Speciální nabídka pro nové předplatitele Lesnické práce!
V České republice zahrnuje současná právní úprava dřevorubce mezi volné živnosti, čímž byl trh práce v lesním hospodářství zcela liberalizován.
Vzhledem k tomu, že je ale notoricky známo, že lesnictví předstihuje v pracovní úrazovosti hornictví, hutnictví a povrchové dobývání, a že je na celém světě dřevorubec profesí, ve které dochází nejčastěji ke smrtelným úrazům a nejvyšší četnosti pracovních úrazů, je toto zařazení nevhodné.
Autor: Vladimír Simanov
Četnost úrazů v lesnictví je čtyřikrát vyšší než v zemědělství
Těžební činnost probíhá celý rok ve vnějším prostředí, pod přímým vlivem přírodních a povětrnostních vlivů, proměnlivých v průběhu dne; člověk při ní manipuluje s rozměrnými a těžkými předměty nestandardních tvarů a rozměrů. To ve svých důsledcích ovlivňuje výrobní proces předem obtížně odhadnutelným způsobem, a proto jde o práci nejen fyzicky namáhavou, ale i velmi rizikovou. Četnost úrazů v lesnictví je čtyřikrát vyšší než v zemědělství, a v USA (patřícím k zemím s nejvyššími standardy bezpečnosti práce) je v těžbě dříví podíl 137 smrtelných pracovních úrazů na každých 100 000 dřevorubců – zaměstnanců, což je nejvyšší četnost smrtelných pracovních úrazů v jednotlivé činnosti.
Četnost smrtelných pracovních úrazů je u živnostníků až 15krát vyšší než u zaměstnanců
Většinu informací získává dřevorubec z vnějšího prostoru, ve kterém se okolnosti a podmínky neustále rychle mění. Proto jsou z hlediska psychologie práce dominantní požadavky na distributivní pozornost (schopnost současného sledování více míst), předvídavost (podmíněnou intelektem, odbornou kvalifikací a praktickými zkušenostmi) a fyziologické předpoklady (hloubkové vidění, odhad vzdáleností, zraková ostrost a barvocit, vizuálně-motorická koordinace).
Je tedy zjevné, že zaměstnanec procházející vstupní a periodickou zdravotní prohlídkou (vylučující ze zaměstnání osobu s predispozicí k rizikovému chování či nemoci z povolání a ověřující předpoklady k výkonu profese), mající potřebnou kvalifikaci (absolvování kvalifikačních kurzů umožňuje nácvik modelových situací, se kterými se může pracovník v praxi setkat, a osvojení řešení rizikových situací na trenažérech), procházející periodickým školením a přezkušováním, a pracující pod odborným dohledem, má větší „šanci na přežití“ než nekvalifikovaný pracovník. To potvrzují statistiky (ze Švýcarska, Švédska, Francie a International Labour Organization – ILO), ze kterých vyplývá, že četnost smrtelných pracovních úrazů je u živnostníků 10 až 15násobně vyšší než u zaměstnanců. Zkušenost z ČR potvrzuje Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky 2007, ve které je u 12 smrtelných pracovních úrazů za rok 2007 uvedeno: „Skoro všechny případy smrtelných pracovních úrazů (11) vznikly v důsledku zanedbání bezpečnostních předpisů a vždy se jednalo o osoby samostatně výdělečně činné, vykonávající svoje profese v lesním hospodářství na základě živnostenského oprávnění.“
V roce 2000 zahynulo při zpracovávání kalamit v Evropě více než 70 osob
Zatím nejotřesnějším potvrzením nevhodnosti zaměstnávání dělníků bez odborné kvalifikace byly kalamitní těžby způsobené na území Evropy ve dnech 26., 27. a 28. prosince 1999 za sebou jdoucími vichřicemi Kurt, Lothar a Martin. Tyto kalamity zůstávají v paměti lesníků i laiků především svým rozsahem (Francie 140 mil. m3, Německo 35 mil. m3, Švýcarsko 15 mil. m3, Španělsko a Dánsko po 5 mil. m3, Rakousko 1 mil. m3), představujícím v postižených regionech 9 až 18krát větší objem než etát; ale bohužel méně počtem smrtelných pracovních úrazů. Jen za rok 2000 při jejich zpracovávání zahynulo více než 70 osob (z toho ve Francii přes 40), což oprávněně vyvolalo ostré diskuse na téma potřeby kvalitního profesního výcviku lesních dělníků, na rozdíl od tehdejší skutečnosti, kdy byly bez odborného dozoru zaměstnávány nekvalifikované síly bez praxe a nedostatečně vybavené ochrannými pomůckami. Tehdy byla ještě Česká republika dávána za vzor, pokud se týká péče o kvalifikaci dělníků v těžbě a dopravě dříví a dozoru nad bezpečností práce.
Nemoci z povolání
Nepříznivý poměr mezi zaměstnanci a kontraktory je i u onemocnění z povolání – vasoneurózy. Její výskyt klesal od počátku 80. let, kdy byly na trh uvedeny motorové pily se sníženými vibracemi, ale s přechodem na kontraktorský způsob práce její výskyt opět vzrostl tím, že dřevorubci pracují přes čas, případně vykonávají ještě jedno zaměstnání, a že kontraktora sotva kdo kontroluje, zda dodržuje pracovní režim, tzn. zda zařazuje hygienické přestávky.
Nárůst četnosti a závažnosti pracovních úrazů
Se vznikem soukromých podnikatelských subjektů v lesním hospodářství České republiky byl od roku 1992 spojen nárůst četnosti a závažnosti pracovních úrazů v těžební činnosti. Od roku 2000 se sice jeví podle zveřejněných údajů pokles počtu pracovních úrazů (z 1398 v roce 2000 na 811 v roce 2007), ale vzhledem k existující dlouhodobé závislosti mezi výskytem nebezpečných situací, skoro nehod a úrazových dějů, nazývané „pyramid of accidents“ lze mít pochybnosti o tom, že statistika odráží realitu.
Podle ILO je pro země přecházející od plánovitého hospodářství k tržnímu nárůst úrazovosti při pracích v lesích typický. Dosavadní bezpečnostní pravidla jsou ignorována a nová pravidla jsou vydávána pomalu a nejsou dostatečně respektována. Bezpečnost práce tak klesá při narůstajícím počtu organizací a jednotlivců vykonávajících práce v lese. Práce vykonávají v čím dál větší míře osoby bez kvalifikace, protože firmy do vzdělání svých zaměstnanců neinvestují, a stávající kvalifikovaní dělníci stárnou. Pro drobné vlastníky lesů je pak typické, že se snaží vykonat co největší rozpětí prací vlastními silami, aniž by na to měli odbornou kvalifikaci, patřičné vybavení a osobní ochranné pomůcky.
V bezpečnosti práce hraje roli i domino efekt, vyjadřující řetězové kauzální závislosti mezi příčinami a následky. Nízká odborná kvalifikace řídících pracovníků má za následek nízkou úroveň kontrol bezpečnosti práce na pracovištích, což způsobuje přetrvávání nebezpečných podmínek na pracovišti či používání rizikových pracovních postupů.
Ekonomické ztráty z pracovní úrazovosti jsou nízké v podnikové úrovni, ale vysoké v úrovni národohospodářské
Neoliberální slogan „Každý je odpovědný sám za sebe“ má svoji obecnou platnost, a rozhodně nelze snímat odpovědnost za pracovní úraz z člověka plně kvalifikovaného, s dostatečnou praxí, proškoleného, přezkoušeného a odborně vedeného, který ignoruje pravidla bezpečnosti práce či vědomě riskuje. Ze společenského hlediska ale spočívá problém snižování pracovní úrazovosti v tom, že ekonomické ztráty z pracovní úrazovosti jsou v úrovni podnikové ekonomiky nízké (účetně sledované jsou jen asi 3 % z celkových ztrát a nákladů, skutečné dosahují cca 10 %), a že většina ztrát a nákladů se projevuje až v úrovni ekonomiky národohospodářské (nevytvoření HDP 50 %; náklady na léčení 30 %; nemocenské dávky; sirotčí, vdovské a invalidní důchody; pojistné náhrady atd.). Protože neexistuje záruka, že budou na úrovni podniku existovat dostatečné ekonomické tlaky na snižování pracovní úrazovosti a zlepšování pracovních podmínek, vytváří každý stát legislativní rámec pro bezpečnou práci a na bezpečnost práce dozírá prostřednictvím státního odborného dozoru. Ze společenského hlediska tak nelze jinak, než považovat zařazení dřevorubce do živnosti volné za selhání tohoto společenského rámce.
Mimoto má pochopitelně snižování rizika pracovních úrazů i svou humanitární rovinu sledující snižování bolesti, trvalých následků, citových traumat atd.
Chybí zkušenosti a vazba mezi profesemi
Zařazení dřevorubce do živnosti volné má však i další, širší souvislosti. Nekvalifikovaný dělník nemá, kde by získal fortel (praktické poznatky), nikde se nedozví, jaké dopady má jeho činnost na lesní prostředí (a jak je může minimalizovat), a jak má vlastně realizovat svoji činnost, aby byla v souladu s lesnickými požadavky (nemá lesnické vzdělání). A často ani jeden dělník nesdělí jinému své životní zkušenosti, protože by tím ztratil svoji konkurenční výhodu. Chybí též vazba mezi profesemi. Dřevorubec nezná, a proto nerespektuje potřeby navazujícího soustřeďování dříví, a proto nejsou ani výkonnosti celých technologických řetězců optimální.
Průkopníkem převádění zaměstnanců na kontraktory byla Skandinávie, a tento systém poté kopírovaly další země včetně ČR. Již delší dobu ale právě ze Skandinávie přichází signály, že se tento systém zdá být slepou cestou, protože v holistickém chápání lesnictví je klíčovým elementem lidský potenciál. Nelze tedy ponechat klíčový zdroj progresu sobě samotnému. Při stále vyšším stupni mechanizace operací lesnických činností rozhoduje stále méně a méně osob o stále větším a větším objemu prací. Nové technologie vyžadují včas odborně připravené pracovníky a intenzita práce s novými stroji vyžaduje neustálé zlepšování jejich pracovních podmínek. Jinak nemůže být proces zvyšování produktivity práce dlouhodobě úspěšný. Další progres v lesním hospodářství tedy může pokračovat jen při synergickém účinku technologií a člověka. Harvestorové technologie jsou v tomto smyslu přirovnávány k hardware a lidský faktor k software. V souvislosti s touto filozofií prudce narůstá význam celoživotního vzdělávání, protože lesní hospodářství přestalo být zdrojem pracovních příležitostí pro nekvalifikované pracovníky schopné jen manuální práce. Při kontraktorském způsobu práce je ale obtížné až nemožné takový systém vzdělávání konstituovat a udržet funkční. Podle zkušeností některých firem jsou přímo řízení pracovníci nejen výrazně produktivnější (až dvojnásobně), ale odevzdávají práci v lepší kvalitě a díky přímému řízení firmou mají nižší úrazovost a výsledky jejich práce lépe odpovídají představám (zadání) firmy, a to zejména ve vztahu k dalším navazujícím lesnickým činnostem. Zdá se tedy, že mýtus o nejvyšší výhodnosti kontraktorského způsobu práce dostal první, ale zásadní trhlinu.
Autor:
prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.