Už červenají. Kdo nebo co? Ale, všude v našich řídkých lesích v nížinách i našich horách, které nejsou příliš vlhké, plody, kterým říkáme jeřabiny.
Nese je náš běžný strom jeřáb ptačí. Jeho plody, malvice, taková miniaturní »jablíčka«, která dozrávají ve velkých trsech, latách, slouží jako podzimní a zimní potrava ptáků. Odtud jeho jméno. Jsou v tu dobu opravdu krásné, červené - a září do daleka. Jsou posly podzimu, který pomalu, ale jistě přichází.
Nicméně, už jsme zapomněli, že i v pozdním jaře jsou jeřáby krásné. Tehdy svítí svou bílou barvou, široké kolem jednoho centimetru, soustředěné právě v těch latách, a protože lákají včely a vůbec jiné mnohé opylovače, laty nevisí, jsou vzpřímené a přesahují listy. Jak by je potom včely neviděly?!
A ještě jednu krásu tyto stromy, vysoké někdy až 15 m, ale spíše menší, mají. Je to borka, která je hlavně u těch mladších stromků krásně šedostříbřitá a svítí spolu s květy na jaře a s plody na podzim. U starších exemplářů šedne a mírně praská a šupinatí. Jako by ji zasáhly vrásky i scvrkávání kůže. V mnohém se tak podobá nám, lidem. Možná proto jsou to stromy mi tak blízké. Jednou, to už je opravdu dávno, jsem pohladil ten starý kmen a bylo to, jako když jsem kdysi držíval maminčinu ruku. Blaho i úzko zároveň.
Když jeřáb shodí před zimou listy, jsou jeho plody vidět jako na dlani. A lákají. Nejvíce kvíčaly, které pomalu sestupují z hor do nížin, protože tam je zimní potravy víc než na horách. Ale nejsou samy. Také hýlové, brkoslavové i kosi a sýkorky se rádi přiživí. Tak se stane, že koncem ledna a v únoru zůstanou na stromech jen zahnědlé, oklované zbytky kdysi krásných a červených plodů. V tu dobu už stromy sbírají sílu na další rok, na další pokolení, kterému dají život.
Ano, jsou to živé stromy. Několikrát jsem ty červené plody ochutnal. Byly hořké a snad proto vypěstoval člověk jedlé jeřáby, ze kterých se dělají kompoty i marmelády. Neboť člověk je mlsný a hned tak mu něco dneska nechutná. Ale ty ptačí jeřáby jsou mnohem krásnější a opravdovější. Prosím, věřte mi to. Už jen proto, v jakých žijí půdách. Jsou to půdy většinou mělké a suché, nebo jen mírně vlhké, často kamenité, písčité či jílovité. A vždycky v nich najdou potřebné živiny. A mají tu pravdivou borku. Mám je rád i proto, že nejsou lakomé a rozdělí se třeba s ptáky o své jediné bohatství.
