V České republice způsobují dřevokazné houby významné hospodářské škody. Odhaduje se, že ročně bývá hnilobami znehodnoceno pět až deset procent vytěžené dřevní hmoty, v porostech smrku a dalších jehličnanů poškozených loupáním či ohryzem běžně i více než 20 procent (na některých lokalitách bývá při mýtních těžbách toto číslo ještě výrazně vyšší).
Druhové spektrum dřevokazných hub podílejících se na hnilobách našich lesních dřevin je velmi široké - pro omezený rozsah tohoto příspěvku jsem se zaměřil na tři z nejvýznamnějších zástupců této skupiny hub rostoucích u nás na smrku.
Václavka smrková
Václavka smrková (Armillaria ostoyae) je nejvýznamnějším zástupcem václavek. Působí v konečné fázi bílou hnilobu napadeného dřeva, obvykle omezenou na kořeny a oddenkovou (pařezovou) část kmene. Onemocnění stromu po napadení václavkou může mít dvojí průběh: akutní či chronický. Chronický průběh bývá obvykle běžnější. Hostitelská dřevina může být po napadení parazitována i několik desítek let, přičemž dochází k postupnému poškozování (vyhnívání) kořenového systému: Tím se také narušuje statická stabilita stromu, který bývá náchylnější k vyvrácení či vylomení v pařezové části - jeho život však obvykle přímo ohrožen nebývá.
Při akutním průběhu onemocnění, ke kterému dochází obvykle po fyziologickém oslabení dřeviny (u nás nejčastěji výrazným přísuškem), však houba své rozkladné procesy aktivizuje, napadá kambiální pletiva a dřevina tak v krátké době odumírá (usychá). K tomuto jevu dochází v porostech všech věkových kategorií, velmi často pak u stresovaných čerstvých výsadeb.
Václavka smrková ohrožuje především smrkové porosty na nevhodných (nepůvodních) lokalitách - zvláště pak na živných stanovištích středních poloh. Ke kalamitnímu odumírání (převážně) smrkových porostů mimořádného rozsahu docházelo i v minulosti. V tomto směru byla mimořádná „václavková” kalamita po suchu v roce 1947 a potom ta, která přetrvává do současnosti (po suchém roce 2003). To ostatně nejlépe dokumentují roční „václavkové” těžby v tomto tisíciletí (graf 1). Loňské „václavkové” těžby dosáhly 163 576 m3 (v lesích obhospodařovaných s. p. Lesy ČR), což je znatelný pokles ve srovnání s rokem předchozím (viz mapa 1). I když v posledních letech již začínáme zaznamenávat mírný pokles „václavkových” těžeb, situace zůstává stále na řadě lokalit (především na severní Moravě a ve Slezsku ) vážná.
Kořenovník vrstevnatý
Kořenovník vrstevnatý (Heterobasidion annosum) parazituje především na jehličnanech, méně často však i na listnáčích. Tento známý původce tzv. červené hniloby působí v konečné fázi bílou voštinovitou hnilobu napadeného dřeva. V České republice patří kořenovník vrstevnatý mezi nejčastější dřevokazné chorošovité houby vůbec. Jeho plodnice lze nalézt prakticky na celém území státu, i když podstatně méně často se vyskytuje v horských polohách, v oblastech přirozeného výskytu smrku. Naopak je značně rozšířen v smrkových porostech pěstovaných v oblastech mimo původní rozšíření smrku v pahorkatinném, popřípadě až podhorském výškovém stupni, v nepůvodních smrkových monokulturách.
(Pokračování na str. 15) (Dokončení ze str. 14)
Kalamitní výskyt je zaznamenáván zejména v porostech založených v první generaci na bývalé zemědělské půdě. Protože v současné době se zalesňuje poměrně hodně zemědělské půdy nevhodné pro intenzivní hospodaření, lze očekávat v těchto porostech během příštích 20 až 30 let především na smrku značné ztráty.
Pevník krvavějící
Pevník krvavějící (Stereum sanguinolentum) je nebezpečná saproparazitická houba jehličnatých dřevin - při srovnání s dalšími významnými dřevokaznými houbami se řadí hned za tak významné houbové škůdce, jako je původce červené hniloby kořenovník či václavky. V horských oblastech je svým významem i předstihuje. Největší škody působí jako ranový parazit. Lze říci, že prakticky každé poranění běle jehličnanů se může stát vstupní branou infekce pevníkem krvavějícím. Velmi často dochází k různým odřeninám a podobným poraněním při těžbě a následném přibližování dřeva, kdy bývají poškozeny především kořeny, kořenové náběhy a bazální části kmenů. Velmi významné je pro infekci stále narůstající opakované poškozování smrků i dalších jehličnanů ohryzem a loupáním spárkatou zvěří. Poslední významnou vstupní branou infekce se stávají vrcholkové zlomy, jejichž příčinou je nejčastěji vlhký sníh či námraza.
Po kalamitách (sněhových i větrných) poslední doby dochází i k dalšímu nárůstu škod působených ranovými parazity - na jehličnanech především pevníkem krvavějícím. V nižších nadmořských výškách, v místech větší koncentrace spárkaté zvěře a častějšího ohryzu a loupání, se společně s pevníkem krvavějícím podílejí významnějším způsobem na infekci i další dřevokazné houby (často např. bělochoroše - Tyromyces stypticus, T. caesius, T. ptychogaster). Významné škody působí tyto houby i na smýceném, v lese nevhodně či dlouho skladovaném dřevě.
Ulistnáčů jsou škody působené dřevokaznými houbami srovnatelné se situací v porostech jehličnanů, druhové spektrum původců poškození je podstatně širší.
Možnosti obrany
Naše možnosti jsou v této oblasti značně omezené. Je třeba se smířit s tím, že již nelze zachránit (vyléčit) napadené stromy. Základní možnosti ochrany před primárními parazitickými dřevokaznými houbami (kam lze václavku i kořenovník zařadit) spočívají v oblasti lesopěstební. Pokud budeme respektovat stanovištně a přirozenou druhovou dřevinnou skladbu, lze očekávat, že poškození lesního porostu těmito houbami bude minimální. Rovněž tak lze trvat i na důsledném zdravotním výběru (odstraňování odumřelých a chřadnoucích stromů), i když toto opatření přímo rozsah škod působených těmito houbami neřeší.
Proti sekundárním (ranovým) parazitickým dřevokazným houbám, jako je například pevník krvavějící, máme k dispozici rozhodně podstatně více možností obrany. I zde se jako nejúčelnější jeví preventivní ochrana: při těžbě a následném přibližování je nutné pracovat maximálně ohleduplně. Na exponovaných místech lze chránit kořeny, kořenové náběhy a báze kmenů obložením chvojím. Těžby a přibližování je nejlépe soustředit do období vegetačního klidu - při sněhové pokrývce a zamrzlé půdě je nebezpečí poškození stromů podstatně menší. Pokud přesto ke vzniku poranění dojde, je žádoucí je co nejdříve ošetřit ochranným nátěrem - viz aktuální platný Seznam registrovaných přípravků na ochranu lesa 2009. Vněm uváděné přípravky lze většinou využít i pro ošetřování ran způsobených ohryzem či loupáním. V ohrožených porostech je však lepší preventivní použití repelentů (nátěrem či postřikem). Vůbec nejlepší je ovšem snížit a udržovat stavy lovné zvěře na úrovni dané úživností honitby.
V případě poškození porostu vrcholkovými zlomy lze doporučit smýcení poškozených jedinců. Blízké či pozdější infekci v místě zlomu nemůžeme zabránit, a přestože hniloba postupuje kmenem dolů pomaleji než opačným směrem, znehodnocení dřeva je časem značné.
