Ještě před rokem jsem hřímal: „Zastavte obludný experiment.” Na mysli jsem tím měl bezzásahový režim v těch částech Šumavy, které byly postiženy orkánem Kyrill v roce 2007, následující rok pak vichřicí Emma a nakonec kůrovcovou kalamitou. Od té doby jsem ale navštívil mnoho míst v Národním parku Šumava, mluvil s mnoha lidmi, mnohé si prostudoval, mnohé vyslechl a snažil si toto vše dát do vzájemných souvislostí. Kardinální otázkou je, zda chceme, či nechceme mít na Šumavě národní park.
Pakliže ano, musíme se smířit s řadou skutečností, které odlišují přírodní prostor, ponechaný maximálně svému přirozenému vývoji, od kulturní krajiny, kterou si přizpůsobujeme svým momentálním požadavkům a představám (a někdy i politickým zadáním).
To, co park dle mého mínění potřebuje nejvíce, jsem formuloval již dříve. Jde především o jasný právní rámec existence a chodu NPŠ, stabilní a smysluplnou zonaci, ochranu okolí bezzásahových zón, transparentnost a otevřenost v jednání orgánů parku, průhledné hospodaření a vyvážený rozvoj celého území. A proč jsem nyní spíše na straně parku než v řadách jeho kritiků a odpůrců? Při cestách po parku jsem měl v uplynulých měsících možnost v nesčetném počtu případů sledovat a být svědkem toho, jak je zkáza a destrukce zdrojem zrodu nového života. Jak na „mrtvých” stromech a v jejich okolí se hlásí o své místo na slunci nový život. Život zocelený a dovybavený o informace plynoucí z předchozích událostí. Život lépe připravený v budoucnu obdobné situace zvládat.
3. Jsem pro to, aby se ze Šumavy nestal Disneyland.
zóně NP lanovkou. Proč propagátoři této myšlenky nejsou ochotni diskutovat o jiných řešeních? Kdo je v tomto případě méně ochotný ke kompromisům?
4. Jsem pro rychlejší otevírání nových hraničních přechodů. Mám výhrady k malému množství a pomalému tempu zřizování nových hraničních přechodů. To je ale proces, který nezávisí pouze na české straně, vyžaduje souhlas druhé země a existující a dostupnou infrastrukturu na obou stranách hranice. Šumava přece ale nabízí nepřeberné množství nádherných lokalit dostupných po stávajících cestách a komunikacích, přesto tam za celý den nepotkáte živáčka.
Bodem střetu je v současnosti i regulace splouvání Vltavy od Soumarského mostu. Proč se divíme tomu, co je běžné v národních parcích a chráněných územích jinde v Evropě i ve světě? A kde za to bez podivení zaplatíme řádově vyšší částky?
Nakonec, zklidnění režimu splouvání by mělo umocnit i zážitky z této aktivity. Loděmi zaplněné řečiště, jak jsme svědky například mezi Vyšším Brodem a Českým Krumlovem, nemá už s klasickým pojetím vodáctví moc společného. Stejně tak přeplněná a hlučná tábořiště.
