Šumava je v rukou aktivistů. Aktivismus je pro ni největším nebezpečím. Jde o postoj, který ve službě krásné, ale utopické ideji odmítá vidět pravý stav věcí. S rostoucím znepokojením sleduji současnou aktivistickou diskusi kolem Národního parku Šumava.
Miloš Zeman vidí ve schnoucích šumavských porostech nevratnou devastaci a zločin a chce park zrušit. Aktivisté Duhy, poslanec Jandák a skupina vědců přímo nebo přes své kolegy zainteresovaná na výzkumech na bezzásahovém území NP Šumava, spatřují zhmotnění krásné myšlenky přirozeného vývoje. Situace je mimořádně vypjatá. Petici Zachraňte Šumavu podepsalo přes deset tisíc lidí včetně prezidenta. Skupina renomovaných vědců však kritizuje, že tito lidé nepochopili smysl národního parku. Pravda se v atmosféře vypjaté konfrontace těžko hledá.
Hlavní problém je v tom, že nikdo neví, kdy kýžený přirozený vývoj v šumavských lesích nastane. Nastal už dnem, kdy byly smrkové porosty v bezzásahových územích ponechány svému osudu, uschly a na některých místech se začaly zmlazovat? Dojde k přirozenému vývoji, až kůrovec sežere během několika desítek let novou generaci přirozeně vzniklých smrkových monokultur? Nastane přirozený vývoj v člověkem ovlivněných porostech za sto nebo za pět set let? Pokud dobře sleduji vývoj odborné diskuse, nemá v tom jasno ani vědecká obec. Mnoho lesníků tvrdí, že přirozený vývoj v nepůvodních porostech je jen zbožné přání, které se bez rozumné lidské pomoci nesplní. Ekologové říkají opak. Pohledy do Národního parku Bavorský les (založen 1970, rozšířen 1997) napovídají, že cestou přírodního výběru vznikne na místě smrkových plantáží většinou zas jen smrková monokultura. Řešení: v dialogu znesvářených stran. Dialog by měla rozhýbat nová krizová skupina, jmenovaná hejtmany a správou parku.
Druhá zásadní otázka je, jak se na Šumavě komunikuje s veřejností. Názor veřejnosti kromě manipulativních anket nezjistil zatím nikdo. Vadí nebo nevadí místním lidem a návštěvníkům pohled na lány rezavých nebo už suchých stromů a na těžkou techniku, která holí lesy v okolí bezzásahových zón? Za příklad špatné komunikace správy obou národních parků s veřejností je možné považovat zřízení přeshraničního území Divoké srdce Evropy, tedy 13 554 ha velké oblasti, přístupné jen pro výzkumníky a řízené výpravy s průvodcem. Divoké srdce mělo být loni slavnostně vyhlášeno memorandem za podpory obcí na obou stranách hranice, ale obce ho zamítly. Chtěly mít napřed jasno, jestli na tomto území budou vůbec existovat nějaké stezky pro turisty. Divoké srdce nakonec vyhlášeno za ministra Bursíka bylo. Navzdory obcím. Dnes je to projekt, který nebyl schválen, ale přesto existuje. Řešení: zásadní projekty předložit k posouzení obcím, snažit se o kompromis a dohodu.
Čtvrtý zásadní problém je v častých vyjádřeních ekologů, že „na Šumavě máme co dohánět“. Jinde v Evropě jsou prý národní parky vesměs bezzásahové a divoké. Ano, ta tendence tu je, ale jakmile v tom či onom evropském národním parku začnou schnout porosty (jakkoli přirozené a divoké by to bylo), je tu poplach. Například v nové části Národního parku Bavorský les byl termín pro přijetí bezzásahového režimu kvůli hrozbě schnutí porostů posunut z roku 2017 na rok 2027. Němci totiž chtějí ve svých národních parcích nadále těžit dřevo, pěstovat lesy a lovit zvěř tak, jak byli zvyklí a ne ji hromadně střílet v přezimovacích obůrkách, jako se děje v Národním parku Bavorský les. Údajně „progresivní“ bavorské obyvatelstvo se nedávno vzbouřilo a vypravilo své zástupce za jihočeským hejtmanem Jiřím Zimolou podporovat ho v jeho boji proti bezzásahovosti na Šumavě. Místní lidé tu totiž jednoznačně odmítli, že by v nové části Národního parku Bavorský les uschla magická hora Falkenstein. A tak se v současné době v jádrové zóně bavorského parku drasticky těží na obrovských plochách pomocí harvestorů a lanovek a dřevo se odváží, jen aby kůrovec na Falkenstein nepřeletěl. Při rozšiřování parku se ovšem tvrdilo, že se tu bude hospodařit jemně, nedestruktivně a bez holin. Řešení: předložit odborné veřejnosti možné scénáře vývoje lesa v obou národních parcích v příštích pěti letech.
Těží se víc a víc Pátý problém jsou letošní rekordní kůrovcové těžby. I když se veřejnosti ještě v srpnu tvrdilo, že kůrovcová kalamita je v Národním parku Šumava pod kontrolou, nebyla to pravda. Masivní rozmach kůrovce se na správě parku sice tiše předpokládal, ale lidem se předkládaly vějičky o bezzásahovosti a o integrované ochraně lesa s využitím houbových postřiků, lapáků a lapačů. Integrovaná ochrana lesa podle všeho zafungovala hůř než se myslelo, protože dnes lesní technika kolem bezzásahových ploch se speciálními managementy vykusuje stále větší holiny, mnohdy až desetihektarové. Řešení: přesně říct, v čem se současný ekologický management parku liší od managementu lesnického. Neosvědčil se zatím ani jeden z nich, protože oba přinesly s národním parkem neslučitelné velkoplošné těžby. Je tedy třeba hledat dál.
