Věda
HANA ŠANTRŮČKOVÁ
JAROSLAV VRBA
V Česku zuří „válka o Šumavu”. Boj se vede na všech frontách, předmět sporu, KŮROVEC, je stále týž.
Odumírání lesa kvůli přemnožení kůrovce je fakt. Proč však nejsou šumavské lesy odolnější proti přemnožení tohoto brouka?
Tiše žasneme nad některými argumenty typu „smrkový les kůrovci nemůže odolat bez lidského zásahu”. Nabízejí se otázky: Proč tedy kůrovec dávno před příchodem člověka nezdecimoval rozsáhlé porosty jehličnaté tajgy či horských smrčin? A není náhodou lýkožrout smrkový až druhotný škůdce?
Na první otázku odpovědět neumíme, druhou považujeme za spíše řečnickou, a tak se pokusíme najít odpověď na otázku jinou: Proč jsou šumavské smrčiny právě nyní tak náchylné k velkoplošné kůrovcové kalamitě?
Šumava a kyselé deště Náš mezioborový tým se dlouhodobě zabývá výzkumem ekosystémů okyselených šumavských jezer včetně jejich povodí. Znečištěný vzduch a kyselé deště, zatěžující Šumavu ve druhé polovině 20. století, považujeme za hlavní faktor, přímo či nepřímo ovlivňující zdravotní stav lesů. Nepříznivé působení kyselých dešťů se v Česku „zviditelnilo” především odumíráním lesa v Krušných horách (70. léta), poté v Jizerských horách a v Krkonoších (80. léta). Ještě v první polovině 90. let, kdy u nás docházelo k výraznému poklesu imisí, se leckomu mohlo zdát, že šumavské lesy jsou z nejhoršího venku. Sledovali jsme dlouhodobě chemické složení vody šumavských jezer, která jsou zásobována vodou odtékající z lesů v povodí, a naše analýzy ukázaly něco jiného. A to, že kvalita jezerní vody reaguje na prudký pokles imisní zátěže s několikaletým zpožděním. Biologické zotavování šumavských horských ekosystémů bude mnohem pomalejší. K tomu všemu se v posledních desetiletích přidaly změny klimatu... Proto se nám nedávná „apokalypsa šumavských smrčin” nejeví jako „důsledek nedostatečného boje s broukem”. Ostatně, nejnovější výzkumy smrkových letokruhů oprávněnost naší skepse jasně dokumentují.
Letokruhy vyprávějí Letokruhy jsou kronikou toho, co strom, v našem případě smrk, zažil. Člověk to ví od pradávna. Nejdříve měřil pouze šířku letokruhů a podle velikosti přírůstku usuzoval na rychlost růstu. Odpovídala tomu, v jak příznivých podmínkách smrk roste.
Dnes dokážeme podle chemického zastoupení prvků, jako jsou hořčík, vápník a hliník, ve dřevě stromů vyčíst, zda měl smrk při svém růstu dostatek živin v půdě, či naopak strádal jejich nedostatkem. Smrk, který vyrůstal v půdě bohaté na živiny, má v letokruzích relativně více vápníku a hořčíku. Naopak smrk, který musel bojovat s kyselou půdou, nedostatkem živin a vysokým obsahem rozpustného hliníku (toxickým pro všechno živé), má relativně vyšší obsah hliníku.
Dalším záznamem, který dnes umíme „číst”, je zastoupení stabilních, tedy neradioaktivních izotopů uhlíku: poměr stabilních izotopů se v letokruzích po staletí uchovává jako záznam o tom, kdy v minulosti smrk strádal.
Kombinace analýz chemického složení letokruhů a poměru stabilních izotopů uhlíku u smrků, které vyrůstaly přibližně od roku 1850 v oblasti Plešného jezera, Trojmezí a Čertova jezera, zcela jasně vypověděly, že od poloviny 19. století smrkům postupně ubývalo živin a zvyšovala se toxicita hliníku. Od 60. let minulého století se začal velice rychle zhoršovat i jejich fyziologický stav a záznamy z nejmladších letokruhů ukazují, že šumavské smrky jsou stále ještě oslabené.
Z výsledků je možno usuzovat, že hlavní příčinou „neduživosti” šumavských smrků je okyselování půd a jejich postupné ochuzování o živiny. To se nám potvrdilo jak při přímé analýze půd, tak pomocí modelů simulujících změny půdních podmínek do daleké minulosti na základě dlouhodobých měření vyplavování živin z půd.
Známe ještě další faktory, které by se na oslabení smrků mohly podílet: stále se zvyšující průměrná roční teplota, snižující se dostupnost vody a stále častější letní sucha. Smrk, který preferuje nižší teploty (a proto je mu dobře na horách) a má mělké kořeny (takže je citlivý na sucho), může reagovat na změny klimatu zhoršením svého zdraví. Vše ještě umocňuje přítomnost jedovatého hliníku. Jeho toxicitě se smrk snaží uniknout tím, že přesunuje kořeny více k povrchu, kde je hodně organických zbytků, které na sebe pohyblivý hliník navážou.
A právě tato situace – oslabený strom a nepříznivá věková struktura porostu – nahrává kůrovci. Ten si navíc, na rozdíl od smrku, v teplejším klimatu libuje.
Bylo jen otázkou času, kdy a jak rychle mu šumavské smrčiny padnou za oběť.
Čím přírodě pomoci?
Dnes stojíme na křižovatce. Co se stalo, už nezměníme, ale potřebujeme rozhodnout, co udělat pro rychlou obnovu. Při tom nesmíme opomíjet celou řadu skutečností. V prvé řadě: Šumava je chráněné území a ne hospodářský les, kde hlavním cílem je vypěstovat co nejvíce kvalitního dřeva. V národním parku je prvořadá podpora přirozeného vývoje všech přírodních procesů.
A za druhé bychom měli zhodnotit, jak má tato podpora vypadat, co jsme schopni napodobit a čím přírodě pomoci.
V horské smrčině je určitě lepší nechat rozvoj lesa přírodě, která to – v daném čase a na špatně přístupných lokalitách – umí lépe než my. V níže položených oblastech má naopak smysl podporovat různorodost porostu a proces obnovy uváženou umělou výsadbou dřevin jako buk nebo jedle (dnes zde chybí zdroj semen, a tak by se přirozeným způsobem vracely příliš pomalu).
Při obnově musíme postupovat tak, abychom maximálně chránili půdu, ať už před dalším ochuzováním o živiny nebo před poškozením těžkou mechanizací a následnou erozí. Musíme chránit především povrchovou vrstvu půdy, organické horizonty, které jsou tou nejvýkonnější továrnou na živiny pro stromy. Tuto přírodní továrnu umělými hnojivy nikdy nenahradíme. Proto je třeba ponechat v lese co nejvíce biomasy coby zdroje suroviny pro půdní organismy, protože právě ty zajišťují nepředstavitelně širokou škálu procesů, jež – opět – lidská síla ani um nahradit nemohou. Více než devadesát procent živin, které strom pro svůj růst potřebuje, získá díky činnosti půdních organismů při rozkladu spadaného listí a tlejícího dřeva. Jen s jejich pomocí se budou pozvolna uvolňovat živiny potřebné pro růst stromů.
Při rozhodování o obnově lesa bychom také neměli podlehnout klamnému názoru, že když uschne stromové patro, les zaniká a je mrtvý. V uschlém podrostu přežívají jednotlivé stromy, které jsou stále schopny plodit a být zdrojem nových semen. Rychle se rozvíjí spousta bylin, keříků a stromových semenáčků. Tento různorodý životaschopný podrost potřebuje ke svému růstu živiny, které může poskytnout pouze nenarušená půda.
Že šumavské lesy po staletí vysazoval člověk, takže je nelze ponechat samovolnému vývoji, protože by tam po stovky let nic nerostlo? Tento argument nemůže obstát u nikoho, kdo se Šumavou prošel s otevřenýma očima.
O autorovi: Autoři působí na katedře biologie ekosystémů Přírodovědecké fakulty JU v Českých Budějovicích
