Málokterému sportovci se poštěstí být už ve čtyřiadvaceti letech několikanásobným mistrem republiky. Janu Svobodovi z Liptálu na Vsetínsku se podařilo získat mistrovský titul dokonce už čtyřikrát. Patří mezi českou špičku v poněkud méně známém, přesto divácky velmi atraktivním dřevorubeckém sportu.
Poslední titul vybojoval vloni v pražských Žlutých lázních na soutěži Stihl Timbersports. Mladý přeborník tady porazil všech třináct dalších finalistů a stal se historicky nejúspěšnějším dřevorubcem na domácí scéně. „Bylo to určitě těžší než v předchozích letech. Výkony všech soutěžících jsou rok od roku vyrovnanější,” netají se Jan Svoboda. Mimo to se mladý dřevorubec v loňském roce zúčastnil také otevřeného mistrovství Rakouska, kde vybojoval stříbrnou příčku. Šestým místem v kvalifikaci se nominoval také do finálového závodu otevřeného mistrovství Francie, kde změřil své síly s evropskou špičkou v dřevorubeckých sportech. Cení si také zisku titulu mistra Evropy v družstvech v roce 2008 v rakouském Sankt Johannu či stříbrného úspěchu na Otevřeném mistrovství Rakouska v roce 2009.
Titul českého šampióna bude obhajovat už 30. května v Plzni. Motivaci má podle svých slov velmi vysokou. Nejen že pojede na západ Čech jako držitel loňského titulu, půjde zároveň také o nominaci na mistrovství světa do Rakouska. „Reprezentační tým se bude skládat z vítězů jednotlivých dřevorubeckých disciplín, ve kterých se soutěží,” říká Jan Svoboda.
Jak se mladý muž z nevelké obce na Valašsku dostal až do reprezentace v této v Česku stále poměrně neznámé disciplíně? ,,Po základní škole jsem studoval Střední lesnickou školu v Hranicích na Moravě. Lesnictví mě přitahovalo, četl jsem nejrůznější tématické časopisy. V patnácti letech se mi do rukou dostal časopis, ve kterém byly fotografie z dřevorubeckých závodů,” popisuje valašský silák ve zkratce, jak přišel k informacím o dřevorubeckém sportu.
Šest let je aktivním dřevorubcem
Jeho aktivní dřevorubecká kariéra začala v roce 2004. Nastartoval ji e-mail, který v průběhu jeho studií v Hranicích přišel jednomu z profesorů. „Odesilatelem byl patron a česká i evropská špička v tomto sportu Martin Komárek. Pořádal v Harrachově první tréninkový camp, který vždy předchází samotnému mistrovství, a hledal vhodné adepty,” přibližuje Jan Svoboda. Za vynikající výkon, který tehdy sedmnáctiletý mladík v Harrachově předvedl, si ihned vysloužil nominaci do národního výběru. Nyní už se dřevorubeckému sportu věnuje sedmou sezonu.
Pila váží zhruba 28 kilogramů
Tento sport vznikl oficiálně ve Spojených státech amerických v roce 1985. Dřevorubecké klání se skládá z šesti disciplín, které jsou velmi náročné na fyzičku, ale také na techniku. „Mou nejoblíbenější je takzvaný Underhand chop, neboli přesekávání ležícího kmene. Naopak za nejtěžší disciplínu ze svého pohledu považuji Standing chop, což je přesekávání stojícího kmene,” poodhalil Jan Svoboda.
Další disciplínou, kterou musí každý závodník na soutěži dřevorubců zvládnout, je obyčejné řezání ruční pilou zvané Single Buck. Jde o jednu z nejstarších dřevorubeckých disciplín, u které rozhoduje především rytmus a dynamika závodníka. Pila musí řezat zcela rovně, protože při sebemenším vychýlení ztrácí dřevorubec drahocenný čas.
Soutěží se také v přesekávání kmene z prkna neboli Springboard. Tato adrenalinová disciplína vychází z dob, kdy dřevorubci nemohli přesekat mohutné stromy, protože jejich pily byly příliš krátké. Vysekali proto do stromu kapsu, do které umístili springboard (prkno). Z tohoto prkna ve výšce mohli strom porazit jednodušeji.
Sportovní dřevorubci užívají dvou prken. Z prvního se vyseká druhá kapsa, do které se umístí druhý springboard. Teprve z tohoto prkna ve výšce kolem tří metrů závodník přeseká kmen.
Další disciplínou je řezání klasickou motorovou pilou a také takzvané Hot Saw, což je řezání pilou s extrémně silným motorem. „Tato pila váží zhruba osmadvacet kilogramů a její výkon přesahuje dvaašedesát koní,” upozorňuje Jan Svoboda.
Síla, velikost a hluk těchto speciálních nástrojů dělají z disciplíny Hot Saw jeden z nejatraktivnějších ze všech dřevorubeckých sportů. Motorové pily jsou upravovány přímo pro účely závodů a jejich zkrocení není snadnou záležitostí ani pro ostřílené drvoštěpy.
„Pro úspěch při soutěži je ale samozřejmě nejdůležitější být pokud možno co nejlepší ve všech disciplínách,” dodává čtyřnásobný mistr republiky. V oblasti dřevorubeckého sportu má však ještě velké plány.
„Chci se ve výkonnosti přiblížit našemu trenéru Martinu Komárkovi a dostat se do evropské špičky. Další metou je pak vyrovnat se soutěžícím ze zámoří, Austrálie či Nového Zélandu, kde má tento sport dlouholetou tradici a časy, kterých tamní borci dosahují, jsou pro nás stále jak z jiného světa,” odtajňuje svůj sen.
Tréninku se čtyřiadvacetiletý muž podle vlastních slov věnuje vždy, když mu to čas dovolí. Připravuje se doma na Valašsku. „Mám sedm či osm seker a pódium a trenažéry, které mi v podstatě suplují závodní prostředí. Pak už jen stačí sehnat dostatečné množství topolového dřeva,” líčí Liptálan.
Živí se rizikovým kácením stromů
Od dřevorubeckého náčiní si Jan Svoboda neodpočine ani v pracovním životě. „Potřebuji mít stále blízko k přírodě. Proto jsem také opustil vysokoškolská studia a dal se na dráhu živnostníka. Zabývám se arboristikou a stromolezectvím neboli rizikovým kácením stromů. Je to velmi zajímavá práce, kterou řada lidí nezná,” říká mladý lesník. Náplní jeho zaměstnání je tedy kácení stromů, které ohrožují budovy či zdraví lidí. Většinou je také nelze porazit od pařezu a je třeba je ve výškách postupně zkracovat. „Práce na jednom stromu tak může trvat dvě hodiny, ale třeba také dva dny,” podotýká Jan Svoboda.
Volného času si moc neužije
Prozradil, že jej k této práci přivedl jeho kamarád Leoš Klíma a naučil jej veškeré základní dovednosti, které jsou pro stromolezectví nezbytné. Na nedostatek práce si v regionu rozhodně stěžovat nemůže. Obrací se na něj představitelé měst i obcí, ale také jednotlivci, kteří si s některým stromem nevědí rady. „Například v době takzvaného vegetačního klidu od začátku listopadu do konce března se kácejí hodně stromy, které jsou mimo les,” prozrazuje Jan Svoboda.
Volného času si čtyřiadvacetiletý muž příliš neužije. Většina padne právě na práci nebo přípravu na dřevorubecké soutěže.
