Když Česká republika a Švédsko vydávaly společný nástěnný kalendář k letošnímu předsednictví v Evropské unii, kde se obě země po půl roce vystřídaly, narazila Praha na problém. Námětem kalendáře byly národní parky, ovšem Česko jich nemá tolik, aby mohlo polovinu dvanáctistránkového kalendáře zaplnit.
„Protože národní parky mámě v České republice pouze čtyři, udělali jsme provokativní krok a zařadili jsme do kalendáře i dvě fotografie z?míst, která by se měla v budoucnu stát národními parky,” vzpomíná bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík.
K současným národním parkům by mělo přibýt Křivoklátsko a Jeseníky. V obou případech by park tvořily nejcennější části nynějších chráněných krajinných oblastí (CHKO). Proč je taková změna potřebná?
„Na rozdíl od CHKO nejsou národní parky o obcích a harmonické krajině s osídlením, ale o obnově a ochraně přírody, přírodní krajinné scenérie a přírodních procesů,” vysvětlil náměstek ministra životního prostředí František Pelc.
Blíže k vyhlášení má Národní park Křivoklátsko. Při zdlouhavé a finančně náročné přípravě dostal přednost před Jeseníky. „Jedním z důvodů bylo, že horský fenomén Jeseníků máme do značné míry obsažený již ve dvou národních parcích – Krkonoše a Šumava,” doplnil Pelc.
Nejcennějším prvkem Křivoklátska jsou zachovalé lesy s výrazným podílem původních listnatých a smíšených porostů. Ty se podařilo uchovat díky tomu, že oblast byla vyhlášeným loveckým revírem s omezenou těžbou dřeva. Místní dřeviny tak z části unikly přeměně na nepřirozené smrkové kultury, která potkala lesy na většině území republiky. Krajinu dotváří kaňonovité údolí Berounky doplněné příčnými potoky. V takovém celku podobný typ krajiny jinde v Česku není.
Ojedinělá není jen místní příroda, ale i způsob, jakým ministerstvo životního prostředí k vyhlášení národního parku přistupuje. Ještě před zahájením oficiálního procesu kontaktovalo všechny obce, jejichž pozemků se národní park dotkne, a diskutuje s nimi o jeho budoucí podobě. Přístup státu je přitom revoluční – společně se starosty chce ministerstvo připravit návrh zákona, jímž bude park vyhlášen. Starostové za to ministerstvo chválí.
Národní parky ve vybraných zemích Evropy
Země Počet
Albánie 15
Česko 4
Finsko 35
Chorvatsko 8
Itálie 24
Maďarsko 10
Německo 14
Nizozemsko 20
Norsko 29
Polsko 23
Rakousko 7
Rumunsko 13
Řecko 12
Slovensko 9
Srbsko 5
Španělsko 14
Švédsko 28
V. Británie 14
Zdroj: M.Anděra: Národní parky Evropy
„Oceňuji dosavadní postup ministerstva životního prostředí, které již v tomto stadiu realizace široce diskutuje se zástupci obcí všechny související otázky,” řekl starosta Kublova Josef Matějka. Vznik parku podporuje za podmínky, že nebude znamenat výrazné omezení pro návštěvníky ani pro místní lidi, včetně pohybu po lese a cyklistiky.
Plánovaný park dostal do vínku i další výhodu – má podporu více než dvou třetin obyvatel obcí, v jejichž sousedství se nachází. Zjistil to průzkum, který ministerstvo udělalo. Park totiž může pro místní obyvatele přinést řadu výhod. Především oživit turistický ruch v oblasti.
„Středočeský kraj nutně potřebuje nové turistické atrakce. Jeho návštěvnost se za rok snížila nejvíce ze všech čtrnácti krajů – a to dokonce o dvouciferné číslo,” zdůraznil odborník na turistiku a viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura. Park by se podle něj mohl takovým lákadlem stát, ale musel by návštěvníkům něco nabídnout.
„Za prioritu považuji nabídku místních gastronomických specialit v restauracích, protože i v oblasti cestovního ruchu platí, že láska prochází žaludkem,” dodal Okamura.
Šetrný cestovní ruch však není jedinou pracovní příležitostí, kterou by park mohl přinést.
„V křivoklátských lesích dosud hospodaří Lesy České republiky, které na těžbu a další práce najímají dělníky ze vzdálených částí země. Park dá v?lesích práci místním lidem,” slíbil Martin Bursík. I po zřízení parku lidé budou moci dále chodit do lesa na houby či sbírat dříví jako dosud.
Kromě dvou národních parků připravuje ministerstvo také vyhlášení nejméně tří nových chráněných krajinných oblastí.
První je rozšíření CHKO Kokořínsko o mokřadní a pískovcovou oblast Jestřebsko–Dokeska, zčásti o bývalý vojenský prostor. Druhou jsou Doupovské hory, kde dvě třetiny území tvoří rovněž výcvikový areál armády. Třetí bude soutok Dyje a Moravy s unikátním komplexem zbytků lužních lesů a podmáčených lučin.
Nová chráněná krajinná oblast by se mohla objevit i v části Krušných hor.
Budování přehrad není recept na globální změny klimatu, upozorňuje náměstek ministra životního prostředí František Pelc.
V Česku zhruba 14,8 procenta území pokrývají národní parky a chráněné krajinné oblasti. To není zrovna málo... Proč by měly vznikat další?
Těch necelých patnáct procent je číslo, které je v celoevropském porovnání průměrné. Není ani moc vysoké, ani moc nízké. Jsou země, včetně sousedního Slovenska, kde je to číslo ještě vyšší. Ovšem těch našich 15 procent je včetně chráněných krajinných oblastí, kde je hlavní ochrana krajiny ovlivněné člověkem, nikoliv původní přírody. Pokud bychom mluvili o přísnější ochraně, tak nám vyjdou strašně malá procenta.
Jak jste kandidáty na nové národní parky a chráněné oblasti vybírali?
Při povinném mapování evropsky významných lokalit sítě Natura 2000 jsme objevili spoustu zajímavých přírodních fenoménů, které musí mít nějakou celoevropskou ochranu. Zároveň pro ně musíme v rámci Natury 2000 zajistit nějaký typ ochrany. Pro ta největší území se hodí právě národní parky nebo chráněné krajinné oblasti.
Vyhlašujete nová chráněná území i kvůli změnám klimatu?
To, že probíhají změny klimatu, je nezpochybnitelný fakt. Není to jen zjednodušené tvrzení, že „se otepluje”. Přináší to hroucení parametrů klimatu jako celku, extrémní výkyvy v podobě frekventovaných záplav, bouří, změn teplot, sucha. I když jsou to změny celosvětové, jejichž řešení vyžaduje mezinárodní úsilí, nemůžete jenom s odpuštěním řečnit o evropské a globální spolupráci a nic nedělat. Rizika z klimatické změny lze do značné míry eliminovat tím, že máte dobře uspořádanou krajinu, kterou rozumně obhospodařujete a máte dobře vyvinutou přírodní infrastrukturu.
Co si máme představit pod pojmem přírodní infrastruktura?
Tak jako jsme zvyklí na technickou infrastrukturu v podobě dálnic nebo ropovodů, bez kterých si bohužel neumíme představit život, časem bude úplně nezbytná i přírodní infrastruktura – národní parky a chráněné krajinné oblasti propojené sítí biokoridorů. Budeme muset přírodní infrastrukturu nejen chránit tam, kde již nyní je, ale postupně ji obnovovat. Je to dlouhodobý projekt. A nemůžeme to dělat po socialisticku, na jednu stranu přírodní infrastrukturu budovat a na druhé straně ji ničit. Právě chráněná území a programy obnovy přírodní krajiny nám umožní krajinu před změnami klimatu chránit. Diskuse by se tedy měla ubírat tímto směrem, a ne k úvahám o tom, zda postavíme dalších sto nebo dvě stě přehradních nádrží.
V tom se s vámi shodují i další odborníci. Proč přehrady u klimatických změn příliš nepomohou?
Nejsem absolutním odpůrcem přehrad, ale není to řešení. Neřeší dostatečně vodní režim v krajině, nejsou odpovídající reakcí na změny klimatu. Mohou pomoci v jednotlivých nezbytných případech, například hlubokých údolích, ale jen jako doplněk. Jinak bychom mohli rovnou říci, že nejlepší řešení je udělat z celé české kotliny jednu velkou přehradu, že tak bude nejlépe chráněna. Což je nesmysl.
Velká přírodní území ale nejsou důležitá jen pro ochranu před klimatickými změnami, ale i pro výzkum jejich následků. Ten se musí dělat ve velkých celcích. Jinak nedokážeme odlišit dopady změn klimatu od jiného narušení, způsobeného hospodařením člověka. Proto jsou velkoplošná chráněná území, a národní parky třikrát podtrhuji, pro nás nenahraditelnými laboratořemi.
