Už řadu let se ví, že bionafta, palivo s příměsí rostlinného oleje, není z hlediska ekologie právě terno. Jenže její produkci to nijak neomezuje. Na ostrově Borneo děsivým tempem mizí deštné pralesy, aby udělaly místo plantážím palmy olejné.
Kšeft je kšeft. Jihovýchodní Asie disponuje levnou pracovní silou a zdánlivě nekonečnými prostory, kam mohou expandovat plantáže palmy olejné, v současné době plodiny číslo jedna v Malajsii a Indonésii. Lidé potřebují práci. Palma olejná poskytuje ideální surovinu pro výrobu bionafty a dalších biopaliv. A bionafta se dá dobře prodat. Vykácení pralesa?
Výborný obchod pro dřevařské firmy. Nikoho nezajímá, co se stane za pár let.
Na malajské Borneo jsem se vrátil po čtyřech letech a ani nepotřebuji mít po ruce statistiky, abych viděl změnu. Tam, kde byly podél silnice zbytky původního pralesa, projíždíme kolem desítek kilometrů úhledných, nekonečných, geometricky přesných řad palem. Ale přece jen dovolte pár čísel. V roce 1967 měla Malajsie 240 tisíc hektarů plantáží olejových palem, v roce 1999 už 3,3 milionu hektarů. V malajském bornejském státu Sarawak, kam právě mířím, začala koncem roku 2004 se souhlasem vlády další masivní vlna kácení pralesa. Kvůli dřevu i zemědělsky využitelným plochám. V poloostrovní Malajsii už byl prales až na pár ostrůvků národních parků zlikvidován. Když jedete autobusem ze Singapuru do Melaky, tedy přibližně 250 kilometrů, nezahlédnete po obou stranách dálnice prakticky nic jiného než nedozírné palmové moře. Teď je na řadě Borneo.
Poslední kousky rájeMalé vrtulové letadlo vzlétá z přístavního města Miri a míří do vnitrozemí Bornea.
Pod námi se odvíjí gigantická mozaika zelených čtverců palem. Terén se začíná vlnit a k jednotvárné temné zeleni přibývají děsivě velké erodované plochy holé země na odlesněných svazích. Následuje pás těžby dřeva s výraznými jizvami v krajině, vyrytými těžkou technikou.
Konečně se objevuje huňatý, neprostupný koberec tvořený korunami velikánů původního pralesa, oblast národního parku Gunung Mulu.
Gunung Mulu zapůsobí na návštěvníka jako rajská zahrada. Pravda, poněkud dusná a vlhká, ale úchvatná. Ponoří se do tajemného příšeří, království bující tropické zeleně, kvetoucích orchidejí a nejroztodivnějších pralesních tvorů. Národní park ukrývá i jeden ze světových přírodních unikátů. Z jeskynního dómu Deer Cave (Jelení jeskyně), údajně největšího na světě, vylétá večer za potravou nekonečný proud netopýrů. Vědci odhadují, že jich mohou být až tři miliony. Po několika uzounkých, udržovaných stezkách napříč parkem můžete fascinovaně procházet celé dny, až získáte pocit, že odvěký, velebný chrám pralesa nemůže žádné lidské hemžení ohrozit. Opak je pravdou.
V návštěvnickém centru národního parku Gunung Mulu běží na DVD přehrávači kolem dokola dokument UNESCO o ničení a ochraně tropických pralesů. Civím na obrazovku a odpočívám po treku, když si ke mně přisedne drobný mužík, příslušník národa Punanů, původních obyvatel pralesa a někdejších obávaných lovců lebek. V národním parku pracuje jako ranger a průvodce. Kdykoliv se objeví na obrazovce nějaká destruktivní scéna, hlasitě hořekuje lámanou angličtinou. „Aj aj aj, kácení stromů! Móóc špatné. Je je jéé, koukni, znečištění řek, to je zlééé,” komentuje záběry, které už musel vidět tisíckrát. Působilo by to komicky, kdyby věc nebyla tak vážná. Punanové, obývající tradiční dlouhé dřevěné domy pro několik rodin a obdělávající skromná políčka, odjakživa žili s pralesem v rovnováze. Dobře vědí to, co odmítá přiznat „vzdělaná” vláda, těžaři a plantážníci. Že zničení pralesa v budoucnu uškodí všem.
„Všiml sis, jak je v řece Melinau kalná voda? Ještě před pár lety byla čistá. To je proto, že na horním toku, hned vedle Gunung Mulu, se kácejí stromy a deště splachují půdu,” ukazuje domorodý lodník Riki, když nás po pralesních říčkách přepravuje k výchozímu bodu jednoho z treků. Na internetu později ověřuji, že skutečně mizí například celá oblast Sela‘an Limau nedaleko hranic národního parku, i s horským pralesem. Nepřímo je tak ohrožen i ostrůvek národního parku. Porušením vodní rovnováhy v okolí, zanášením toků, znečištěním...
Marný boj PunanůPunanové se snaží zabránit kácení pralesa už od osmdesátých let. Marně. Jejich protesty vyvrcholily v roce 1993 blokádou cest a strojů dřevařské společnosti, které se účastnila asi tisícovka obyvatel. Armáda a policie je rozehnaly slzným plynem. Těžká technika najížděla do bezbranných lidí. Zahynuli tři Punanové a další dvě stovky lidí byly zraněny.
Jak se bude situace domorodých obyvatel pralesa vyvíjet, ukazují příklady již zpustošených oblastí. Lidé přijdou o chudá políčka, bez pralesa nebudou moci ani sbírat rostliny. Soužití s pralesním ekosystémem se navždy přeruší. Punanové, stejně jako ostatní bornejské národy takzvaných Dajaků (jak původní obyvatelstvo nazývali kolonizátoři Bornea), nejsou schopni konkurovat davům přičinlivých čínských přistěhovalců ani Malajců. Z hrdých lidí se nikoliv jejich vinou stane „problém”, nešťastná menšina žijící na okraji civilizace. Zatím se Punanové snaží přežít ve zbytcích pralesa. Obživu doplňují výrobou suvenýrů pro turisty, nebo pracují jako průvodci a rangeři. Jejich znalosti a způsob života ovšem zmizí s původním prostředím.
Po palmách potopa. DoslovaPlantáže olejných palem přitom vůbec nepředstavují stabilní a dlouhodobý zdroj příjmů. Monokultury dlouhodobě nezabrání erozi úzké vrstvy pralesní půdy, neubrání se škůdcům. Stačí jedno období dešťů, aby změnilo plantáž ve vodní plochu. Po potopě zbude poušť. Odplavená půda navíc ničí samočisticí schopnost řek.
Při snaze o ochranu pralesů pochopitelně dávno nejde „jen” o krásu přírody a útočiště flóry a fauny, i když dostatečně velká biodiverzita je pro zdravé fungování planety důležitá. Nelze zapomínat na řadu vedlejších efektů. Vypalování zbytků lesa v Malajsii a Indonésii, kterým se „uprasvět vuje” terén po vytěžení vzácných dřev pro plantáže, se podle odhadů různých vědeckých pracovišť podílí deseti až třiceti procenty(!) na globálních exhalacích skleníkových plynů. Což se dotkne i nás. Plantáže palmy olejné udržují při existenci jen silné dávky pesticidů a průmyslových hnojiv, které mají co nejdéle udržet úrodnost na živiny chudé pralesní půdy. Odplavené chemikálie končí částečně v krajině kolem dolních toků, částečně v moři.
Brunejský paradox
Sultanát Brunej, státeček vklíněný do malajského Bornea, bývá často považován za velkého ekologického potížistu. Mimořádně bohatá země žije téměř výhradně z těžby ropy. Při průjezdu zemí míjíme nekonečné řady čerpadel, celé brunejské pobřeží působí jako jedna velká rafinerie a ubytovna pro dělníky. Ropa občas uniká z těžebních plošin v Jihočínském moři.
Zdejší vnitrozemské pralesy jsou však do značné míry nedotčené právě proto, že k naplnění státní kasy zatím víc než dostatečně postačí ložiska fosilních paliv. Pestrá vegetace proniká až k lidským sídlům. Na sloupech elektrického vedení posedávají vzácní obrovští zoborožci. Přímo na okraji hlavního města Bandar Seri Begavan překvapeně pozorujeme střet skupinky vyder s varanem. Nedaleko metropole sídlí i spokojená populace vzácných opic kahaů nosatých, které v sousedním Borneu najdete už jen výjimečně. A pak si vyberte ze dvou zel. Palivo fosilní, nebo „biologické”?
Je pozdě?Lze ještě bornejské pralesy vůbec zachránit? Těžko. Už teď je napácháno příliš mnoho škod. Stále běží řada malajskou vládou schválených projektů na těžbu dřeva a zakládání plantáží. Totéž se samozřejmě děje i ilegálně, bez svolení úřadů. Pár rezervací a národních parků situaci nevyřeší. Stanou se z nich pouhé „parčíky” uprostřed „kulturní krajiny”.
Nevyhnutelné je například vyhynutí orangutanů. Názory zoologů se většinou liší pouze v tom, jaký čas našim rezatým příbuzným dávají. Nejdrastičtější odhady mluví o deseti letech. „Orangutani potřebují k obživě velký prostor pralesa se stromy, jejichž ovoce dozrává v různých obdobích,” vysvětluje ranger ze stanice Semenggoh, kde jsou do přírody vypouštěni a dokrmováni orangutani zabavení pytlákům a obchodníkům se zvířaty. „Když je zavřete v národním parku, bez možnosti migrace, chcípnou hlady. Nebo se jich uživí tak málo, že postupně příbuzenským křížením zdegenerují.” To se samozřejmě netýká jen orangutanů, slouží pouze jako nejnápadnější příklad. Jak velký dopad bude mít likvidace původních porostů Bornea na lokální a posléze globální ekologickou rovnováhu, neodhadne nikdo.
Jeďte se podívat na Borneo. Peníze získané od turistů třeba konec bornejských pralesů alespoň na chvíli oddálí. Ostatně onen vysmívaný a opovrhovaný turistický průmysl je jedním z mála důvodů, díky kterým ještě několik původních kousků divočiny přežívá – vládám se je vyplatí „provozovat”. Ale pospěšte si. Za pár let možná uvidíte už jenom nekonečné, stereotypní plochy palem olejných. Nebo pustinu.
