Střední Čechy - Pro jedinou držitelku doktorátu z památných stromů je to příznačné jméno: Marie Hrušková. „S mojí prací ale nemá nic společného. Za svobodna jsem se jmenovala Profousová,” směje se autorka několika knih o památných stromech.
Jak jste se ke zkoumání a popisu památných stromů dostala?
Bylo to náhodou. Pracovala jsem jako kantorka s kolegou Turkem, který památné stromy kreslil. Sháněl někoho, kdo by mu ke kresbám zpracoval texty. Začala jsem objevovat staré dobové tisky, hledala jsem v kronikách. Když jsem pak přešla na akademické gymnázium do Štěpánské, tehdejší ředitel mě přiměl k tomu, abych si z toho udělala doktorát.
Máte spočítáno, kolik stromů vám „prošlo” rukama?
Kolega měl v archivu portéry asi tří stovek stromů. Přesně spočítat to neumím, ale mám zpracované taky stovky.
Kolik knížek jste o nich už napsala?
První věc vyšla v roce 1986. Šlo v ní o památné stromy a jejich použití ve výuce. První knížku jsme vydali po převratu. Myslela jsem, že bude první a poslední, ale nakonec měla pak ještě druhý díl. Dále jsme zpracovali na třiceti příbězích stromů historii českých a moravských zemí. Na základě těchto knížek televize natočila seriál. A pak vyšla další kniha.
Proč je podle vás nutné takové dřeviny chránit?
Posláním výjimečných stromů je lidem ukázat, že vůbec existují. Spousta lidí je totiž nevnímá. Vidí jen kmen a zelenou kouli, ze které padá listí. Až když se dozví, že pod stromem seděl třeba Karel IV., zadívají se. Další věc je, že památné dřeviny jsou úzce spjaty s našimi předky. Děda zasadí strom a v dospělosti se z něho těší vnuk. Stromy jsou živé organismy, podléhají zákonům přírody, a tedy i umírají, hynou. Kdybychom nevyhlašovali perspektivní památné stromy - možná by naši potomci žádné neměli, nedorostly by.
Kdo stromům z vašeho pohledu nejvíce škodí?
Bohužel to jsou lidé. Není to ani stáří, ani třeba larvy a škůdci. S tím si příroda do jisté míry poradí. Člověk je teď díky technice silnější a tuto moc zneužívá. Dříve byli silnější právě stromy, byly sídlem bohů.
Máte ve Středočeském kraji nějakého svého oblíbence?
Dub, o němž se vypravuje, že na něm sedával havran, když letěl z Karlštejna na Pražský hrad. Stojí ve Vonoklasech.
