Mediální bitva o Národní park Šumava před volbami nabírá vysoké otáčky a invektivy odpůrců NP jsou hlasitější a lživější. Nechci nyní reagovat na jednotlivosti negativní kampaně proti NP Šumava, ale shrnout, co je potřeba, aby na Šumavě zavládl alespoň relativní klid.
1. Národní park potřebuje jasné rozhodnutí, kde a v jakém rozsahu budou bezzásahové zóny a jak se bude s přírodou nakládat mimo ně. Jenom tak může být splněno jedno ze základních poslání NP - umožnění samovolných přírodních procesů. Podle posledního, a podle mého názoru poměrně defenzivního návrhu, by na Šumavě mělo být 30 procent bezzásahových území do roku 2020. Ani za cenu velkých ústupků ochrany přírody a zajištění mimořádných finančních injekcí z fondů EU pro obce v parku se ale ministrům Mikovi a Dusíkovi nepodařilo, vinou obcí, dohodu uzavřít. Ve tvorbě koncepce ale selhává i vedení národního parku. Nový plán péče a zonace se připravuje již více než rok. Politika apeassementu (tedy velkých ústupků, které vedly například k mnichovským událostem) vůči obcím a krajským politikům vede k tomu, že ani jeden z dokumentů není hotov a jejich i tak zdlouhavé projednávání vyžadované zákonem o ochraně přírody se neustále oddaluje. Národní park má nástroje, jak oba dokumenty prosadit i přes obstrukční taktiku místních politiků, ale nepoužívá je. 2. Neexistence těchto jasně a rozumně formulovaných dokumentů, ale hlavně přehledné zonace NP, vede k poněkud chaotickému zasahování proti kůrovci. Vědci vždy prosazovali, aby bezzásahové zóny byly dostatečně velké, kompaktní a s krátkými hranicemi, aby prostě byly „hájitelné” a umožňovaly snadnější zásahy proti kůrovci, jehož gradace v hospodářských smrčinách nižších poloh musí být zastavena.
3. Je třeba neustále ukazovat, že přirozené procesy v bezzásahových územích velmi dobře fungují a regenerace přirozeně obnoveného lesa je zde často až neuvěřitelně dobrá. Nikdo nemůže s čistým svědomím tvrdit, že zde je poušť a zmar a že zde žádný les neroste.
Také ostatní mýty, kterými je strašena veřejnost (riziko povodní, zhoršení kvality vody a půd a další) byly mnohokrát vyvráceny. Přesto jsou opakovány.
4. V neposlední řadě je ale třeba klást si otázku: Komu a proč stojí za to, na národní park útočit. Jedná se o velké území, které skýtá prostor pro mnoho „podnikatelských” cílů, kterým ochrana území Šumavy vadí. Zásoby dříví jsou na Šumavě značné a jistě by je někdo měl rád pod kontrolou. Výstavba infrastruktury „tvrdé” turistiky jako sjezdovky, hotely, apartmánové domy a s nimi související sítě a silnice je výborným byznysem. A to nejen jejich provoz, ale možná ještě více jejich stavba, na kterou lze použít do roku 2013 fondy EU. Proto je poněkud nezvládnutý kůrovec a nejasná koncepce ochrany přírody ideálním střelivem pro developery, majitele pozemků a těžaře. A někteří politici jsou zřejmě pouze jejich poskoky. Uvědomují si místní, že se brzy mohou stát cizinci ve vlastní obci? Jak se to stalo v Krkonoších...
