Petr Havel
Zelené ambice mnoha politiků mají za následek zdražování potravin na celém světě
Pokud někdy mělo logiku využití potravinářské, ale i nepotravinářské plodiny jako suroviny k výrobě pohonných hmot, pak to bylo pouze za situace, kdy vládla v zemědělství vyspělých zemí nadprodukce. Jenže taková situace již dnes není a podle všeho už nikdy nebude.
Upřímně řečeno, z globálního pohledu zemědělská nadprodukce neexistovala ani před současným oživením celosvětové poptávky po zemědělských surovinách a potravinách. I tehdy rozvojový svět hladověl, především proto, že mu vyspělý svět nijak nepomáhal s posílením produkčních možností zaostalého zemědělství.
Daleko více se totiž bohatým zemím vyplatilo dovážet do chudších regionů planety své zboží. Pokud možno již s přidanou hodnotou, tedy polotovary a zpracované potraviny, a tím ještě více bohatnout. Limitem vývozu však byly finanční možnosti chudých - a tak se zrodila nadprodukce. Ta postupně vygenerovala celou škálu regulací omezujících výrobu (mléčné a cukerné kvóty), linii biopotravin (bylo a je to „něco jiného”) a nakonec i biopaliva.
Zelené ambice To by samo o sobě nebylo tak zlé, kdyby se do hry nevložily politické ambice zelenajících osobností na obou březích Atlantského oceánu. Ty totiž vyhlásily strategické cíle povinného množství vyráběných biopaliv, čímž byly na roky dopředu vyslány signály o zaručeném odbytu příslušných zemědělských surovin a také o vyšším produkčním využití půdy. Díky tomu však podražily jak suroviny, tak půda a nakonec i potraviny.
Kdyby přitom bylo ponecháno na vůli a možnostech jednotlivých zemí, jaký objem surovin k technickému využití do pohonných hmot a zdali vůbec chtějí vyrábět, nic zásadního by se asi nestalo.
Jenže hospodářské inženýrství zvítězilo a důsledky dnes vidíme všichni. Biopaliva měla určitý smysl jen jako odčerpání zemědělské „nadprodukce”, v žádném případě nešlo o ochranu přírody a krajiny a téměř vůbec o snížení závislosti vyspělého světa na ropě z arabských zemí. Kdyby se tak mělo při dnešní stále rostoucí spotřebě pohonných hmot skutečně stát, zřejmě bychom za pár let neměli na zemi jediný strom a málokdo by měl co jíst. Všechna biomasa by totiž byla zkapalněna.
Strategické omyly
Pro první generaci biopaliv, která zřejmě odejde za pár let do hospodářského důchodu, byla navíc zvolena nejnešťastnější surovinová základna - plodiny zároveň využívané jako suroviny k výrobě potravin. Zejména některé z nich, například obilí, byly kromě toho vysloveně ztrátovým podnikem.
Z hlediska bilance energií se muselo na výrobu litru biopaliva více energie vydat, než se z obilí nakonec získalo. Jen o něco lepší, ekonomicky však nijak přesvědčivá, je výroba biolihu z cukrové řepy, sóji či kukuřice. Snad jedinou vhodnou plodinou tohoto typu je cukrová třtina, jenže to je plodina zejména amerických kontinentů, která v Evropě neroste. Pokud by měla auta jezdit na „ekonomický biolíh” z této plodiny, bylo by nutné ji do Evropy dovážet, a ostatně se tak již děje. Ale to zřejmě není ten cíl, který měli biopalivoví politici na mysli. Přestože v současné době vzbuzuje v souvislosti s biopalivy negativní emoce zejména biolíh, je tichým, nicméně obdobným ekonomickým propadákem výroba bionafty z řepky.
Při rostoucích cenách nafty a nepatrném dvouprocentním podílu biosložky v naftě si našinec zdražení nafty o biosložku v zásadě nevšimne. Něco jiného by bylo, kdybychom obdobně, jako je tomu v jiných zemích, v ČR přistoupili k výrobě vysokoobsažných biopaliv s podílem kapaliny z rostlin ve výši 85 nebo 100 procent. Samozřejmě by taková paliva byla dražší a vzhledem k nutné nulové spotřební dani, kterou by byla tato paliva zatížena, by stát přišel o nemalé peníze do děravého rozpočtu.
Dalším problémem je plošnost využití přírodních pohonných hmot. Malé množství po mnoha kouskách generuje velký objem potřebných surovin, které navíc ani nejsme schopni v podmínkách naší země vyprodukovat, pokud bychom měli zároveň dodržet závazky týkající se navyšování podílu výroby energií z obnovitelných zdrojů energie. Tedy nevyužívaných na biopaliva, ale například jako elektrickou energii.
Pokud by se u nás mohla biopaliva nějak uplatnit, pak by bylo vhodnější vybrat selektivní skupinu automobilů, například městské autobusy, veřejné či komunální služby nebo zemědělské mechanizační prostředky, a využít přírodní pohonnou hmotu v nich. Pochopitelně formou vysokoobsažných biopaliv a pochopitelně s onou nulovou daní. Vysoký podíl biosložky by nicméně v takovém případě skutečně snižoval zatížení životního prostředí, což neplatí u stávajících biopaliv ani náhodou. Tak by mohl být i odůvodněn veřejný zájem daňové dotace.
Jak jsme na tom my
Zatímco v zahraničí se včasným vstupem do systémů podpory výroby biopaliv alespoň dočasně výrobcům těchto pohonných hmot dařilo, u nás je výroba biopaliv od samého začátku pochodem skrz šípkové keře.
Jednak se několik let na politickolobbistické úrovni debatovalo o tom, jaký systém podpor vlastně zvolit, až nám nejen na světové, ale i na evropské úrovni fakticky ujel vlak. Nakonec se prosadil systém bez jakýchkoli podpor s tím, že dražší biosložku v palivu zaplatí na pumpách v mírně vyšší ceně konečný spotřebitel - motorista. Bohužel až loni, a to bylo pozdě. Mezitím vyrostly všude kolem nás, zejména však v Německu, velké výrobní závody, navíc většinou za státní podpory. To částečně znevýhodnilo tuzemské výrobce. To by nebyl takový problém, kdyby se biopaliva první generace udržela na trhu pohonných hmot déle, než se nyní očekává, a zejména, kdyby se výrazně nezvýšily ceny vhodných zemědělských surovin.
V současnosti se zemědělcům nevyplatí prodávat suroviny jako zdroj pohonných hmot, protože za ně dostanou výrazně vyšší ceny při potravinářském využití. Lze sice předpokládat, že již v letošní sklizni ceny obilí, cukrovky či řepky oproti maximům z konce loňského a počátku letošního roku klesnou, k ekonomice výroby biopaliv by však byla třeba cena ještě nižší, než na které se letošní pokles pravděpodobně zastaví.
Taková situace je a bude všude. Co však je českým specifikem, to je kreativita a nekompetentnost zákonodárců, kteří vygenerovali tak nákladné ochranné mechanismy vůči zneužití biolihu, až tím prodražili každý litr o dvě koruny. A protože i trh s biopalivy podléhá tržním principům, jsou naši nemnozí výrobci administrativně cenově nekonkurenceschopní.
Jedinou spásou je tak malý podíl biosložky v původní pohonné hmotě, v níž se vyšší tuzemská cena prakticky neprojeví. Při zmíněných vysokoobsažných biopalivech by to mohli naši producenti zřejmě zabalit. Nesmyslné nadstandardní ochranné mechanismy zplozené zákonodárci jsou odrazem někdejších podvodů s lehkými topnými oleji, kdy „šibalové” těžili z rozdílné spotřební daně při jejich rozdílném užití.
To teoreticky hrozí i u potravinářského lihu a biolihu. Jenže mnohamilionové kauce problém nevyřeší, neboť vždy zůstane rizikem lidský faktor. Několika složkové denaturační činidlo pak hraje stejnou roli jako jednosložkové (například benzin Natural), jenže je daleko dražší. Kdyby si legislativci nechali alespoň jednou před tím, než nesmyslně rozhodnou, předvést, jak je natural z biolihu prakticky nemožné oddělit, udělali by záslužnou věc. Takhle šli na problém opět z pozice populismu a z nekompetentnosti je málokdo obviní, protože tomu málokdo rozumí.
Biopaliva druhé generace
Jestli je v produkci biopaliv u nás ještě nějaká naděje na částečnou perspektivu, pak jsou to biopaliva druhé generace, z nepotravinářských surovin. Ale podle všeho bude i při lepší ekonomické bilanci jejich produkce časově omezená, protože by tak jako tak mělo jít opět o využití biomasy. To znamená, že lze čekat podobné problémy jako s generací první.
Jediným rozdílem by bylo snížení tlaků na růst cen potravin. Tlak na další vytěžování životního prostředí však zůstane a s ním i současné problémy včetně narušení biodiverzity či růstu cen pozemků. Biopaliva druhé generace se však asi nějakou dobu do nalezení skutečně funkční konkurence ropy udrží.
Bude-li však na nich chtít někdo vydělat (nebo alespoň neprodělat), musí v příslušném vlaku nastoupit do prvních vagonů. Začínat pozdě, jako se to u nás stalo s první generací, to raději nezačínat vůbec. Což je vzkaz zejména našim poslancům a senátorům.
