S divočinou si většina lidí spojuje savany Afriky nebo jihoamerické pralesy. Kořeny má přitom právě na starém kontinentu
Praha – Poslední procento. Právě tolik zbývá v Evropě z neporušené přírody, která původně pokrývala celý kontinent. Na záchranu posledních zbytků divočiny se proto v posledních letech zaměřila nejen řada evropských zemí, ale také Evropská unie. Ta vytvořila síť chráněných území Natura 2000, která by měla zachovat nejcennější přírodní území v jednotlivých zemích. Má to význam nejen pro ochranu životního prostředí na starém kontinentu, ale v celém světě. „Evropa, stejně jako další rozvinuté státy, doporučuje rozvojovým zemím, aby chránily svoji přírodu. Ale jaká je váha těchto doporučení, když my sami máme zachovalou přírodu jen na jednom procentu v Evropě?” říká český ministr životního prostředí Ladislav Miko.
Zbytky původní přírody jsou v Evropě tak malé, že se v porovnání s ostatním světem téměř ztrácí. „Když se podíváte na mapu světa se znázorněnými místy divočiny, řeknete si: Kde je Evropa?” popisuje Steve Carver z britské University of Leeds.
Když se vysloví divočina, většina lidí si vybaví africkou savanu s antilopami a slony, jihoamerické pralesy plné barevných papoušků nebo stáda bizonů na pláních Severní Ameriky. Přitom původ tohoto slova pochází z Evropy. „Divočina je keltské slovo pocházející ze severní Evropy. Znamenalo ,budoucí zeměâ€, tedy protiklad země kontrolované lidmi. Případně místo divokých šelem,” vysvětluje Harvey Locke z kanadské Wild Foundation.
Vědci rozlišují tři stupně divočiny. První jsou panenské oblasti neovlivněné člověkem. Druhý tvoří území bez viditelných stop civilizace. Třetí jsou pak oblasti, kde dochází k obnově přírodních procesů, například nevyužívané bývalé vojenské prostory nebo venkovské oblasti nevhodné pro zemědělství, které se kvůli stěhování obyvatel do měst vylidňují.
Odborníci právě tento proces považují za šanci na zachování a postupnou obnovu neporušené přírody v Evropě. Nejde přitom o návrat o tisíce let zpět, ale do doby přibližně před dvěma sty lety. „K vyhubení velkých savců v Alpách a na dalších místech došlo v 19. století, poté co v Evropě nastala v lidské společnosti populační exploze. Vylidnění oblastí nevýznamných pro zemědělství je tedy návratem k normálu,” říká Harvey Locke. „Vznik malých ostrůvků divočiny v Evropě v posledních deseti letech je unikátní příležitost,” dodává Vlado Vančura z PanParks Foundation.
Za divočinu přitom není možné považovat každou zarostlou louku či remízek. Podle vědců musí mít minimální velikost 1000 hektarů, tedy deset kilometrů čtverečních. Taková území umožní zachování nejen původního prostředí, ale i vzácných druhů živočichů a rostlin. „Každý šestý evropský savec je na červeném seznamu ohrožených druhů,” upozornil Jeff Mc Neely ze Světového svazu ochrany přírody IUCN.
Přesto se na řadě míst kontinentu naskýtá pohled, který by tu ještě před několika lety nikdo nečekal. „V Evropě máme lesy s jeleny a zubry, které loví vlci, pastviny s divokými koňmi a tury, hory s kozorohy a supy, říční delty s pelikány, želvami a jesetery, mořské rezervace s pětadvaceti druhy velryb a delfínů. Evropa se mění,” uzavírá Johan van de Gronden z nizozemské pobočky Světového fondu pro přírodu WWF.