Lidové noviny kritizovaly minulé úterý zelené, že prý mlčí k biopalivům (Biohavárie, LN 1. 7.). Kritika mrzí nejen proto, že minulý týden vyšel právě v LN můj článek, který se týkal i biopaliv. Ale i proto, že na konci dubna jsem na naší tiskové konferenci vysvětlil diferencovaný postoj MŽP k jednotlivým typům biopaliv, který se opírá o sledování životního cyklu a další kritéria udržitelnosti biopaliv.
Nevidíme žádný důvod ke změně povinného přimíchávání biosložky do paliv (dnes dvě procenta v naftě i v benzinu, od příštího roku 3,5 procenta v benzinu, 4,5 procenta v naftě). Trváme na tom, že má vláda postupovat podle víceletého programu využívání biopaliv a předložit novelu zákona o spotřební dani, která od daně biopaliva osvobodí. Nevidíme ani žádnou potřebu pro přehodnocení vládou schváleného cíle nahradit 10 procent benzinu a nafty v roce 2020 biopalivy.
Dnes se využívají biopaliva I. generace. Bioetanol z cukrové řepy, obilí, třtiny či kukuřice a bionafta z řepky a dalších olejnin. V některých zemích využívání to opravdu může vytvářet tlak na půdu a konkurovat výrobě potravin. To ale není problém ČR. U nás máme dost volné půdy pro pěstování dostatku potravin i surovin pro biopaliva na povinné přimíchávání i na start využívání vysokoprocentních směsí biopaliv. Jasné vyjádření zelených Aby se k nám ale nevozily tankery bioetanolu z brazilské cukrové třtiny, musí mít čeští producenti srovnatelné podmínky a být schopni konkurovat cenou. Úleva na spotřební dani je nutná proto, abychom zabránili zbytečným dovozům biopaliv přes půl planety. Biopaliva prý tlačí vzhůru ceny potravin. Seřadíme-li si vedle sebe různé faktory, které cenu potravin ovlivňují, jako je razantní nárůst spotřeby potravin a krmiv ve světě (jen v Číně se za poslední dekádu zdvojnásobila spotřeba vepřového), obrovské objemy spekulativních nákupů potravinářských komodit (především rýže) i dotační politika pro pěstování kukuřice v USA, pak je zcela zjevná absurdita tvrzení, že ceny potravin u nás zvyšuje přimíchávání jednotek procent biopaliv do benzinu a nafty.
Je přitom nezbytné striktně trvat na podmínce, aby biopaliva splňovala kritéria udržitelnosti. O nich se právě teď vede debata v EU. Dvě nejdůležitější: biopalivo musí v celém svém životním cyklu produkovat minimálně o 35 procent méně CO2 než ropná alternativa. To například nemusí splnit bioetanol z pšenice či bionafta z malajského palmového oleje. Za druhé, suroviny pro biopaliva nesmějí vyrůst za cenu poškození chráněných ekosystémů, například deštných pralesů.
Kromě toho je otázkou několika málo let, kdy budou na trhu konkurenceschopná biopaliva II. generace. Ta se nevyrábějí z potravinářských surovin, ale z odpadní biomasy - slámy, sena, dřevní štěpky... A v blízké budoucnosti snad i z komunálního bioodpadu.
