Známý český zpěvák a držitel pěti Andělů mluví o lýkožroutovi, Šumavě, Temelínu, vášni pro vážky i o poťouchlých jazzových melodiích
Třeboň/ Šumava je jeho láska. Pohybuje se po ní od mládí, navíc tam vyfotil vážku, které si cení. A na kůrovce má jednoznačný názor. „S kalamitou po Kyrillu počítal každý chlápek, který tam umí vzít pilu do ruky. Je to smutné, ale patří to k přírodě, že se chová nepříjemně,” říká devětatřicetiletý zpěvák Dan Bárta, který nadchl téměř dva tisíce lidí minulý týden na Koncertě pro přírodu v Třeboni.
* Kdy a kde jste byl naposledy sám někde v přírodě?
Koncem července jsem byl na Šumavě. Dal jsem Ždánidla.
* A jaký byl dojem ze Šumavy?
Já mám ze Šumavy dobrý dojem, pohybuji se tam už dlouho, asi od čtrnácti let. A mám ji rád takovou, jaká je.
* To jest?
Já mám rád jaro s devětsilama, léto se studenou vůní od potoka přes listy devětsilu, který už je odkvetlý. Mám rád ticho v okolí jezera Laka, když je podvečer, louky... vztahuji se k jednomu místu citově. A jinak pohled na vrchoviště považuji za útěšný.
* Jaký byl výšlap s ministrem životního prostředí na Modrý sloup?
To bylo zajímavé, protože jsem se leccos dozvěděl o samoobnově smrčiny. Zjistil jsem, že ministr Miko není člověk, který by těm pochodům nerozuměl, je to biolog. Mně princip odborníka na nejvyšším postu vyhovuje, protože když je někdo kompetentní a ještě má diplomatické nadání, tak to považuji za dobrou kombinaci. Mně se ten výšlap líbil a zjistil jsem, že mi nevadí dívat se na suchý les.
* Suchý les se vám tedy líbí?
Nemám z toho žádný esteticky marný pocit, tomu prostoru důvěřuji, je to jedno z jeho stadií. Nevýhoda spočívá v tom, že se to vše potkalo ve chvíli, kdy to tam „rupe”. Jako kdybyste se rozhodl, že si přehrabete knihovnu, abyste si svazky zařadil podle nějakého systému. Aváš tatík přijde do pokoje zrovna ve chvíli, kdy máte všechny knížky vytahané z regálu, a nařeževám za to, že tam děláte bordel. Ale vy vlastně uklízíte. Jestliže Šumava řízením osudu a dědictvím předků dospěla do stavu, že je tam samý smrk a že zrovna před dvěma roky to hodně blbě fouklo a celé to tam popadalo, tak je to prostě smutné. Být tam hajný třetí generaci je marné. Stejně tak, jako je smutné, když někdo prožije na nějakém místě válku a přitom jeho rodiče i děti budou žít v míru. Ale to patří k přírodě, že se chová nepříjemně.
* Je na Šumavě kůrovcová „pandemie”, jak tvrdí jihočeský hejtman?
Říci kůrovcová pandemie je nonsens. S kůrovcovou kalamitou po Kyrillu počítal každý chlápek, který tam umí vzít pilu do ruky, bydlí tam 20 let a se svým tátou se o Šumavě bavil. Tak to prostě chodí. Když stromy sfouká vítr, tak se kůrovec objeví první rok hodně, druhý rok hrozně a třetí rok strašně. Tak to prostě je a říkali mi to myslivci mého věku, kamarádi, se kterými jsem tam chodil do školy. Daleko větší překvapení by bylo, kdyby tam ten kůrovec nebyl. A jestliže má dnes kdokoli prostřený stůl včetně kdekterého politika, tak prostě k tomu stolu sedne a nepřestane a nepřestane žrát. Příroda je v tomto hrubá a lýkožrout je její součástí. Neříkám, že je příjemný pohled na les, který jste měl za barákem zelený, a teď tam máte souše. Ale já celý ten humbuk kolem toho považuji za dost zbytečnou a bůhvíkým podněcovanou předvolební hysterii.
* Podařilo se vám na Šumavě vyfotit nějakou pěknou vážku?
Můj nejcennější úlovek ze Šumavy je z místa, kde byl vojenský koupák. Když ho vojáci přestali používat, pěkně zarostl sítinou a je tam velikánská populace šídla sítinového. Jednou jsem tam byl na výletě dva dny se stanem a nafotil jsem kladoucí samici.
* Váš vztah k ochraně přírody je docela hluboký. Podepsal jste petici Zachraňte stromy, bojujete za rezervaci Plachta v Hradci Králové, kde hrozí, že vyroste sídliště...
Mně jde o to, aby maximum lidí pochopilo věc, která mně přijde úplně evidentní: že není každý metr čtvereční půdy určený jenom k tomu, aby se nějakým způsobem využil, vytěžil, zastavěl... Že termín životní prostředí dnes nešťastně označuje jen životní prostředí člověka.
* Asi i proto jste zahrál na Koncertě pro přírodu.
Ochrana přírody vystihuje lépe myšlenku, že by mělo zůstat některé území ponecháno běžným procesům. Přičemž samozřejmě čím větší ta plocha je, tím víc prostoru k životu zvířata mají. Není bez zajímavosti, že zatímco lidé se počítají na miliardy, tak velikostně srovnatelná zvířata se počítají na stovky a tisíce kusů. Ao každou píď pro zvířata se bojuje. Já chápu, že někoho to nechává chladným,mě prostě ne. Stejně tak, jako jsou na světě ti, jež nechává chladné beznaděj starých lidí, kteří nemají dostatek prostředků na důstojné ukončení svého života. Mě prostě nenechává chladným postavení zvířat a jejich životního prostředí. Což neznamená, že bych měl s lidmi nějaký zásadní problém. Ale ve světě, který lidstvo ovládá, je bezohledné k těm slabým. A vzhledem k tomu, že vědomí člověka obsahuje možnost být tolerantní i k těm, z nichž neplyne přímý užitek, je třeba to využít.
* Když mluvíme o životním prostředí. Jste pro dostavbu Temelína?
Upřímně řečeno, moje zelenost zdaleka není brčálová. V zásadě jsem pro jádro. Jde o to, jak tu technologii zlevnit a maximálním možným způsobem zabezpečit. Pak vidím v jádře dost podstatný energetický zdroj budoucnosti.
* Tedy dostavět.
Těžko říci. Na druhou stranu, pakliže by Temelín udělal energii, která by byla využita převážně tuzemsky, pokryla by spotřebu velkých podniků a domácností, zajistila by, aby se severní Čechy mohly postupně kultivovat a ubylo by povrchových dolů a tepelných elektráren, tak by to bylo fajn.
* Vraťme se ještě k vážkám. Vzpomenete si, kdy a kde jste vyfotil svou úplně první?
Úplně první vážku jsem vyfotil v roce 1996 na cestě ve Wameněna Nové Guineji. Byl to samec vážky, která se jmenuje Orthetrum sabina.
* A to byla náhoda, nebo jste ji fotil cíleně?
Koupil jsem si makroobjektiv a půjčil jsem si od Ondry Pýchy foťák s tím, že budu fotit hmyz, kytky, hady, ještěrky... Ten život, který se pohybuje na menších plochách, než jsou jeleni a srny, zvířata, kvůli kterým bych si musel stavět skrýš a vyčekávat je. Cokoli byl hmyz, tak mě zajímalo. Takymámz toho tunu fotek. Ta první fotka je samozřejmě neostrá, kompozičně naprosto beznadějná, barevně nesnesitelná, ale byla první.
* Co vás na vážkách tak přitahuje, že se z nich stala vaše vášeň?
Začalo to, když jsem byl na Siberutu u Sumatry, poprvé v životě v pralese a sám. Byl to docela pěkný trek, na zelenáče solidní. Chodil jsem třeba půl kilometru po proudu a proti proudu potoka a těch vážek tam bylo nejvíc. To byl úplně první kontakt se světem tekoucí vody a toho, co se děje okolo ní včetně vodních agam a slunečních zrcátek, která prosvěcují skrz děravější koruny u vody.
* Ovlivnil vás někdo konkrétní?
Ten zásadní nákop souvisel s tím, že jsem potkal lidi, kteří se tím zabývají. Američan Dennis Paulson mi určil zvířata, která jsemmu poslal po internetu a ten jsem měl zapojený asi 14 dní. Takže jsem se v roce 1998 napojil na mezinárodní síť a hned mi odpověděl nějaký vážkař ze Seattlu. Ajá byl úplně unesený možností, že se ze svého pražského kutlochu domlouvám se světem. Aproč bych se nepokoušel opakovat své libé pocity? Druhý zásadní člověk promě byl Aleš Dolný, kterýmě oslovil a řekli jsme si, že budeme pracovat na vážkách České republiky. Avytvořili jsme tandem, který se ukázal jako velmi funkční.
* Inspirovaly vás vážky k nějaké písni?
Takhle mysticky to nevnímám. Proměto je živé stvoření, které je tak zajímavě barevné,mázajímavý život, sedá si na hezké předměty a je tak pěkně 3D, že se dá fotit z různých stran. Ale že bych byl romantický do té míry, že by vemnětřpyt vážčích křídel na slunci vyvolával náladu psát poezii nebo tvořit nějaké tóny, tak to úplně ne.
* Takže vážčí album nebude. Jakou píseň jste naposledy dopsal?
Včera jsem začal v tramvaji psát věc, která je na devět čtvrtin. Taková pošuklá jazzová melodie. Mohlo by to být o člověku, kterému povodeň všechno vyplavila. Dumána půdě,kamse před tou vodou uchýlil. Je si vědom toho, že se dostává do strašlivého dluhu a uvažuje o sebevraždě. Přitom sleduje hladinu a vidí svoji vlastní loď, která je v tu chvíli téměř v jeho úrovni. Aprotože je pěkný den, sluníčko dělá na hladině takové monetovské obrázky. Aon jednou polovinou hlavy přemýšlí o tom, že se zabije, protože mít deset milionů sekeru je beznaděj, ale ta druhá půlka vnímá, jak hladina blikotá. Vtu chvíli by mohlo dojít k jemnému pnutí mezi tou poťouchlou, poloveselou, vyzobanou melodií a uvažováním o tom, že by nebylo špatné se zabít za takhle pěkných okolností (smích).
* Abychom neskončili morbidně: jak vypadá šídlo Gynacantha bartai Paulson and von Ellenrieder, které je podle vás pojmenované?
Je to dost fádní zvíře, sedm centimetrů dlouhé a může mít rozpětí osm centimetrů. Má čokoládovou barvu s příměsí šedé, jako hodně stará čokoláda, která už se několikrát roztekla a zase ztuhla. Na vrchní straně zadečku má pár drobně nazelenalých akcentů. Hnědé oči se zeleným okrajem a žlutě kouřově zabarvená křídla. Je to tropické šídlo, které žije v Peru, patří do skupiny soumračných šídel, která lítají buď nízko nad zemí, anebo naopak vysoko nad korunami stromů.
* Proč ho pojmenovali zrovna po vás?
Byli jsme na expedici v Peru, kde je nejvíc druhů vážek na světě. Naploše třeba Středočeského kraje je tam známo270 druhů, přičemž celá Evropa jich má o polovinu méně. Já jsem ji pomohl chytit. V časopise, kde byla popsaná, stojí, že je pojmenovaná podle českého zpěváka a fotografa vážek, který měl síťku s dostatečně dlouhou rukojetí a byl dostatečně mrštný, aby ji ulovil.
