V komentáři o Šumavě (Právo, 9. 4.) se Pavel Verner zmínil i o negativním vlivu všech ministrů životního prostředí na dnešní neblahé vztahy mezi Národním parkem Šumava a šumavskými obcemi. Ráda bych to připomněla. Například František Benda odvolal ekologické vedení parku, nechal rozdrobit celistvé I. zóny do 135 ostrůvků a toleroval v nich drastické těžby, a dokonce krádeže dřeva.
Miloš Kužvart zavedl park do slepé uličky mimo standardy obvyklé v Evropě. Třeba tím, že povolil kácení v I. zónách, nebo že přijal „šumavsko-bavorské” memorandum o spolupráci mezi národními parky, ale „skutek nakonec utek”.
Libor Ambrozek byl odhodlán Národní park Šumava přetransformovat do skutečného, evropsky uznávaného národního parku. Ale celý proces tzv. zonace, která je pro evropsky uznávaný park klíčová, a která určuje, kde jsou nejcennější a nejzranitelnější ekosystémy, a kde by se mělo a kde by se nemělo zasahovat, předloni v dubnu zastavil.
Autor má pravdu, že Martin Bursík byl vyřešení problémů mezi parkem a obcemi nejblíž. Škoda že to pokazil jednáním mezi přes hranici sousedícími parky bez vědomí obcí, ve snaze ustavit málo přístupné území „Divoké srdce Evropy”, ačkoliv není dosud vyřešeno turistické propojení obou regionů.
Volila jsem Stranu zelených a ministru Bursíkovi držím palce, ale bojím se, že by si mohl na problému národního parku vylámat zuby jako jeho předchůdci.
