Na zdivočení Šumavy se pracuje zhruba od roku 2007, kdy se tudy prohnal orkán Kyrill. Koncepce územní divočiny se však může dostat do rozporu s vládním nařízením, jímž byl Národní park Šumava zřízen.
Na území Národního parku Šumava (69 000 hektarů) a Národního parku Bavorský les (24 250 hektarů) má v dohledné době vzniknout území neprostupné divočiny, která nemá ve střední Evropě obdoby a svou „divokostí” odpovídá lesům Sibiře, Nové Kaledonie nebo australským, americkým či kanadským národním parkům. V této lesní divočině by se les zprvu na ploše 15 000 hektarů vyvíjel bez zásahu člověka, nesměla by tu vést elektřina ani jiné sítě, byly by tu zrušeny cesty a zůstaly by jen ojedinělé stezky, kam by se turisté eventuálně mohli vydat jen v určitých částech roku na základě rezervace a jen s průvodcem. Jinak by však byla celá oblast před lidmi uzavřena. Postupně by tu byly do volné přírody znovuzavedeny šelmy jako vlk nebo medvěd.
Zbytky civilizace, jako jsou například pole, staré lesovny nebo domky pohraničníků, by byly „zaceleny”, tedy zrušeny nebo zbourány. V tomto území by byly chráněny přírodní procesy včetně kůrovce, jenž by se tu stal hrobníkem smrkových monokultur a porodníkem biologické rozrůzněnosti. Hřbitov suchých stromů synkopovaný zelenými mokřady a slatěmi by se stal základem nově proponované divočiny.
Divoké srdce Evropy?
„Příroda pro přírodu, věda pro výzkum a výzkum pro vědu” – to jsou motta českých a bavorských architektů divočiny. Záměr vytvořit na území obou parků území divočiny podle nejvyšší ochranářské kategorie Ib byl poprvé prezentován na 9. celosvětové konferenci o divočině v mexické Meridě v listopadu 2009. Konference se dvěma rezolucemi zavázala k tomu, že budou mezi Německem a Českem rozšířeny plochy divočiny a že vyzve legislativní orgány v ČR, Německu a Bavorsku k patřičné změně zákonů. Za Českou republiku byl v Meridě bývalý náměstek ministra životního prostředí František Pelc.
Plánované území nejvyššího stupně divočiny je prozatím „pracovně” nazýváno Divoké srdce Evropy. Na české straně by se rozkládalo v nejkrásnějších příhraničních částech Šumavy zhruba mezi katastrem obcí Kvilda, Modrava a Prášily a sahalo by až téměř k Železné Rudě. Tím by část obou parků spadla do zcela jiného režimu než nyní.
Oba sousední národní parky jsou zatím zařazeny do II. kategorie dle IUCN (Mezinárodního svazu pro ochranu přírody a přírodních zdrojů), která umožňuje – vedle ponechání přírody přírodě na až 75 procentech plochy – relativně volný přístup návštěvníků. Obce i kraje přitom už několik let usilují o překategorizování Národního parku Šumava směrem dolů, do kategorie, ve které je například Krkonošský národní park. Tvrdá ochranářská ruka by na Šumavě ráda nastolila opačný trend.
Na zdivočování Šumavy se pracuje zhruba od roku 2007, kdy se Šumavou prohnal orkán Kyrill. Tehdy ministr životního prostředí Martin Bursík na Šumavě vyhlásil tzv. diferencovaný management, který bez projednání s obcemi a kraji stanovil na zhruba 30 procentech NP Šumava bezzásahový režim. Po orkánu Kyrill nechaly oba parky po vzájemné dohodě ležet zhruba 200 000m3 popadaných stromů a kolem těchto ohnisek kůrovce začaly lesy rychle chřadnout a usychat. Zároveň měl být v březnu 2008 oficiálním memorandem přijat projekt Divoké srdce Evropy. České i bavorské obce a kraje memorandum zamítly. Divoké srdce Evropy tedy existuje jen de facto, a nikoli de iure. Koncepce území divočiny se může dostat do rozporu s vládním nařízením, jímž byl v roce 1991 Národní park Šumava zřízen.
Další vývoj bude patrně dramatický. V Česku tento záměr ještě na rozdíl od Německa neproběhl médii a další vývoj je obtížné odhadovat. Politici tří politických stran (TOP 09, Věci veřejné a Strana zelených) paradoxně odmítají přijetí zákona o Národním parku Šumava, který by byl podle všeho jedinou možností, jak nejvyšší kategorii divočiny na Šumavě zavést. Řada lidí v Bavorsku i Česku proti uměle nastolené divočině protestuje a říká, že nastane nezvládnutelná kůrovcová kalamita. Tvrdí, že v kulturní krajině střední Evropy, kde po staletí hospodařili naši předkové, budovali pily, sklárny, papírny, kapličky či boží muka, by likvidací civilizačních hodnot vznikla mrtvá krajina. Riskantní plán Situace je vyhrocená zejména v Bavorsku. Ředitel sousedního Národního parku Bavorský les Karl Friedrich Sinner se dostal pod palbu kritiky kvůli tomu, že zavedení nejvyšší kategorie divočiny řádně neprojednal v Radě parku ani s obcemi. Na březnovém jednání v bavorském St. Oswaldu ustoupil kritice. „Bez souhlasu místních samospráv a Rady národního parku se divočina rozšiřovat nebude,” řekl. Na tomto jednání zařadil zpátečku i bývalý náměstek ministra František Pelc, který řekl: „Konference v Mexiku byla zajímavá, ale není možné její výsledky nadhodnocovat.”
Plán na zavedení nejvyšší kategorie divočiny na Šumavě je riskantní už proto, že v NP Šumava neexistuje funkční ekologická zonace (nově připravovanou ekologickou zonaci zastavil bývalý ministr Libor Ambrozek v roce 2006). Zasahování proti kůrovci je podle vyjádření předsedy vědecké sekce Rady NP Šumava Jakuba Hrušky v NP Šumava chaotické a koncepce ochrany přírody je nejasná.
Po dosud nevyřešených soudních sporech obcí a krajů kvůli šumavskému kůrovci a novým zakázaným územím půjde v kauze „divočina na Šumavě” o patrně nejrazantnější konflikt, který může vést až ke zmenšení Národního parku Šumava nebo k jeho rozpadu na „chráněné území” a „divočinu”. Po loňských rekordních těžbách na území obou parků si velká část veřejnosti klade otázku, jaký význam mají oba šumavské národní parky, kde se drasticky těží a vytvářejí holiny až desetkrát větší než v hospodářských lesích.
