(njt)
Těsně před volbami se politickým tématem může stát téměř cokoliv. Příkladem je Šumava a kůrovec. Politici se na něj jezdí dívat a vynášejí jednoznačné soudy. Zda kácet či nekácet a kůrovce vyhubit, a nebo ho nechat žít, jsme se ptali Jiřího Olivy (na snímku), politika, který v kraji Hradec Králové kandiduje za TOP 09, ale především je svými zkušenostmi a vzděláním zárukou toho, že jeho odpovědi jsou odborným názorem, a ne politickou proklamací.
* Do roku 2003 jste řídil celostátní podnik Lesy ČR, na Lesnické a dřevařské fakultě České zemědělské univerzity v Praze působíte jako docent na katedře lesní těžby a přednášíte studentům tohoto oboru. Co by podle vás měli vědět v souvislosti s debatami na téma Šumavského národního parku?
Především to, že tyto lesy mají daleko do jakékoliv původnosti, jak se s oblibou tvrdí. Byly vypěstovány člověkem a zejména po větrné a kůrovcové kalamitě v šedesátých až osmdesátých letech 19. století se jejich charakter podstatně změnil, nicméně lesníci dokázali letitými a ověřenými hospodářskými postupy tyto lesy pěstovat tak, že dobře plnily všechny své funkce. Zde narážíme na první problém, a to, zda lesy tohoto charakteru jsou vhodné pro začlenění do národního parku, navíc v míře, jaká nemá v Evropě obdoby. IUCN, Mezinárodní svaz pro ochranu přírody a přírodních zdrojů, formuloval definici, podle které jsou národní parky „územím, jehož podstatnou část zaujímají přirozené, lidskou činností nedotčené ekosystémy”. Nerespektování základní filosofie, dané touto logickou definicí, bylo první příčinou dnešního stavu.
* A jakou úlohu v tom ale hraje kůrovec?
Kůrovec je problémem především v hospodářských lesích a Šumava, ať se to komu líbí či nelíbí, je, až na malé výjimky, pokryta lesy které byly po staletí obhospodařovány. Ato je jádro problému. Jestliže někdo v roce 1992 řekl že „vyrobí” přirozený les tím, že si hospodářského lesa přestane všímat, byl problém na světě a pouze je otázkou, kdy tato časovaná bomba vybuchne. Dnes se věc staví jako nesmiřitelný střet koncepce bezzásahového přístupu k ochraně lesních ekosystému a koncepce přizpůsobení hospodaření přirozeným procesům. Tento spor slouží zejména k tomu, aby se naněm zviditelnili jednotlivci, různá hnutí, nevládní organizace a dnes už dokonce i politické strany, což nikdy nemůže vést k vyřešení problému.
* Kde ve skutečnosti hledat problémy dnešní Šumavy a jejich řešení?
Počátky dnešního stavu byly položeny záhy po založení parku v roce 1991 a to jednak charakterem ekosystémů do parku začleněných a také přístupem tehdejšího managementu. Jako tehdejší ředitel podniku Lesy ČR jsem se přímo účastnil předávky krásných šumavských lesů pod správu parku. Lesů, které byly stovky let obhospodařovány způsobem, který nejen dával obživu místnímu obyvatelstvu, ale také vytvořil typický a malebný obraz šumavské krajiny. Když jsme varovali před ponecháním těchto lesů bez zásahů, byli jsme terčem útoků i urážek. Dodnes mám schován videozáznam jednoho televizního pořadu, kde dnešní ředitel parku ukazuje rukou do porostu a teatrálně klade otázku, kde že je ten kůrovec, kterého se bojíme. Myslím, že dnes to už ví. Největší chybou však není uplatnění té či oné koncepce. Hrubou a systémovou chybou však je, že rozhodnutí, která mají dopad na 70 tisíc hektarů plochy lesů, polí, luk i obcí se svými obyvateli, atd. jsou ponechána na vůli jednoho nebo několika jednotlivců na správě parku, navzdory tomu, že zásadně ovlivňují životy lidí i veškerou činnost na tak rozsáhlém území.
* Komu přísluší podle vašeho názoru taková rozhodnutí?
Šumavské lesy, které jsou většinou v majetku státu, jsou především významným veřejným statkem, majetkem všech občanů. Nevlastní je ani MŽP, ani Správa parku. Proto by měla mýt koncepce dílem kolektivním a zásadně schváleným vládou. Ta na svých zasedání rozhoduje jistě o daleko méně významných věcech, než je koncepce správy území o velikosti 70 tisíc hektarů. Z tohoto pohledu je dnešní bitva argumentů poněkud falešná a dobrá maximálně pro zviditelnění aktivit všeho druhu, včetně těch pochybných. Jestli má v dnešní katastrofální situaci Šumavě něco pomoci, pak je to zastavení dosavadního destrukčního procesu a stanovení způsobu správy ze strany státu, včetně schvalovacího procesu koncepce, a také osobní odpovědnosti managementu za její realizaci. Je to systémový problém správy všech státních lesů a ŠUNAP jen ukázal jeho hloubku a důsledky jeho neřešení.
