Krkonošský národní park má natolik nekvalitní ochranu přírody, že byl podle evropských kritérií z kategorie národních parků vyřazen. Situace se zde především vinou lyžování dále spíše zhoršuje.
Národní park Krkonoše byl založen v roce 1963 k ochraně přírodovědných hodnot území a je nejstarším parkem v České republice. Významným rysem Krkonoš byla existence trvalého osídlení až do nejvyšších poloh: tato sídliště jsou v současnosti využívána jako rekreační zařízení a přinášejí svou existencí řadu problémů.
Nejcennějšími částmi území Národního parku Krkonoše jsou polohy nad lesní hranicí. Jde o nejvyšší vrcholky pohoří a kary, tedy glaciální kotle vytvořené ledovci v závětří východokrkonošského a západokrkonošského plató. Na těchto plató jsou velmi cenná rašeliniště, na nejvyšších vrcholech společenstva alpinského stupně. Ve vrcholových částech je velké zastoupení nejcennějších organismů, často s významnými vztahy k Arktidě: například všivec sudetský, jehož nejbližší příbuzní nerostou ani ve Skandinávii, ale až v arktické části Ruska. Největší bohatství živých organismů je soustředěno v již zmíněných karech, jejichž bezlesý charakter je udržován pravidelně padajícími lavinami.
Lesy na území parku jsou z největší části smrkové. Pouze menší část z nich je tvořena původními porosty, většinou jde již o kultury, zachovalé bukové porosty jsou poměrně vzácné, vyskytují se zejména v západní části pohoří.
Přírodovědně cenným fenoménem české části Krkonoš jsou rozlehlé luční porosty vytvořené na místě bývalých lesů v průběhu posledních více než tří století. Dlouhodobá činnost člověka zde vytvořila systémy, do kterých pronikla celá řada druhů původně vázaných pouze na polohy nad hranicí lesa, často pouze na kary. Z tohoto důvodu pak tyto původně velmi vzácné druhy mají na české straně desítky nových lokalit v těchto loukách. Příkladem může být violka žlutá či zvonek český, endemický druh Krkonoš. Oba druhy jsou nesmírně vzácné na polské straně pohoří, kde kvůli jiné morfologii a také odlišnému působení lidí v minulosti rozsáhlé luční porosty nevznikly.
Problémy, problémy
První velké problémy pro krkonošskou přírodu nastaly ještě před vytvořením národního parku. Z polské i české části Krkonoš bylo po druhé světové válce odsunuto německé obyvatelstvo, které zde tvořilo většinu. Kvůli tomu přestaly být dostatečně obhospodařovány louky. Toto hospodaření se podařilo někde obnovit velmi rychle, někde pomaleji, někde vůbec obnoveno nebylo. A zemědělsky využívaných luk stále ubývá. V lepším případě jsou louky pouze koseny, aby byl udržen jejich bezlesý charakter.
Další velkou ranou pro celé Krkonoše byl prudký nárůst imisního zatížení v sedmdesátých a osmdesátých letech. V té době byly na řadě míst hrubě poškozeny smrkové lesy, na řadě míst zcela odumřely. Nejvíce byly zasaženy zbytky původních smrčin při horní hranici lesa. Na české straně byly smrčiny velmi často káceny a vznikly rozsáhlé imisní holiny, naštěstí nikoli v těch nejvyšších polohách. Imise přivodily i velké kalamity hmyzu, největší z nich, přemnožení obaleče modřínového na začátku osmdesátých let se tehdy řešilo velkoplošným leteckým postřikem lesů. Záporné důsledky tohoto postřiku nebyly nikdy zhodnoceny. Faktorem, který dnes stále záporněji ovlivňuje přírodu, je sportovní a rekreační využití území. Největším problémem současnosti je narůstající tlak spojený s jednostrannou orientací na lyžování. S tím jsou spojené další formy zátěže: zvýšená doprava, nedostatek parkovišť, snaha stavět nové a nové sjezdovky a odlesňovat svahy, umělé zasněžování, a tím potřeba vody na výrobu sněhu. V poslední době s tím souvisí i výstavba apartmánových bytů, často v těsné blízkosti cenných území. Setrvalým problémem posledních dekád je lanovka na Sněžku, která mohla být v devadesátých letech vyřešena velmi snadno, v době, kdy byla ještě státní. V poslední době se zdá, že bylo dosaženo kompromisu s jejím vlastníkem, městem Pec pod Sněžkou. Některé problémy způsobila v minulosti správa parku sama: nejhorší je použití vápence na cesty v místech, kam principiálně nepatřil. Tak byl později vápencový materiál těžen v oblasti Úpského rašeliniště v devadesátých letech, na řadě jiných míst ale mění chemismus kyselých horských půd a ničí chráněná společenstva dodnes. Dobře je to zdokumentováno v západních Krkonoších.
Problémem jsou i dvě vrcholové chaty v nejcennějších částech území, Labská a Luční bouda. Jejich současné využívání je problematické, na Luční boudě se ke zvýšení zisku konají různé hromadné akce, zvyšuje se doprava. Vůbec jedním z nejdůležitějších problémů je neochota k respektování zákonů a dohod, jak ze strany jednotlivců, tak i organizacemi a obcemi. Neukáznění lyžaři, skialpinisté či snowboardisté velmi často vjíždějí do nejcennějších partií, množí se noční jízdy na sněžných skútrech, cyklisté jezdí i tam, kde nemají. Příkladem nerespektování dohod bylo povolení výstavby lanovky na Lysou horu, která měla být jen pro zimní provoz. Se změnou zastupitelstva se začaly kupit žádosti o její využívání v létě, propojení se sítí turistických cest, umělé zasněžování i v první zóně parku. A nadřízené složky ministerstva životního prostředí, místo aby vedení parku podpořily, hledaly důvody, jak snahu o dodržení pravidel zmařit, případně radikálně snížit pokuty udělené organizacím a firmám za zásahy poškozující přírodu.
Sám pokládám za největší problém a riziko do budoucnosti jednostrannou orientaci obcí na sjezdové lyžování, spojenou s urbanizací lyžařských středisek, odlesňováním a snahou proniknout do nejvyšších poloh novými sjezdovkami. Tento faktor odrazuje příznivce měkké turistiky a neúměrně zvyšuje riziko kolapsu v budoucnosti: co když se ukáže, že to neexistující oteplení vlastně existuje, a už ani nebude možno zasněžovat.
A na další vážné problémy se zakládá v současnosti: jedná se o privatizaci státem vlastněné půdy ve třetí zóně parku. V normálním světě stát půdu v národních parcích vykupuje, aby mohl snáze prosazovat ochranu přírody. Zde koná opak.
