Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Čtyřicet let komunismu se krutě podepsalo, kromě jiného, i na stavu životního prostředí. Komíny hutí a elektráren chrlily zplodiny, protože musely plnit plány pětiletek na 150 % a socialistický člověk se dusil. Rozorání mezí v dobách kolektivizace zemědělství navždy poznamenalo zdejší krajinu, stejně jako megalomanské stavby. S důsledky hnojení při intenzifikaci zemědělství se potýkáme dosud v podobě znečištěných řek a přehrad. Přesto až do konce 80. let u nás neexistoval žádný ústřední státní orgán, který by se o životní prostředí staral. Jaké změny v oblasti ochrany přírody přinesla sametová revoluce, o tom budou dnešní Otázky a odpovědi. Vítá vás u nich Vlasta Gajdošíková. Pro ilustraci stavu životního prostředí v Československu na konci 80. let připomeňme několik tehdy běžných pojmů. Hovoří Miroslav Patrik, který v říjnu roku 1989 založil dodnes fungující občanské sdružení Děti Země.
Miroslav PATRIK, zakladatel občanského sdružení Děti Země
Pojem "pohřebné" znamenal, že pokud člověk žil v severních Čechách a umřel, tak dostal dva tisíce korun na pohřeb, takže to byl jakoby důvod lákání lidí do severních Čech, uhelné prázdniny, z toho už je zřejmé, že stav ovzduší byl takový, že se vyhlásily nucené prázdniny pro školy a pracující, takže všichni museli povinně odjet třeba do Krušných hor nebo úplně mimo severní Čechy a dalším třeba lákadlem pro občany, aby bydleli v severních Čechách, byly levné byty nebo lékaři, měli vysoké platy, aby tam léčili.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Velké znečištění ovzduší v severních Čechách vyvolalo už před listopadem vlnu demonstrací. Ani jinde v republice ale nebyla situace o moc lepší. Lidem už nestačily aktivity tradičních organizací jako byl Český svaz ochránců přírody nebo Brontosaurus, který působil pod Socialistickým svazem mládeže. V různých městech začaly vznikat nové radikálnější organizace.
Miroslav PATRIK, zakladatel občanského sdružení Děti Země
Začalo se ekologickými problémy, ale ti lidé docházeli k tomu, že to životní prostředí nelze řešit izolovaně, že je potřeba opravdu změnit ten systém a dosáhnout, aby se o těch problematických projektech veřejně diskutovalo a ti lidé se toho mohli účastnit a možná, že pokud by nedošlo k té listopadové revoluci, tak ta ekologie by byla hnacím motorem dalších změn. Vzpomenu-li na nějaké výzkumy veřejného mínění, tak na začátku 90. let údajně 83 % obyvatel považovalo stav životního prostředí za prioritní a někde dál za tímto tématem byly třeba svobodné volby nebo něco takového. Takže to životní prostředí lidi pálilo čím dál tím více.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Základním problémem ochrany životního prostředí v totalitě bylo zatajování informací státními orgány. To potvrzuje také Antonín Buček, který v té době pracoval v Geografickém ústavu Československé akademie věd, kde pracoval mimo jiné na tehdy průlomové monografii o stavu životního prostředí u nás. Dnes je docentem na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě a laureátem ekologické Ceny Josefa Vavrouška.
Antonín BUČEK, někdejší pracovník Geografického ústavu Československé akademie věd, nynější docent na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě, laureát ekologické Ceny Josefa Vavrouška
Ten problém spočíval v tom, že se utajovaly informace, které měly sloužit k tomu, aby se ten stav nějakým způsobem zlepšil. Asi ten rozdíl mezi Českou republikou a západoevropskými zeměmi je nejlépe ilustrovat na jednom příkladě. Zhruba počátkem 70. let v Německu začali zjišťovat chřadnutí lesů, v České republice také a bylo zjištěno, že to je z velkých zdrojů znečištění ovzduší, především oxidem siřičitým čili z velkých elektráren. V Německu v průběhu 70. A 80. let všechny elektrárny byly vybavené odsiřovacími zařízeními, na území České republiky to odsiřování začalo až v 90. letech a dnes, zaplaťpánbůh, jsou všechny elektrárny odsířené.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Na konci 80. let se životní prostředí stalo tématem i pro vládní moc. Na starost je dostal ministr vnitra. Na nižších stupních státní správy byla ovšem ochrana životního prostředí stále velmi roztříštěná. Například na krajském národním výboru spadala ochrana přírody pod odbor kultury, ochrana vod zase pod odbor lesního a vodního hospodářství. Jak to tehdy fungovalo, popisuje tehdejší referent životního prostředí krajského národního výboru a dnešní ředitel územního odboru ministerstva životního prostředí Miroslav Rokos.
Miroslav ROKOS, někdejší referent životního prostředí krajského národního výboru, nynější ředitel územního odboru ministerstva životního prostředí
Tam se skrývala jakási možná hrozba proti tomu bývalému režimu, že pokud by se tyto otázky neřešily, tak nespokojenost lidí by byla čím dál větší, čili tehdejší politici si uvědomili, že chtě nechtě musí tyto věci řešit i institucionálně, takže v roce 86 bylo na krajském národním výboru na odboru územního plánování zřízeno pracovní místo referenta pro životní prostředí. Mně bylo toto místo nabídnuto a já jsem ho přijal.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Jeho náplní práce bylo dávat dohromady informace o ochraně životního prostředí a koordinovat pracovníky v této oblasti na různých odborech různých úřadů.
Miroslav ROKOS, někdejší referent životního prostředí krajského národního výboru, nynější ředitel územního odboru ministerstva životního prostředí
My jsme měli tady v Jihomoravském kraji docela výhodu v tom, že byla zrovna v té době zpracována koncepce péče o životní prostředí v Jihomoravském kraji na osmou pětiletku s výhledem do roku 2000, myslím, že tak se to jmenovalo a já jsem spolupracoval s těmi lidmi, kteří na jednotlivých úsecích pracovali a myslím, že práce se dařila.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Miroslav Rokos potvrzuje, že úřady tehdy skutečně některé informace před veřejností tajily.
Miroslav ROKOS, někdejší referent životního prostředí krajského národního výboru, nynější ředitel územního odboru ministerstva životního prostředí
Tehdy se poodhalilo jenom to, co bylo z jejich pohledu nezbytně nutné a co si lidé vyžádali, že chtějí vědět, anebo co uniklo prostřednictvím lidí, kteří na těch orgánech pracovali a kteří naznali, že by se o tom mělo vědět. To znamená, ten únik informací tady samozřejmě byl, ale oficiálně tam byla skutečně velká bariéra.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Rokosovým kolegou na krajském národním výboru byl Mojmír Vlašín. Dnešní brněnský zastupitel a pracovník Ekologického institutu Veronika pracoval na odboru památkové péče a ochrany přírody.
Mojmír VLAŠÍN, někdejší pracovník na odboru památkové péče a ochrany přírody na krajském národním výboru, nynější brněnský zastupitel, pracovník ekologického institutu Veronika
My jsme tomu říkali středisko namátkové péče, což tak trochu charakterizovalo tu situaci, kdy se stát tvářil, že se stará o ochranu životního prostředí a přírody, ale moc velká aktivita vyvíjena nebyla. Ta atmosféra v tom krajském středisku byla poměrně liberální. Mohli jsme dělat skoro, co jsme chtěli, ale nesměli jsme samozřejmě se dotknout tehdejší moci a také pravomoci, které tehdy ta krajská střediska měla, byly mizivé. Pro mne to byla velká zkušenost, protože hnedka po škole jsem měl za úkol starat se o vyhlášení nových chráněných územích, a to byla jedna z věcí, která byla tehdy mnohem jednodušší než dnes, protože tehdy vlastnická práva neznamenaly vůbec nic a tím, kdo rozhodoval o tom, jestli můj návrh na vyhlášení chráněného území projde nebo ne, byl okresní výbor KSČ. Pokud těm to nic neříkalo, nebo neměli žádné námitky, tak ten návrh prostě prošel jak nůž máslem a chráněné území existuje do dneška a teprve po revoluci majitelé těch pozemků zjistili, že to území je chráněné a v podstatě tu ochranu musejí respektovat, přestože samozřejmě majetkově nikdo nezpochybňuje, že jim to patří.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Jako dobrovolník Vlašín za totality působil ve Svazu ochránců přírody. Byl v redakční radě ekologického časopisu Veronika, který vychází dodnes.
Mojmír VLAŠÍN, někdejší pracovník na odboru památkové péče a ochrany přírody na krajském národním výboru, nynější brněnský zastupitel, pracovník ekologického institutu Veronika
Já osobně jsem žádný disident nebyl, nicméně vzpomínám si, že jsme tady měli organizace, třeba Kaménka v kamenné čtvrti, která vysloveně byla takovým souborem disidentů, kteří neměli možnost jinou v tý době, tak hledali tu platformu nebo prostě základnu tady ve Svazu ochránců přírody. Přece jenom tady bylo trošku svobodnější klima, než v nějakých jiných organizacích, třeba Svaz žen nebo Svaz zahrádkářů, který byly skutečně velmi zkostnatělý a takový socialisticky naladěný, tak tady byla přece jenom touha trošku se projevovat svobodně, ale že by se tady připravovala revoluce, to si skutečně nevzpomínám.
Antonín BUČEK
Ihned po listopadu 89 bylo možné začít tím, co bylo nezbytně potřeba.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Vzpomíná Antonín Buček.
Antonín BUČEK
Vzniklo ministerstvo životního prostředí, první český ministr životního prostředí Bedřich Moldán, dnes senátor, vznikla federální komise pro životní prostředí, první federální ministr Josef Vavroušek a ti se velice připraveně postarali o to, aby tady vznikly vlastně první zákony o životním prostředí. První zákon o životním prostředí na území Československa je až z roku 1990. Obdobně se podařilo v roce 92 přijmout takřka dokonalý zákon o ochraně přírody a krajiny.
Miroslav ROKOS
Ale řada těch nástrojů není využívaná tak, jak by měla, to znamená, nejsou ty zákonné prostředky uplatňovány především orgány státní správy.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Namítá Miroslav Rokos, který pracuje na ministerstvu životního prostředí od jeho vzniku až dosud. A jsou prý i jiné úřední zádrhele.
Miroslav ROKOS
Hodně bývají problémy v té sféře nižších správních úřadů, které jsou vlastně propojeny se samosprávou. To znamená, úřad z obce nebo města vykonává státní správu v přenesené působnosti, to znamená v tom jednom úřadu, že se prolíná státní správa a samospráva. A mnohdy úředníci státní správy drží linii té samosprávy a mnohdy se to dostane, když ne přímo do středu, tak na hranu toho zákona.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Informování obyvatel o životním prostředí se podle Rokose jednoznačně zlepšilo, ale ...
Miroslav ROKOS
I dnes orgány veřejné správy mají tendenci říkat jenom to, co je nezbytně nutné, a pokud člověk přímo po těch informacích nejde, i třeba s využitím zákona o právu na informace, tak se prostě ty věci nedozví. Částečně některé věci jsou dohledatelné a lidé třeba jenom neví, kde ty věci hledat, ale hodně informací je skryto třeba ve správních řízeních nebo v takovýchto procesech, které nejsou vždy zcela veřejné, takže v současné době je tam snaha určité informace, když ne zatajovat, tak aspoň je neříkat iniciativně a každému, kdo by o to mohl mít zájem. No a druhá věc, která samozřejmě v dnešní době hraje velikou roli, jsou peníze. Investoři, kteří jsou zase často podporováni zcela přirozeně samosprávou, tak sem směřují záměry, které se dost často dostávají do střetu se zásadami, které my se snažíme držet. Hodně se to promítá v problémech ochrany zemědělského půdního fondu. S tím my bojujeme dnes a denně, že se snažíme bránit, aby nebyla zabírána nejkvalitnější zemědělská půda na stavbu logistických center, skladů a podobně. V poslední době naše ministerstvo se dostává trošku do schizofrenní situace, protože na jedné straně podporuje rozvoj obnovitelných zdrojů energie, na druhé straně malé vodní elektrárny bývají na tocích, které bývají dost často posledními přirozenými úseky toku, a pokud tam vznikne malá vodní elektrárna, tak samozřejmě charakter toku se změní, větrné elektrárny krajinný ráz ptačí oblasti, čili tady my se často pohybujeme v docela neřešitelných situacích a snažíme se hledat nějaké kompromisní řešení, které by umožnilo jak rozvoj těch obnovitelných zdrojů, tak zachování těch základních hodnot, kvůli kterým tady vlastně jsme.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
A tyto hodnoty tu podle Antonína Bučka stále jsou.
Antonín BUČEK
Zcela neoddiskutovatelně se zlepšila třeba kvalita ovzduší. Teď už si nikdo skoro nevzpomíná, že v okolí cementárny Mokrá byly listy dřevin pokryty hustou vrstvou vápencového popílku. Složitější je situace s čistotou vod. Tam především takové ty plošné zdroje znečištění, které jsou ze zemědělské výroby z hnojiv, ale také znečištění z pracích prášků, eutrofizace vod, tak to přetrvává, a to bude problém, který Českou republiku ještě bude trápit hodně dlouho. Brňané to znají nejlépe z té situaci kolem brněnské přehrady. Co se významně zlepšilo, to jsou takzvané územní systémy ekologické stability, čili tvorba biocenter a biokoridorů, které se především v té intenzivně využívané zemědělské krajině se vytváří a dnes na území Jihomoravského kraje je asi 256 nových biocenter a biokoridorů. To si myslím, že je na těch 20 let poměrně dost.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Na demokracii oceňuje Mojmír Vlašín svobodu slova i rozvoj ekologické výchovy. Na druhou stranu zmínil úpadek dobrovolné práce, protože lidé mají zkrátka více možností, jak se realizovat. Ochráncům přírody přibyli i noví nepřátelé:
Mojmír VLAŠÍN
Boj proti rozhodnutí ústředního výboru KSČ byl složitý a řekl bych i rizikový, ale zdaleka nebyl tak beznadějný, jako boj proti velkým penězům. Dnes, když někdo má veliké peníze a chce něco prosadit, tak má sice neideologickou pozici, ale za to velmi výhodnou, protože ty peníze, jak se mně zdá, dokážou zlomit úplně všechno.
Vlasta GAJDOŠÍKOVÁ, moderátorka
Podobně to vidí také předlistopadový i polistopadový aktivista Miroslav Patrik z Dětí Země.
Miroslav PATRIK, zakladatel občanského sdružení Děti Země
Ať je ten režim totalitní, demokratický, tak státní prostředky jsou samozřejmě tvrdě vynucovací. Rozdíl je samozřejmě v tom, jaké máte možnosti. V totalitním režimu nemůžete získat informace, nemůžete se svobodně sdružovat, nemůžete podávat nějaké námitky, účastnit se nějakých rozhodovacích procesů. V současné době samozřejmě tyto možnosti máme. Podobné je samozřejmě to, že ty vaše názory nemusí někdy být vyslyšeny nebo na ně reagováno. V tom jsou ty režimy podobné, když stát jakoby nechce, nebo nevidí, nebo je nečinný, tak občan má malou šanci něco změnit nebo prosadit, ale podstatný rozdíl je v tom, že ta újma na vašem zdraví nebo životě nebo osobním nějakém rodinném životě je samozřejmě daleko menší v demokratickém režimu než v tom totalitním, kdy žijete ve strachu, co se stane a dokonce už ta autocenzura může být tak obrovská, že vás podlamuje nebo podvazuje ve vašich aktivitách.
