Podtitulek: Národní park přivítá Schengen zpřísněnou ochranou hranic
Autor: Marek Šálek
Rubrika: Události
Až vyrazí chodec, běžkař či cyklista povzbuzen schengenským otevřením "čáry" na Šumavu, místo vylepšených tras, stop a značek narazí na zbrusu nové cedule zakazující vstup. Šedesát kilometrů bývalé železné opony zůstane neprůchodných.
Většinu svého života jsem si myslel, že jsem ochránce přírody. Teď si tím nejsem vůbec jist, říká Jan Stráský. Někdejší ministr a premiér vystupuje ve sporu o budoucnost Šumavy v trojjediné roli: jako předseda Rady Národního parku Šumava, jako poradce jihočeského hejtmana, jako předseda Klubu českých turistů - a také jako nadšený výletník. "Šumavskými lesy procházejí z Čech do Bavorska stezky, po kterých se normálně chodilo po sedm staletí a pořád jsou patrné. Člověk, který by se po nich dneska chtěl vydat, má ale smůlu. Na cestě k hranici narazí na zákaz vstupu," vyjadřuje Stráský své znechucení ekologickým fundamentalismem národního parku.
Divoké srdce Evropy
Dvojjazyčná publikace Europas Wildes Herz - Divoké srdce Evropy, kterou na podzim společně vydalo vedení národních parků Šumava (NPŠ) a Bavorský les (NPBL), nabízí úchvatné fotografie: tajuplná smrková džungle, bystřiny zurčící v kapradí, unikátní slati a louky. Chodec, který by chtěl tuto nádheru spatřit na vlastní oči, si ale může "trhnout nohou", jako by mu vzkazovalo vedení Národního parku Šumava (NPŠ). "Co je zlepšením pro turisty, není zlepšením pro chráněný druh," říká náměstkyně ředitele parku Zdeňka Křenová. "Schengen v tomto směru nic nezmění, ochrana přírody zůstává nadřazena uvolnění hranice," doplňuje ji Jan Konvička, který má na starosti strážní službu. I po jedenadvacátém prosinci tak zůstane na Š u m a v ě zhruba šedesát kilometrů hranice, kterou nebude možno přejít bez hrozby tisícikorunové pokuty, případně projednání na policii nebo správního řízení. Byla to velká sláva, když na Šumavě v roce 1989 padala železná opona. Milovníci zdejší krajiny se těšili do pohraničního pásma, starostové snili o pracovních příležitostech. Po osmnácti letech převažuje deziluze. Pěší turista je na většině území národního parku odkázán na asfaltové cesty, které zbyly po komunistické armádě a nyní je využívají hordy cyklistů, případně na dřevorubecké úvozy s hlubokými rýhami, jež se často mění v koryta plná vody, bláta a kamení. Není divu, že lidí, kteří šlapou Šumavou po svých, spíše ubývá, stejně jako podnikatelského elánu místních obyvatel. Stačí letmý pohled na podrobnou mapu: zatímco bavorská strana Šumavy je prošpikovaná důmyslnou pavučinou stezek, u nás jsou pěšáci kanalizováni do rovných asfaltek, budovaných s vojenskou logikou - rovnoběžně s hranicemi. Kdo by se chtěl vydat pěšky do centrální části bavorské Šumavy v úseku mezi horami Lusen (Luzný) a Grosser Rachel (Velký Roklan), má i nadále smůlu, případně musí volit až stokilometrovou jízdu autem přes Strážný či Železnou Rudu. Atraktivní turistické okruhy, které by mohli zvládnout senioři či děti, téměř neexistují, rodiny zlákané romantickým obrazem Šumavy se často bezradně potloukají kolem hotelů a parkovišť či vyrážejí ze zoufalství na nákupy do vietnamských tržnic.
V duchu roku 1948
Zákazová politika Správy NPŠ se pochopitelně nelíbí ani šumavským obcím. "Vytěsňovat odsud nejvzácnější element, a to pěšího turistu, považuji za ochranářské tmářství," říká bezpartijní starosta Modravy Antonín Schubert. "Několik osob s kulatými razítky a černobílým viděním světa nás straší katastrofickými vizemi zkázy, pokud bychom tu udělali jeden dva nové přechody," dodává muž, který stojí v čele vsi na legendární Zlaté stezce už čtrnáctý rok. Katastrální území Modravy zahrnuje i pětadvacet kilometrů státní hranice, ta však zůstává od roku 1948 neprostupná. Nic na tom nezměnil rok 1989 a nic na tom nezmění ani nadcházející vstup do "schengenského prostoru". Hranice jsou od vsi vzdáleny nejméně deset kilometrů, turista by musel šlapat do odlehlých končin; nehrozí tedy, že by je zhýčkaní měšťáci brali útokem. Správa NPŠ ovšem na konci října představila design pro dvě stovky nových cedulí, které přísný pohraniční režim naopak potvrdí. První zóna národního parku, přírodní památka, národní přírodní památka, klidová území. Tak se nazývají čtyři kategorie území, do nichž lze vstoupit jen po vyznačených cestách. "Čili není pravda, že se tam nesmí," říká šéf strážců Konvička. Právě nedostatečná "proznačenost" (z terminologie strážců parku) ale zůstává hlavním důvodem, proč si pěší výletník na české Šumavě připadá jako vetřelec: úmorná chůze po turistických dálnicích lemovaných cedulemi s přeškrtnutou botou, uhýbání před dokonale zpřevodovanými pelotony cyklistů a motorizovaným personálem parku, to je převažující dojem z legálních turistických expedic na Šumavu. K nejparádnějším místům, kde je možné pozorovat "úžasné přírodní divadlo", o kterém hovoří propagační letáky NPŠ, se člověk beztrestně nedostane. Přesně opačnou strategii dlouhodobě volí vedení sousedního parku na bavorské straně Šumavy. Němci pochopili, že právě regulace turistického ruchu do několika velkokapacitních koridorů způsobuje enormní tlak na přírodu, proto nabízejí návštěvníkům rozptýlení: hustou síť cest a propracovaný systém značení a odpočívadel takřka na celé ploše Národního parku Bavorský les. "Hodláme napadnout právoplatnost takzvaných klidových území," říká Jan Stráský, který o "Šumavě po Schengenu" začátkem listopadu informoval na pracovním zasedání zastupitelstva Jihočeského kraje a také na jednání sněmu Svazu obcí NPŠ (těch je dvaadvacet). "Nevím, kdo si pojem ' klidová území' vymyslel a jakým výnosem to vzniklo. V žádném zákoně to není, jen ve vyhlášce návštěvního řádu. A ta musí být projednána s obcemi, které se k ničemu takovému nehlásí," říká Stráský. "Prokážeme, že klidová území nebyla vyhlášena v rozporu se zákonem. Více se k tomu nyní vyjadřovat nebudu, na věci už pracují právníci," brání klidová území šéf strážců Konvička z vimperského sídla Správy NPŠ.
Když se nechce
Konfliktů mezi národním parkem a obcemi je na Šumavě více, ať se týkají letitého sporu o kůrovce nebo stavební činorodos- ti. Choutky dřevozpracujícího průmyslu i velkopodnikatelů bývají často nehorázné a je pravda, že vedení národního parku to v tomto směru nemá lehké. Na obranu Správy NPŠ je třeba také zmínit, že od letoška pořádá pro zájemce výpravy do nejvzácnějších koutů Šumavy (průvodce + maximálně patnáct lidí), chystá nocležiště pro ty, kteří chtějí v přírodě bivakovat, vytyčila pár "zážitkových" stezek a umožnila vznik několika pěších přechodů, k nimž příští rok přibudou další dva (viz mapu). Od prvního zimního dne navíc bude možné překračovat zelenou hranici i mimo oficiální přechody - ovšem kromě zmíněných šedesáti kilometrů té "nejšumavštější Šumavy", sousedící s parkem Bavorský les. A v tom spočívá jádro sporu. Vedení NPŠ argumentuje - podobně jako v případě přechodu Modrý sloup (pro ten plánuje alespoň sezonní otevření) - výskytem tetřeva hlušce. Jenomže ten žije i na jiných místech bavorské a české Šumavy, kam už turisté běžně mohou: například kolem Polední hory, na jejímž vrcholu stojí obludná vojenská rozhledna pravidelně obklopená davy suvenýrových turistů. Odpůrci turistické strategie národního parku hodlají objednat studii, která pustošivost lidské chůze pro existenci vzácného ptáka zpochybní. "Tetřev je jen záminka," tvrdí radní parku Stráský a modravský starosta Schubert se přidává: "Když se nechce, je to horší, než když se nemůže."
Vánoce bez hranic
České pozemské hranice se otevřou 20. prosince, ve vzduchu nastane podobné uvolnění koncem března. Nová svoboda platí i pro zelenou hranici: kdo dnes dochází do práce v sousední zemi nebo si chce vyšlápnout na výlet, bude moci hranici překročit s občanským průkazem beztrestně kdekoli. Častější kontroly však lze očekávat zejména v rakouském vnitrozemí: u hranic zůstanou tisíce rakouských vojáků a počet policistů v příhraničních regionech se také nezmění - jen se přesunou do jiných služeben.
