Plzeňský publicista, dokumentarista a sběratel Zdeněk Roučka vydal řadu fotografických knih ukazujících, často z překvapivého úhlu, neznámé nebo vytěsňované tuzemské podoby minulosti. Nejprve to byly svazky Američané a západní Čechy (2000), Plzeň pod hákovým křížem (2001), Skončeno a podepsáno. Drama Pražského povstání (2003). Následovaly publikace Tenkrát na Šumavě (2004) a Předválečnou Šumavou (2006). Nyní k nim přibyl titul Šumavou Karla Klostermanna.

Co oko náhle vyloupne

Roučka v „šumavských” knihách jde proti proudu času: zatímco předešlé díly zachycují nejprve třicátá a pak dvacátá léta, nejnovější publikace čerpá z období 1875-1914. Většina snímků z předminulého století pochází z muzeí a archivů, protože jsme v období, kdy pohlednice, základní fotografický zdroj, s nímž si starou Šumavu spojujeme, buď ještě neexistovaly, nebo nebyly zdaleka tak časté jako později. Svou poslední publikací Roučka završuje monumentální šumavský triptych, jenž jak v časovém úhrnu (1875-1939), tak ve své dokumentární, estetické i technické kvalitě u nás nemá obdoby.

 Listovat, procházet se a laskat se s Roučkovou Šumavou je požitek zvláštního druhu: velké černobílé snímky jsou vesměs nádherně jasné, s překvapivě výmluvnými detaily, mnohem zřetelnějšími než v obdobných publikacích založených na souborech starých pohlednic (Václav Starý: Stará Šumava, Honza a Blanka Reichardtovi: Stará Šumava, Pláně a Povydří atd.). Ten účinek ani tak netkví ve výběru a objevnosti záběrů, neboť řadu starších fotografií lze nalézt například v průvodcích, počínaje Řivnáčovým průvodcem po Šumavě (1878) a konče česko-německou Šumavou bez hranice (2005), anebo v Marešově a Sedláčkově Soupisu památek historických a uměleckých (1913) či v nedávných Mikšíčkových záslužných souborech Zmizelých Sudet. Ono kouzlo vyvěrá především z preciznosti a komplexnosti Roučkova digitálního, grafického i textového zpracování.

Požitek z četby a prohlížení umožňuje už atypický formát Roučkových šumavských knih (30 x 23 cm). Snímky vyplňují zhusta celou stránku. Díky tomu v dosud nevídané plasticitě uzříme nakroucené vousy, kradmé, nejisté či naopak sebevědomé pohledy, takřka naivně ochotnickou mimiku a gestiku (ruce v bok, ruce pyšně či naaranžovaně spočívající na lovecké zbrani, na pracovním nástroji či výrobku); vnímáme detaily uniforem, krojů, sak, kravat a klobouků. Neméně cenné detaily vyloupne naše oko z krajinných scenerií, z vesnických, městských i sakrálních staveb a samozřejmě ze zbytků divoké i postupně regulované přírody, zejména pak - a to je pro Roučku typické - z civilizačních zásahů do krajiny.

Spisovatel předvídavý

Roučka se jako sběratel i autor textových komentářů obdivuje nejen tvrdé práci horalů, dřevařů, sklářů a chalupníků, na pohled stejně drsných jako okolní příroda. Tento obdiv, patřící i jejich ženám, plně a beze zbytku sdílí se spisovatelem Karlem Klostermannem (1848-1923). Roučka se však - a tady už se dotyčnému spisovateli poněkud vzdaluje - nepokrytě obdivuje i vpádu masové turistické, těžební či železniční industrie na „panenskou” Šumavu. Tedy obdivuje se přesně tomu, před čím právě Klostermann - a po něm ještě mnohem intenzivněji Josef Váchal - podvědomě prchal a před čím vědomě varoval. Ač Klostermann neznal pojmy „ekologie” či „ochrana přírodních procesů”, jako jeden z prvních vyslovil starost o zachování šumavského statu quo: „Bůh dal les, dal slatiny, aby vlhko po celý rok se udržovalo... Člověk se Prozřetelnosti do řemesla míchati nemá... Zetlí ten, zetlí onen, jeden po druhém padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní... Dokud celou věc člověk lesu samotnému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí...” (Ze světa lesních samot). Tyto geniálně předvídavé řádky mohly by bez jediného škrtu figurovat v preambuli kteréhokoli národního parku na světě, včetně toho dnešního šumavského. Proto dovolávat se Klostermanna (ale i Schwarzenbergů, kteří měli odvahu jako protiklad hospodářského využití na Boubíně vytvořit pralesní rezervaci) coby spojence dnešních „kůrovcových” a jiných kampaní bylo by zpozdilé a nehistorické. („Od Schwarzenbergů by se dnešní lesní hospodáři měli učit, nechat dřevo po kůrovci v lese znamenalo zavraždit les,” říká Roučka, naštěstí mimo knihu, v novinovém rozhovoru).

Trochu ubrat slov

Zpět ke knize. Určité výhrady lze u ní mít ke komentářům. Roučka k nim zjevně prostudoval nepřeberně odborné literatury, škoda však, že u snímků jmenovitě neuvádí jejich autory či zdroje, stejně jako současné místní názvy (Tuset = Stožec, Kunžvart = Strážný atd). Někdy autor zahltí výklad zavádějícími podrobnostmi. Například k záběru nádraží v Sušici uvádí neznámo proč, že „zastávka Horažďovice-Babiny ležela na trati z Českých Budějovic”; na straně 77 nekriticky podléhá dobově tendenčnímu výkladu národnostní třenice v Kašperských Horách, který působí až jako nechtěná parodie: „Rvačky měly zraněné i náhodnou oběť - německého hostinského Haase, který se při pokusu odzbrojit četníka vážně poranil bodákem.”

Psaní komentářů k článkům na serveru Silvarium.cz zůstává přístupné pro všechny čtenáře. Pro vkládání komentářů je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.