Biodiverzita planety je dlouhodobě chybně vnímána jen jako otázka ochrany přírody. Většina světových států v pondělí v Montrealu přijala dohodu o biologické rozmanitosti, kterou odborníci vnímají jako historickou. Aby se ale její cíle naplnily, bude potřeba zkoumat společenské procesy a odstraňovat bariéry na globální úrovni i v jednotlivých zemích. Podobné dohody jsme tu už v oblasti klimatické změny a omezení emisí měli, jejich závěry se ale z různých důvodů nenaplnily, upozorňuje Zuzana Harmáčková z Národního institutu SYRI. Zbrzdily je především společenské bariéry na straně politiky i byznysu, poukazuje vědkyně, která se právě touto otázkou zabývá.
Dohoda z Montrealu má za cíl do roku 2030 ochránit alespoň 30 procent světové pevniny a moří. „Tento cíl se sice vztahuje k ochraně přírody, je ale nutné si uvědomit, že veškerá opatření na ochranu biodiverzity jsou primárně otázkou společnosti. Jejich zavedení je vždy otázkou politických priorit a toho, jak jsou nastavené politické procesy na globální úrovni a v jednotlivých zemích. Zároveň žádná z těchto opatření nemohou fungovat, pokud nemají podporu napříč různými společenskými skupinami, ať už se jedná o odborníky, obyvatele nebo zástupce byznysu," uvedla Harmáčková, která se v rámci SYRI věnuje společenské odolnosti.
Vědkyně zároveň upozorňuje na roli státní správy, která musí při naplňování stanovených cílů hledat důvěru obyvatel a jejich podporu pro zaváděná opatření. To se týká také ochrany biodiverzity, která je vždy podmíněná společenskou, politickou a ekonomickou podporou. „Ve společnosti se v současnosti diskutuje hlavně o změně klimatu, otázky biodiverzity a její ochrany jsou pro lidskou společnost ale úplně stejně důležité,“ uvedla Harmáčková, která společně s většinou vědců vnímá dohodu z Montrealu jako klíčovou. Závěry jednání v Kanadě přirovnává cílům Pařížské dohody spojeným s Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu (UNFCCC), ve které se státy zavazují ke snižování vypouštění skleníkových plynů. „Ne všechny cíle se podařilo naplnit, což je vždy otázka společenských bariér, které v rámci SYRI zkoumáme,“ uvedla Harmáčková.
V České republice má ochrana biodiverzity dlouhou historii, je však vnímána jako otázka chráněných území, a podceňuje se klíčový význam ochrany biodiverzity v běžně využívané zemědělské a lesní krajině. „V tomto ohledu je důležité, že ochrana biodiverzity není jen otázkou chráněných území, ale možná ještě důležitější je její ochrana v běžné zemědělské a lesnické krajině,“ uvedla vědkyně.
Klíčem ke zlepšení je správná volba zemědělských a lesnických postupů. Například bez hmyzu se neobejde opylování plodin, a proto je nutné pro ně udržovat vhodné podmínky v blízkosti zemědělské půdy. To je argument k přechodu z průmyslového zemědělství na velkých nepřerušených lánech na zavádění zelených prvků zpět do zemědělské krajiny. „Bez vůle jak politických představitelů, tak představitelů byznysu, např. k lepšímu nastavení zemědělských dotací podporujících smysluplné ozelenění zemědělské krajiny, je změna obtížná. Tím se opět ukazuje, že otázky biodiverzity jsou primárně otázkami společenských, politických a ekonomických priorit, a nastavení rozhodování ve společnosti a alokace finančních prostředků," dodala Harmáčková.
Jsou ale případy, kdy se společnost a biodiverzita dostanou do vzájemného rozporu. Součástí přírodního „bohatství" druhů jsou i přenašeči nemocí nebo různé patogenní organismy. „Zkušenosti s nedávnou pandemií ukázaly, že v případě těchto situací, kdy se fungování přírodního systému a společnosti protnou za náročných okolností, je naprosto klíčové, jakým způsobem je lidská společnost schopna reagovat. Klíčové je například, jestli se orgány veřejné správy dovedou chovat flexibilně, nebo jestli strnulost rozhodovacích procesů brání efektivní reakci na novou situaci,“ uvedla Harmáčková.
TZ Národního institut pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI)
