Zničující porážka Strany zelených v parlamentních volbách je důsledkem střetu neuvěřitelně iracionálního chování naší nejmenší parlamentní strany a zdravého rozumu voličů.
Zelení ministři hlásali snad všechny bludy a pověry minulého století – o totální a materiální rovnosti pohlaví, o výchově dětí bez trestů, o vyšším kvalitním vzdělání pro všechny, o boji proti atomu i globálnímu oteplování či o nadřazenosti squatterů nad vlastníky, menšin nad většinou, kůrovce nad lesní monokulturou, zelených paliv nad fosilními a vlastně celé zbožštělé přírody nad člověkem. Souhlasit se dalo snad jen v jedné věci: nespalovat hnědé uhlí, dnes už vzácnou chemickou surovinu. Ani to však nedokázali prosadit.
Vnitřní boje
Uvnitř zelené strany také neustále probíhal zuřivý mocenský boj, k němuž přispěl mocenský a milenecký duopol předsedy a šéfky poslaneckého klubu. Aby toho nebylo málo, dálkově řízené zelené poslankyně dokázaly shodit dokonce i vlastní vládu, od partaje se nakonec distancoval i „její” jediný populární politik, kníže a lesů pán, a v zábavném televizním pořadu při proslaveném hovoru o biomase pohořela na vlastní ideologickou zmatenost i sama ideoložka zelených paliv.
V civilizované politice není místo pro náboženské sektáře. Někdy ovšem zapomínáme, že existují i sektáři zdánlivě sekularizovaní, kteří uctívají a nadřazují své pečlivě ukrývané bohy nad lidský rozum a pragmatismus parlamentního dohadování.
Národní i mezinárodní socialismus se kdysi opíral o autoritu (pseudo)vědy, krutá bohyně Gaia už nepotřebuje vědu vůbec. Udržitelný rozvoj v její globální ideologii čili astronomické výdaje na škodlivá biopaliva, nevýkonné elektrárenské slunečníky a větrníky a další hrůzné náklady na marné omezování globálního oteplování vedou k výrazné likvidaci biosféry (kácení pralesů), a tím i životní úrovně. A leckde také k bídě a hladu.
Instinkt voliče
Zdravý instinkt voličů byl proto po čtyřech letech zeleného parlamentního extempore neúprosný – do propadliště dějin se zastydlými mládežníky západního antikapitalistického boje šedesátých let!
A přece potřebujeme ekologický korektiv, takovou malou, každodenní a drobnou pragmatickou ochranu přírody, a tím i svého lidského životního prostředí.
Cožpak jsme opravdu museli prořezat krajinu obřími autostrádami s tunely, nájezdy a výjezdy každých pár kilometrů, nemluvě o špagetových křižovatkách a monumentálním tunelovacím pražském projektu Bohnice–Suchdol, zatímco Angličanům stačí čtyřproudové silnice kopírující krajinu (dual carriageways) s občasným kruhovým objezdem a poloviční spotřebou betonu?
Jak to, že se ve městech, kde stále mizí zeleň, dusíme smogem a ani veřejná doprava nejezdí na plyn? Pro magistrátní úředníky je představa rozšiřování městských parků a hřišť jako něco, co pochází z úplně jiného světa.
Jak je vůbec možné, že spalujeme (a to v blízkosti měst) dvakrát více směsného, a tím i jedovatého odpadu než naši státní sousedé?
Smutná zásluha
V době globálního ochlazování a ekonomické stagnace je pravděpodobnost, že by se česká zelená sekta podruhé podívala do parlamentu, prakticky nulová. Zelení si však připsali smutnou zásluhu tím, že celý problém zdravého životního prostředí a estetiky zdiskreditovali.
