– * 1960 v Praze |
– Můžete z pozice vedoucího útvaru LOS zhodnotit jeho postavení a význam v rámci celého VÚHLM?
Existují v podstatě dvě Lesní ochranné služby, jedna je LOS, jako expertní a poradenská činnost zřizovaná Ministerstvem zemědělství, a jednak došlo před několika lety k institucionalizaci LOS, a to prostřednictvím přejmenování celého útvaru Ochrany lesa na útvar Lesní ochranné služby, útvar patří mezi výzkumné útvary ústavu.
– A kdybychom význam útvaru LOS měli vztáhnout na počet zaměstnanců, objem práce, který v rámci Výzkumného ústavu zajišťuje?
V současné době máme 13 zaměstnanců, z čehož 4 pracují externě ve stanici ve Frýdku-Místku a 9 pracovníků je v ústředí v Jílovišti-Strnadech. Je třeba podotknout, že oproti minulosti došlo k silné redukci zaměstnanců. Když jsem nastupoval do ústavu v 80. letech, bylo nás na výzkumném útvaru ochrany lesa přes 25. Ke značné redukci došlo zejména v období krátce po roce 1989 reorganizačními změnami celého ústavu a posléze i snížením finančních prostředků pro výzkum ochrany lesa. V současné době nejsme sice na ústavu nejmenší výzkumný útvar, ale byli jsme značně redukováni a tomu odpovídají i možnosti, jaké úkoly lze potencionálně řešit. Nicméně je možno podotknout, že práce rozhodně neubylo a pracovníci jsou plně vytíženi.
– V prosinci skončila smlouva mezi MZe a VÚHLM na Lesní ochrannou službu, jaká je současná situace – proběhla již soutěž na tuto službu?
Smlouva byla pětiletá a opravdu skončila v roce 2013. Ministerstvo jednoznačně počítá s pokračováním činnosti Lesní ochranné služby, s tím, že existuje představa zachování kontinuity této služby v rámci našeho ústavu. Nicméně služba LOS bude vyhlášena formou veřejné soutěže, kde se budeme ucházet o přidělení této služby spolu s případnými dalšími zájemci.
– Jakým způsobem byla tato služba zadávána doposud?
Bylo to různé, ale ústav nedostával službu automaticky. I v minulém období to bylo formou soutěže. Nicméně je možno podotknout, že existují rozumné předpoklady přidělení služby do výzkumného ústavu, například z hlediska historické tradice – vždyť vlastně celý výzkumný ústav byl původně založen kvůli ochraně lesa (velká gradace bekyně mnišky ve 20. letech 20. století). Podobně i ve všech okolních zemích je tato činnost vykonávána v obdobném lesnickém výzkumném ústavu.
– Neměla by soutěž být již vyhlášena?
Určitě by měla být vyhlášena, aby mohla fungovat od 1. ledna 2014. Bohužel i tyto věci jsou odvislé od dalších okolností. Dochází ke zpoždění a je více než pravděpodobné, že dojde k určitému posunu v „nastartování činnosti“. Do počátku vegetační sezóny však lze vše stále stihnout.
– V roce 2012 zmínil ředitel VÚHLM Bohumír Lomský v rozhovoru pro Lesnickou práci, že činnosti nefinancované MZe budou prováděny pro vlastníky lesa za úplatu. Dotklo se uvedené činností útvaru LOS?
V tomto případě se nás to naštěstí doposud nedotklo. I když v rámci dlouhodobého jednání o náplni činnosti LOS byla tato témata diskutována. Jsem zastáncem tzv. preventivního přístupu, z něhož vyplývá potřeba činnost LOS i nadále plně financovat státem prostřednictvím MZe, ať už z důvodu potřeby nestrannosti nebo odbornosti zdejšího personálu připraveného řešit veškerou zadanou tématiku, která je v rámci náplně Lesní ochranné služby velice široká a početná, a obecně zabezpečení celorepublikového plnění této činnosti.
Přípravky na ochranu lesa
– Jak hodnotíte trend nárůstu počtu registrovaných přípravků na ochranu lesa i v kontextu s tím, že si majitelé nebo správci lesa stěžují, že mají čím dál méně účinných prostředků?
Lesní hospodářství je „velice malý“ trh v porovnání se zemědělstvím. Zájem firem o registraci nových přípravků je relativně nízký. Nicméně v rámci LOS funguje služba, kdy jsme měli v podstatě jako jediní v lesním hospodářství akreditaci pro testování přípravků na ochranu lesa. Jsou zde i jiné laboratoře, které mohou testovat přípravky ve sklenících apod., které mohou mít přesah i na lesní dřeviny, mohou vznikat i laboratoře další. Zájem o testování není veliký, v podstatě záleží i na aktivitě našich pracovníků laboratoře testování a na tom, aby v některých oblastech, kde chybí pesticidní přípravek, byl pro daného škodlivého činitele nějaký schválen. Samozřejmě velký vliv má na uvedený vývoj legislativa EU, kdy v současné době jsou obecně zakázány např. letecké postřiky či používání neselektivních (ale zpravidla účinných) přípravků z důvodů ochrany přírodního a životního prostředí a záleží potom na výjimkách příslušných orgánů. Naštěstí doposud nevznikla rozsáhlá kalamita škůdce typu bekyně mnišky, kdy by bylo třeba plánovat velký letecký zásah. Ale pokud by k tomuto došlo, budou to určitě složitá jednání a bude záležet na vyjádření státních orgánů.
– Zmínil jste akreditovanou laboratoř na testování pesticidů. Jak důležitý je to zdroj příjmů pro útvar LOS - kolik registrací se řeší za rok?
Doposud jsme byli v podstatě jediní v republice, kdo pesticidy pro užití v lese testoval. Každý výrobce či dodavatel, který chtěl v ČR registrovat přípravek pro lesnictví, musel požádat naši laboratoř o provedení testu biologické účinnosti přípravků. Testy se provádějí podle metodik a postupů, které jsou schváleny Státní rostlinolékařskou správou. Obecně činnost nebo chod laboratoře jako takové byl podporován MZe, ale čistě z administrativní stránky. Vlastní registrace, tzn. přípravky, srovnávací přípravky, veškeré terénní práce apod. jsou plně hrazeny žadatelem. V průměru se jedná o 4 registrace ročně. V podstatě to vyplývalo i ze smlouvy LOS s ministerstvem a dařilo se tento počet držet, v některém roce to bylo 5–6, jindy 3. To odpovídá i trhu – nabídce a poptávce.
Podmínky výzkumu u nás a v zahraničí
– Můžete porovnat podmínky výzkumu u nás a v zahraničí, nebo jinak - ve které zemi, pokud byste si mohl vybrat, byste chtěl pracovat jako vědec či výzkumník?
To je složitá otázka. Záleží na tom, z jakého hlediska bych se rozhodoval, jestli z čistě vědeckého, nebo finančního. Co jsem měl díky svým zahraničním cestám šanci poznat, nejjednodušší činnost by byla např. v Jižní Koreji, kde veškerý výzkum je plně hrazen státem a víceméně záleží na výzkumných pracovnících, jaký typ výzkumu si zvolí. Kdybych odhlédl od evropských problémů, nejzajímavější by bylo pracovat na Novém Zélandu, kde mají podstatně jednodušší finanční situaci, výzkumní pracovníci nejsou v projektech plně vázáni osobními náklady na výzkumu, což bych viděl jako náš nejzásadnější problém. V našich projektech musíme zohlednit osobní náklady, na rozdíl od univerzit, kde osobní náklady jsou nějakým způsobem zabezpečeny a pracovník není životně závislý na výzkumu. V případě bližších destinací, velice úzce spolupracuji s kolegy z Turecka, kde je v současnosti výzkum v oboru ochrany lesa na velkém vzestupu a problémů v této oblasti je opravdu celá řada. To je pro mne jako výzkumníka velice zajímavé. Co se týká výzkumu u nás, nemůžu říci, že bych byl nespokojen. Rád se podílím na výzkumu našich problémů, protože díky kontaktům ze zahraničí člověk nahlíží na naše problémy trochu jinýma očima, a vzhledem k tomu, že se u nás může v dnešní době objevit škodlivý činitel odkudkoliv ze světa, tak je potřeba být připraven i na tuto alternativu.
– A pokud byste porovnal podmínky u nás a našich nejbližších sousedů, např. Polska a Slovenska, se kterými také spolupracujete?
V obou těchto státech se ochraně lesa věnuje daleko větší počet pracovníků. Na Slovensku mají např. v přepočtu na rozlohu lesa (necelé 2 miliony ha lesa) prakticky dvojnásobný počet pracovníků. V Polsku je situace podobná, a zde je navíc výzkum jako takový z převážné části dotován nebo hrazen státními lesy. Bohužel u nás je přímý podíl participace státních lesů prostřednictvím podniku LČR v současné době minimální. Po několik let byla dokonce zcela pozastavena činnost grantové služby LČR (tedy nejenom ve vztahu k výzkumnému ústavu, ale obecně i k výzkumu jako takovému) a nebyly také poskytovány podpory prostřednictvím spoluúčasti při podávání výzkumných projektů do celorepublikových grantových agentur. To vidím jako velkou chybu. Podle mne výzkum bez účasti majoritního vlastníka lesů není možný, a naopak hospodaření v lesích velkého vlastníka lesů bez výzkumu také není do budoucna představitelné. Jinak tomu je v posledních letech ve vztazích s Vojenskými lesy, od kterých je výzkum významně podporován.
– V Lesích ČR lze v současnosti pozorovat v tomto ohledu určitý posun, došlo směrem k výzkumnému ústavu k nějakým změnám?
Je to záležitost posledních týdnů, kdy jsme byli osloveni k vypracování nabídkových témat pro LČR. Na základě jejich požadavků by měla být vypsána témata a my bychom se podle našeho zaměření mohli účastnit. Teoreticky by se mohlo blýskat na lepší časy. Nicméně podobné aktivity probíhaly i v minulých letech, zejména z naší strany, když jsme LČR většinou neúspěšně nabízeli spolupráci – čili doufejme, že současná aktivita povede minimálně k znovuotevření grantové služby LČR, anebo alespoň k jejich podílu na výzkumu při podávání návrhů výzkumných projektů do jiných grantových agentur.
Ochrana lesa ve zvláště chráněných územích
– Jaký je váš názor na uplatňování tradičních způsobů ochrany lesa ve zvláště chráněných územích?
Osobně jsem zastáncem názoru, že by se monitoring nebo i jiná vybraná opatření v ochraně lesa měla aplikovat na široké spektrum území, včetně většiny plochy chráněných území, nicméně je zcela jistě nutné přistupovat k uvedenému podle lokálních podmínek. Jednoznačně jsem pro to, aby byla určitá území podle své významnosti ponechána (včetně režimu „bezzásahového“), nicméně je nutné vždy zohlednit předmět ochrany v daném území, a co se stane, pokud zde necháme některého „škodlivého“ činitele působit, co to bude znamenat pro předmět ochrany na daném území. Čili vždy zohlednit předmět ochrany a cílový stav.
– A konkrétně příklad NP Šumava? Můžete zhodnotit vývoj na tomto území?
Na to téma už bylo vedeno hodně rozhovorů. Je pravda, že se v této problematice pohybuji od samotného počátku od vyhlášení národního parku a i před tím, protože jsme na tomto území prováděli výzkum, byť s omezenou možností, neboť celé území bylo tzv. za dráty, kde se muselo chodit jedině s doprovodem pod kontrolou vojáků. Oblast byla omezena ať už pro hospodaření, tak i pro případnou činnost v ochraně lesa. Jsem zastáncem vyhlášení národního parku, rozhodně nejsem na straně těch, kteří by chtěli území nějakým způsobem zmenšit nebo revidovat. Nicméně si myslím, že na celém území je potřeba přistupovat k ochraně diferencovaně, podle jednotlivých lokalit. Jsou tam lokality, které si zaslouží být ponechány bez zásahu samovolnému vývoji, ale k tomu si musíme uvědomit, že tak jak velké území takto ponecháme, tak rovnocenně tomu velké území bude muset být nějakým způsobem i intenzivně chráněno. Ať už to vyplývá ze zákona – z nutnosti neohrozit okolní vlastníky, tak z podstaty samotné. Se změnou ředitelů a tím i celého managementu – především z politických důvodů, docházelo k časté změně koncepce nebo přístupu k problémům, což území neprospělo. Velikou chybu vidím v tom, že stejná činnost, v tomto případě poukážu na kácení kůrovcem napadených stromů, je za jednoho ředitele mediálně kritizována a za stejnou činnost je jiný ředitel chválen, nebo není vůbec mediálně zmiňován. Je tu i nejednoznačný přístup široké lesnické a jiné odborné veřejnosti. Jako velikou chybu vidím v neochránění nejvýznamnějších lokalit „původních“ pralesovitých šumavských porostů, kdy došlo k odumření jejich stromového patra.
– Jak se v této souvislosti díváte na možnost vyhlášení NP Křivoklátsko nebo Jesenicko, o kterých se svého času diskutovalo, i když v současnosti není toto téma již tak aktuální?
Zaznamenal jsem, že téma není až tak aktuální, nicméně rozhovory ukončeny nejsou a bude se o tom nadále jednat. Jedná se o oblasti, které nějakým způsobem chráněny být musí a nakonec i jsou (v režimu CHKO). Nemyslím, že je to nutné vyloženě formou národního parku, díky legislativě, pokud je uplatňována správně, jsme schopni nejcennější lokality uchránit i v jiném typu VCHÚ. Nicméně je zřejmé, že na části území, například v oblasti Křivoklátska, došlo k velkým přeměnám lesních porostů z přirozeného stavu k uměle zakládaným porostům. Byl bych příznivcem zpětné revitalizace, včetně řízené přeměny porostů na přirozeně bližší stav.
– V případě NP Jesenicko nevidíte možný problém z pohledu ochrany lesa vzhledem k určité podobnosti se Šumavou a potenciálnímu nebezpečí ohrožení kůrovcem?
Na tomto území vidím nutnost diferencovaného přístupu, protože jsou tam plochy s rozvolněným porostem, kde smrk roste solitérně na rozdíl od jiných porostů, které více připomínají charakter lesů na Šumavě. Samozřejmě i zde ale zcela převažují lokality, kde bych byl pro zasahování proti škodlivým činitelům v tom smyslu, abych ochránil jiné vybrané lokality (horské smrčiny Jeseníků se zachovaným horním stromovým patrem jsou u nás svého druhu poslední, mělo by být tedy zájmem všech, nejenom lesníků, aby tomu tak bylo i nadále).
Děkuji za rozhovor (6. 12. 2013), Petra Kulhanová
Celý rozhovor najdete v lednové Lesnické práci.