci roku 1812 připravil pro své hosty divadelní režisér a ředitel Stavovského divadla v Praze Jan Karel Liebich překvapení. Po jinak vcelku běžném průběhu večera je na svém zámečku Šilboch (též Ztracená varta) v pražské Libni přivedl do potemnělé místnosti, ve které stál ozdobený jehličnatý strom – patrně jedle – a pod ním byly rozloženy dárky. Německý protestant Liebich tak do českých zemí teprve před dvěma sty lety uvedl jako kratochvilnou kuriozitu měšťanský zvyk, který dnes považujeme za neodmyslitelný a „tradiční" symbol Vánoc.
Tento článek je převzat z prosincového čísla časopisu Lesnická práce. Informace o předplatném časopisu včetně objednání dárkového poukazu si můžete sjednat zde.
Vymyšlená tradice
Pro nejrůznější zvyky a tradice, které nemají původ ve skutečně pradávném chování našich předků, používají dnešní humanitní a sociální vědy pojem „vymyšlená tradice". Takové tradice nejsou o nic horší ani lepší než tradice jiné a často je můžeme opravdu hluboce prožívat, jen prostě více či méně přesně víme, kdo a kdy danou věc vymyslel, zavedl a zpopularizoval. Nezřídka se jedná o zvyklosti pocházející z 19. století, které se díky bleskové modernizaci a zlepšujícím se prostředkům komunikace rozšířily z prostředí evropských měst nejprve na venkov (a proto je někdy omylem považujeme za lidové) a některé z nich doslova do celého světa. U nás je typickým příkladem vymyšlené tradice „tradiční" způsob slavení Vánoc se stromečkem, cukrovím, smaženým kaprem a bramborovým salátem. Věc ještě kolem roku 1900 neobvyklá a pro řadu obyvatel venkova až nepřijatelná.
Nejstarší doklad o zdobeném vánočním stromku mimo naše území také není obzvláště starý. Ozdobený Kristův stromek (Christbaum) je popsán v cechovní kronice ze severoněmeckých Brém z roku 1570 a podobné zmínky pocházejí z 16. a 17. století i z dalších německých a švýcarských měst. Z cechovních místností a prostor, kde se odehrávaly kolektivní oslavy Vánoc i dalších svátků, se zvyk zdobení stromků přenesl do domácností německých protestanských řemeslníků, poté obecně do měšťanského a aristokratického prostředí, mezi intelektuály, úředníky atd., a zůstával tedy významně vázán na prostředí společenských elit, a to převážně protestantských. Pro katolickou církev šlo o zvyk „zavánějící" pohanskými rituály, a proto mu nebyla nijak nakloněna, tudíž v katolických oblastech Evropy, včetně českých zemí, nemáme o zdobení stromků až do 18. století téměř žádné zprávy. Teprve v 18. a 19. století se nová tradice započala šířit i v katolických rodinách, zprvu samozřejmě opět výhradně městských či aristokratických, později se s vánočními stromky setkáváme i ve veřejných budovách (školy, hospody, kostely) a až úplně naposledy na venkově. Zvyk zdobení vánočního stromku byl dlouho vázán na německojazyčné oblasti Evropy (a vystěhovalci z Německa jej přenesli i do USA), odkud postupně pronikal do okolních a dalších států – např. v Anglii je první vánoční strom doložen roku 1834. V nejstarším období byly stromky krášleny papírovými ozdobami, pochutinami (perník, ořechy, ovoce vč. exotického), specializovaná výroba vánočních ozdob vč. skleněných je záležitostí až první čtvrtiny 20. století.
V českých zemích zůstalo výše zmíněné Liebichovo vánoční překvapení na dlouhou dobu osamoceno a až novinová zpráva z roku 1843 dokládá větší rozšíření vánočních stromků a obchod s nimi v Praze. Teprve od 60. let 19. století se zdobení stromků rozšiřuje do příměstských oblastí a na venkov, jehož obyvatelé do této doby jednoznačně upřednostňovali jiné formy vánoční výzdoby – především stavění jesliček (betlémů). Městská novota v podobě vánočního stromku však na venkově poměrně rychle zdomácněla (i když v některých regionech se zdobené stromky objevují až v 1. polovině 20. století), a to ze dvou hlavních důvodů. Jednak v českých zemích, stejně jako jinde v Evropě, v 19. století obecně docházelo k rychlé akceptaci městského životního stylu vesničany, jednak bylo zdobení stromu – i když do té doby úplně neznámé – blízké jiným zvykům a prastarým tradicím. Vánoční strom byl a je sice čistě estetický prvek, ale zároveň vykazoval určité podobnosti se zdobením venkovských obydlí větvemi listnatých i jehličnatých stromů v rámci prosperitní magie (štěstí, chvojka), s výročními obyčeji (stavění tzv. májů) nebo tradicemi křesťanskými (svěcení „palmových" ratolestí na Velikonoce). Směšování těchto původních tradic s novým měšťanským zvykem zdobení stromku pak dokonce vedlo k některým až bizarním praktikám, jako bylo zavěšování stromků ze stropu špičkou dolů, jejich zapichování a zdobení na hnojištích apod. Nejpozději po druhé světové válce však i u nás došlo k až absolutní unifikaci ve způsobech zdobení a výběru stromků.
Oslava Vánoc v USA v 50. letech 19. století.
Odkud stromky pocházely a pocházejí
Od dob prvních dokladů až hluboko do 20. století pocházely vánoční stromky z volné přírody a nemáme žádné jednoznačné doklady o tom, že by byly záměrně pěstovány. V době před vznikem moderního lesnictví (16.–18. století) se nad jejich původem nikdo patrně ani nezamýšlel a teprve 19. století přineslo vlastníkům lesů možnost zpeněžit de facto odpad z výchovných zásahů. Problémem ovšem byly již tehdy existující vysoké estetické nároky na stromky, a tak kromě kusů z prořezávek byly z porostů nezřídka vybírány – ke škodě lesního hospodaření – i velmi kvalitní jedinci. A nedosti na tom, rychlé šíření zvyku zdobení stromku přinášelo i problémy s krádežemi, které muselo již v roce 1903 řešit České místodržitelství vydáním předpisu regulujícího prodej stromků. Skutečné zmasovění poptávky po stromcích ve 20. století konečně vedlo k zavedení jejich plantážního pěstování. V Německu a Skandinávii již ve 20. letech 20. století, u nás o několik desetiletí později (60.–70. léta 20. století), přičemž ve skutečně velké míře se u nás vánoční stromky začaly plantážně pěstovat až po roce 1990.
Co se týče druhového sortimentu vánočních stromků, tak ve starším období převládala u nás i jinde v Evropě jednoznačně jedle bělokorá, později, v době úbytku jedlí z evropských lesů, střídaná hlavně smrkem a v českých zemích – což je v evropském kontextu velká zvláštnost – i borovicí. Plantážní pěstování vánočních stromků znamenalo po druhé světové válce (u nás až po roce 2000) velký návrat jedlí do evropských domácností, a to včetně introdukovaných druhů. Pěstovány jsou i nepůvodní druhy smrků (smrk pichlavý) a u nás i borovic (borovice černá).
Získávání vánočních stromků při prořezávkách – Německo, oblast Hildburghausen, rok 1978 (zdroj: Bundesarchiv, Bild 183-T1117-0015 / CC-BY-SA 3.0).
Živý, nebo umělý?
Rostoucí obliba vánočních stromků a jejich nedostupnost daná např. obtížnou možností transportu stromků do velkých měst nebo nedostatkem vhodných stromků v subtropických či kriticky odlesněných oblastech zapříčinila již na konci 19. století první snahy o nahrazení živých stromků jejich napodobeninami. První „umělé" stromky se vyráběly (zejména v Německu, později v USA) ze dřeva, peří, zvířecích chlupů, proutí a dalších přírodních materiálů, zvláště podařené napodobeniny zhotovovaly firmy zabývající se výrobou kartáčů a košťat. Jednalo se ve své době o poměrně exkluzivní až kuriózní zboží, určené výhradně městským zákazníkům, nicméně zejména v USA si tyto napodobeniny získávaly značnou oblibu a zdejší firmy experimentovaly i s dalšími alternativními materiály, od druhé poloviny 50. let 20. století např. s hliníkem.
Po odeznění tzv. ropné krize v 80. letech 20. století a zásadním vylepšení a zlevnění technologií zpracování PVC a dalších plastů započala éra masivní expanze již skutečně umělých vánočních stromků. Jejich roční výroba dnes dosahuje až několika stovek milionů kusů a v některých zemích – zejména v USA – plastové stromky používá i výrazně více než 50 % domácností. Situace v Evropě je poněkud odlišná a obecně lze konstatovat, že podíl domácností užívajících umělé stromky stagnuje, nebo dokonce klesá. S obrovským náskokem je dnes největším producentem umělých vánočních stromků Čína, z evropských zemí pak Polsko. Hlavním a velmi účinným marketingovým argumentem při šíření umělých vánočních stromků v 80. a 90. letech 20. století byla vedle „bezúdržbovosti" a jednoduché manipulace hlavně možnost jejich opakovaného použití, a tedy údajná ekologičnost.
Množství nezávislých vědeckých studií z posledních let však ukazuje úplně odlišný obrázek. Umělé vánoční stromky se jeví jako extrémně obtížně recyklovatelné, jejich životnost je obecně nízká a zákazníci mají tendenci je vyměňovat ve velmi krátkých cyklech. Environmentální dopady jejich výroby, transportu a následné likvidace jsou přitom dramatické, u průměrně velkých plastových stromků aktuálně dosahují až ke 30 kg ekvivalentu CO2 na jeden stromek. Naproti tomu živé, lokálně plantážně pěstované stromky prodávané jako řezané i při započtení produkce CO2 při všech myslitelných souvisejících operacích (např. chemické ošetření osiva, hnojiva, palivo pro mechanizaci apod.) neznamenají environmentální zátěž ani 2 kg ekvivalentu CO2 na jeden stromek. Zátěž u stromků získávaných jako vedlejší produkt výchovy porostů je samozřejmě ještě menší, úplně minimální je pak u opakovaně použitelných živých stromků v květináčích. Jednoduchým srovnáním těchto údajů můžeme dospět k závěru, že umělý stromek se stává ekologičtějším až při opakovaném používání po dobu 15 a více let, což ale reálně téměř nikdy nenastává.
Malba F. Krügera (1797–1857) zobrazující otce a syna na „výpravě" za vánočním stromkem.
Pohled do budoucnosti
Preference živých vánočních stromků by měla patřit k ekologicky zodpovědnému chování dnešních spotřebitelů, uvědomme si například, že jen v ČR se ročně sice prodá cca 1,3 milionu stromků, avšak nikoliv zanedbatelná část domácností stále používá stromky plastové. Nelze však zároveň zapomínat na to, že environmentální stopa živých stromků dramaticky roste s délkou jejich přepravy a výše uvedené údaje o produkci CO2 jsou platné výhradně pro živé vánoční stromky pěstované či získávané v relativní blízkosti jejich spotřeby. V současnosti i v ČR tolik populární dovoz rádoby „exkluzivních" vánočních stromků, zejména jedlí kavkazských ze vzdálených skandinávských plantáží, již za ekologicky optimální označit nelze, což si bohužel zákazníci vůbec neuvědomují. Více než žádoucí pěstování stromků přímo v ČR je přitom i legislativně komplikované a plantáže lze mnohem snadněji zakládat na zemědělské půdě než na pozemcích určených k plnění funkce lesa. Je přitom zjevné, že rozumně a udržitelně prováděné pěstování a používání živých vánočních stromků je činností pozitivně ovlivňující vodní režim krajiny či sekvestraci uhlíku. A poptávku po stromcích lze považovat za vysokou a stabilní či rostoucí ve velmi dlouhém horizontu, neboť ačkoliv je zdobení vánočních stromků zvykem velice mladým, s jistotou přetrvá ještě po staletí.
Poděkování: Text byl vypracován s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
Seznam použité literatury je k dispozici u autora.
Autor:
PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D.
Etnologický ústav Akademie věd ČR, v. v. i.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.