Vědci varují ministra před dalším environmentálním fundamentalismem na Šumavě

Ministr Tomáš Chalupa tak pokračuje s avizovanými setkáními s různými skupinami zainteresovanými v problematice dalšího rozvoje NP a CHKO Šumava.

Setkání s ministrem se zúčastnil ředitel Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Petr Zahradník, poradce Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů Josef Vovesný, zástupce ředitele Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Martin Braniš, předseda Národního lesnického komitétu Vladimír Krečmer, profesor Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze Stanislav Vacek, profesor Mendelovy univerzity v Brně Radomír Mrkva, profesor České zemědělské univerzity v Praze Vladimír Bejček, předseda vědecké sekce Rady NP Šumava Jakub Hruška a Miroslav Svoboda z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. Podle informací tiskové zprávy MŽP ministr pozorně vyslechl jejich mnohdy rozdílné názory.

Text situační souhrn kauzy Národního parku Šumava:

V NP Šumava probíhá velkoplošná disturbance lesních ekosystémů vlivem nekontrolovaného žíru lýkožrouta smrkového; zatím se to týká především lesů horských. Dochází nepochybně k zásadním a dlouhodobým změnám struktury lesních ekosystémů a tím zákonitě i ke změnám jejich funkcí environmentálních a krajinotvorných, včetně funkcí sociokulturních. Je to důsledek řízení minulého vedení MŽP ČR na bázi doktríny fundamentálního environmentalismu, prosazované po roce 1999, v plné míře od roku 2003.

Od založení NP Šumava se v nakládání s lesy střetávají dva základní přístupy „přírodovědné“ a „lesnické“. Paradigmatem přírodovědných oborů se stala ochrana přírodních procesů bez dalších hledisek – kůrovec je proto chráněný organismus. Charakteristická hesla „nechme přírodu přírodě“, „příroda si poradí sama“, „jen se dívejme, co to udělá!“ (hnutí DUHA) nastoupila na místě původního úkolu „ochrana ekosystémů a zlepšování prostředí“ (vládní nařízení č. 163/1991 Sb.). K „lesnickému“ přístupu nutno zdůraznit, že nejde o hlediska zastaralého lesnictví, jež se vymezuje zájmem výlučně o produkci dřeva (dnes v linii ideologie ekonomismu); současné lesnické paradigma je polyfunkční, respektuje hlediska ochrany životního prostředí v lesích a tím funkce lesa jako složky životního prostředí – prosazuje tedy i krajinotvornou roli lesních ekosystémů.

NP Šumava byl založen k ochraně horských ekosystémů – zejména lesů a ke zlepšování prostředí, je však vyžadováno, aby fungoval v kategorii II podle doporučení IUCN – po roce 1999 k ochraně přírodních procesů, přestože

a) naprostá většina jeho lesní plochy je kryta kulturními lesními ekosystémy a polopřírodními plantážemi smrku,

b) leží v dávno zkulturněné a obytné krajině a měl by být tedy řízen k ochraně ekologické integrity celé krajiny a ve prospěch kulturních potřeb celé společnosti.

Uplatněná doktrína ochrany přírodních procesů v absolutní bezzásahovosti (mnoho let bez jakékoli definice!) vedla zákonitě k přemnožení lýkožrouta smrkového a k velkoplošné disturbanci plně funkčních lesů. Je to spojeno s přírodovědnými paradigmaty, která nasadila ochranu podkorního hmyzu na 30 % plochy jako plochy bezzásahové – s doporučením dospět v NPŠ v krátkém čase až k 75 % „divočiny“.

„Lesnické“ paradigma nežádá návrat k hospodářským lesům. Dlouhodobě upozorňuje na nutnost pozvolného přechodu k přírodě blízkým lesům a také na nezbytí brát předem na vědomí možná environmentální rizika „bezzásahovosti“. Poslední vývoj ukazuje, jak argumenty lesnických věd – považované některými oponenty za názory „fachidiotů“ – jsou po letech brány za správné, jestliže velké bezzásahové území je považováno za „pokusné plochy přírodních věd“, pro niž další lesní ekosystémy NP Šumava mají přinést „oběť“ žíru lýkožrouta smrkového (viz Otevřený dopis biologů předsedovi vlády na podzim 2009). Takové zreformování dalekosáhlých omylů při managementu lesů NP Šumava je dalším projevem ideologie fundamentálního environmentalismu. Bývalý ředitel NP Šumava se k výsostné ochraně kůrovců vyjádřil v roce 2009 takto: „Nemohu to nazvat chybou, je to ale příčina dnešního stavu lesů NP Šumava“.

Základním objektem tvorby a ochrany životního prostředí v lesích jsou živé stromy – klíčové organismy celého ekosytému. Mizejí-li z horské krajiny hromadně živé, zdravé a často staleté stromy na dlouhé časy v počtech statisíců ročně, mění se zásadně a dlouhodobě základní bilance záření, tepla, bilance vodní i živin, další faktory klimatogenetické a pedogenetické procesy. To vše s možnými riziky pro životní prostředí v lesích a jejich funkce v kulturní krajině jako složky životního prostředí rostlin, živočichů i lidí postižené krajiny.

V lesnické teorii i praxi jsou různorodá rizika devastace funkcí lesa – plynoucí z degradace vzrostlých lesních ekosystémů anebo z dočasného odlesnění – velice dobře známá; pojednávají o nich dokonce běžné učebnice pro lesnické školy. Jakoby se o tom najednou nevědělo. Vzhledem k míře dějů s lesy NPŠ je zřejmé, že v řízení NP Šumava nejsou plně využity prověřené poznatky z mnoha lesnických oborů – z dendrologie, ekologie a genetiky lesních dřevin (rozmanitost populací a biotopů, vázání či uvolňování uhlíku), z pěstování lesů a genetiky (např. aplikace přirozené a umělé obnovy lesa včetně holin po kůrovcových těžbách), z lesnické entomologie a ochrany lesa (postupy komplexní ochrany, vazby bezzásahové a zásahové zóny), lesnické klimatologie (změny mikro- a mesoklimatu), lesnického vodního hospodářství (zadržování srážkových vod, zpomalování odtoku, průtočnost bystřin), lesnického půdoznalství (půdní eroze, zamokření a rašelinění lesních půd) atp. V plánech péče NP Šumava nejsou respektovány nebo uspokojivě zohledněny celkové důsledky destrukce starých lesních porostů v horském reliéfu (změny bioklimatu, vodní bilance, vznikající holiny jako faktor funkcí environmentálních i krajinotvorných, zpřístupnění lesů a komunikace s hlediska ekologické i užitné funkce) i odpovědnost za přírodní bohatství a majetek (veřejný, soukromý, zahraniční). Expertní pracovní skupina hejtmanů pro kauzu NP Šumava konstatovala po rozboru obsahu, že se spíše jedná o dokonalé plány nepéče v intencích zavedené doktríny.

Nutno je také upozornit na vyvstalé zásadní problémy ve sféře právní: do střetu se u nás dostávají účelově a velmi volně formulovaný zákon č. 114/1991 Sb. se zákony č. 17/1991 Sb., 282/1991 Sb., 289/1995 Sb. a 254/2001 Sb. Praktikované řešení ve sféře správní i trestní spočívá na právních názorech dubiosní povahy, s jevy za hranicí ústavnosti. Připomínají se jak publikované analýzy souvislostí právních norem (2007), tak jednání 59. schůze Parlamentu ČR (v létě  2009) a nález Ústavního soudu ČR z 20. 7. 2010.

Parlament se zabýval v zákonu č. 114/1991 Sb. odstavcem 4 v § 90, jenž zmocnil orgány státní ochrany přírody, aby mohly ve sféře své správy lesů zrušit platnost zákonů lesních a vodních bez jakýchkoliv ohledů kromě zájmů samotné ochrany přírody a bez jakékoliv odpovědnosti za možné následky. Ony dva zákony totiž obsahují paragrafy nepřímo i přímo chránící životní prostředí kulturní krajiny. Ústavní soud ČR uznal, že formulace práva v zákonu č.114/1991 Sb. jsou nadmíru volné. Dovolují formulace účelových „právních názorů“ volně podle ideologie jednotlivců. Praxe soudně znalecká ukázala uplatňování právnických fikcí, virtuální skutkové podstaty na základě virtuálních stavů přírody atp. – tedy možné změny práva v neprávo, praktiky na hranici ústavnosti této země.

Prioritou je hledání cest, jak omezit dopad nezvládnutelného šíření kůrovcovitých mezi bezzásahovým a zásahovým územím i mimo park, účinků pojetí managementu lesů NPŠ na krajinu, vztahy NPŠ s jinými subjekty, ba jak pojímat samu ochranu přírody na Šumavě.

Prof. Ing. Jan Jeník, CSc.
dr.h.c. Prof. Ing. Petr Kantor, CSc.
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
Prof. Ing. Vilém Podrázský, CSc.
Prof. Ing. Luděk Šišák, CSc.
Prof. RNDr. Stanislav Vacek, DrSc.
Doc. Ing. Petr Zahradník, CSc.