LUDMILA MLSOVÁ
Tak trochu to působí dojmem zázraku: zatímco doposud vypadal dialog mezi šumavskými obcemi a státem, potažmo šumavským národním parkem, jako rozhovor dvou hluchých, najednou to vypadá, že všechno půjde. Že snad dokonce vznikne i zákon konečně upravující existenci parku, který bude pamatovat na přírodu, ale i na zdejší lidi. Aby nebyli považováni za rušivý živel šumavské krajiny, nýbrž za neméně důležitý druh zasluhující ochranu a podporu jako jiní zdejší tvorové. A stačilo k tomu vlastně málo: změnit ministra životního prostředí a ředitele parku. Vše je pochopitelně zatím ve fázi slibů, nicméně slibnějších, než byly ty dřívější, a jisté mihotavé světélko na konci tunelu tak mohou lidé ze Šumavy při dobré vůli zahlédnout. Otázkou je, zda při tempu české legislativy se jedná o paprsek na konci tunelu pod šumavským Špičákem, nebo spíše tunelu alpského.
Vlády se u nás střídají po čtyřech letech, někdy i rychleji -a negovat práci předchůdců je v české kotlině docela populárním politickým folklorem.
