DAGMAR KULAVIAKOVÁ
Školní lesní podnik Masarykův les Křtiny MZLU v Brně si letos připomíná osmdesát pět let od svého založení. Ředitel podniku Jaroslav Martínek říká:
Křtiny/ Muž, který má svou vizi a za ní se snaží jít. Hovoří německy, rusky, anglicky, francouzsky a nyní se učí španělštinu. A především muž, který miluje les. Všechny tyto věty spojují ředitele Školního lesního podniku Masarykův les ve Křtinách, účelového zařízení, Jaroslava Martínka, který v lásce k lesům vyrůstal od malička. „Když se mě jednou ptal tátův kolega, který byl stejně jako táta lesák, čím chci být, hned jsem odpověděl. Budu lesákem, jako táta. On mně tehdy řekl, abych si to dobře rozmyslel, že lesařina je zelená bída. Aměl pravdu.
Lidé, kteří pracují v lesním hospodářství, jsou opravdu špatně placeni. Dost z nich dělá práci kvůli lásce k lesu a že je to baví. I mě moje práce baví a jsem rád, že jsem po maturitě šel studovat na dnešní Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Pořád jsem přesvědčený, že lesařina je nejkrásnější řemeslo na světě,” říká Martínek. Letos oslavil šedesátku a Školnímu lesnímu podniku šéfuje už třináct let.
* Školní lesní podnik Masarykův les Křtiny si letos připomíná osmdesát pět let od svého založení. Jak výročí oslavujete?
Děláme jen drobnější akce. Stejně jako loni i letos vydáváme kalendář. Fotografie zachycují rok v našich lesích a zároveň některé spolupracovníky, díky kterým jsou zdejší lesy krásné. Myslím si, že lidé v okolí by měli vědět, kdo se na té kráse, kterou bezpochyby křtinské lesy jsou, podílí. Musímříct, že ve Křtinách mám opravdu štěstí na dobré lidi a odborně zdatné kolegy. Udělali jsme také novou turistickou mapu Lesnického Slavína, kde jsou popsané různé pomníčky a cyklotrasy, a ještě budeme vydávat dvoucédéčko s názvem Les a myslivci ve folklorní hudbě. Vzávěru roku pak dokončíme opravu interiérů křtinského zámku a uvedeme je do provozu.
* Předtím, než jste se stal ředitelem ŠLP, jste čtyři roky podnikal se dřevem a prodával lesnické stroje. Proč jste u toho nezůstal? Myslím, že šlo o velice výnosné zaměstnání.
Ano, to je pravda, vydělával jsem dost peněz. Myslím, že mi podnikání šlo. Ale časem jsem zjistil, že mi nevyhovuje princip, obrazně řečeno, že za korunu nakoupím, za dvě prodám a to je všechno. Představa, že by se tohle mělo točit pořád až do smrti,mě moc nelákala. Bylo docela fajn, že jsem si po devětaosmdesátém sám sobě dokázal, že nemusím být na nikom závislý a že se dokážu poctivě uživit. Chtěl jsem ale dělat, co mě baví, amě baví práce v lese, takže proto jsem s podnikáním skončil.
* Jaké jste měl, když jste se v roce 1995 stal ředitelem ŠLP, plány?
Posláním tohoto podniku není ekonomický zisk. Mábýt především materiální a technickou základnou pro učitele a studenty na Lesnické a dřevařské fakultě a zároveň terénem pro vysokoškolské pedagogy, kteří zde dělají různé výzkumy. Mým plánem bylo vytvoření skutečného demonstračního objektu, který by uplatňoval princip trvale udržitelného obhospodařování lesa. S tím vším souvisí rozvoj pily v Olomučanech, výroba dřevěných konstrukčních prvků na dřevostavby v Útěchově a jiné věci. Mybychom měli laické i odborné veřejnosti ukazovat, že to, co tady na těch deseti tisících hektarech spravovaných univerzitou za pět generací narostlo, umímetaké zde zpracovat. Vznikají nové pracovní příležitosti. Ideální by bylo, kdyby se naše produkty spotřebovávaly přímo tady. Tak vidím reálný model filozofie trvalé udržitelnosti.
* Ne tedy vyvážet surové dřevo...
Přesně tak. Někde vytěží surové dřevo, které kamiony naloží a jezdí s ním křížem krážem po republice a Evropě. Ničí se silnice i železnice a hlavně to všechno spotřebovává energii, která by mohla být využita na něco jiného. Tímhle směrem jít nechceme. Neznamená, že my bychom museli sami všechno vyrábět, mít vlastní výrobnu toho a toho, ale jde o spolupráci v regionu. Vnašem regionu je lesnatost čtyřicet pět procent. Proč bychom měli vozit dřevo někam pryč a sem zase vozit výrobky ze dřeva. Říkám: Stavme více ze dřeva.
* ŠLP se také hodně angažuje v projektu v Kolumbii. O co jde?
Jedním z dalších mých cílů bylo exportovat české lesnické know-how, včetně tradice, kterou zde lesařina má, do zahraničí. To se už několik let plní v Kolumbii. Spolupráce s Kolumbijci začala v listopadu roku 2001. Tehdy byla v České republice na návštěvě kolumbijská delegace. Prezident vládního výboru pro lesy společně s vysokým úředníkem ministerstva zemědělství. Tito pánové navštívili i náš školní podnik. Protože u nás v křtinských lesích byli Kolumbijci celý víkend, měli možnost se detailně seznámit s chodem podniku a jeho plány. Asi jsme je dost zaujali, protože nás v lednu 2002 pozvali do Kolumbie, kde jsem jim spolu ještě se dvěma kolegy udělali přenášku o naší univerzitě a českém lesnickém knowhow. Seznámili jsme se při té příležitosti také s jedním kolumbijským podnikatelem, který se chtěl pustit do programu opětovného zalesnění území v minulosti zdevastovaného extenzivním hospodařením. Přesvědčili jsme ho, že má spolupracovat s námi.
* Čím jste ho přesvědčili?
Zkušeností, kterou jsme měli z našich lesů. Před dvě stě lety totiž tady v našem regionu nebyly takové lesy, jaké známe z nynějška. Vregionu se tehdy rozmáhala průmyslová výroba a les se stal přirozenou surovinovou základnou pro výrobu dřevěného uhlí. Dřevo se těžilo brutálním způsobem. Strom starší dvě stě let už tady nenajdete. Lesy pak zachránila výstavba železnice Brno - Česká Třebová, protože se sem začalo vozit uhlí ze Slezska, takže o dřevěné uhlí už nikdo nestál. Tehdejší vlastníci lesů, Lichtenštejnové, tedy začali přemýšlet, jak lesy využít, a to byl počátek pěstování lesa. Za dvě generace lesa dostal les dnešní podobu. A tohle jsem mu vyprávěl. Úplně si vzpomínám, jak jsme, když sem přijel, stáli spolu u Máchova pomníku a jámuříkal: „Gustávo, tyhle lesy byly zdevastované. Stejně, jak jsi mi ukazoval u vás v Kolumbii. Ale podívej se, jak vypadají za dvě generace dnes. Ato u nás jedna generace lesa je sto let, zatímco u vás dvacet let. Ty se ještě dožiješ nového lesa.
* A podle všeho to zafungovalo, že?
Ano, našli jsme v Kolumbii místo, kde jsme společně s kolegy z Lesů České republiky založili školku na pěstování sazenic. Pak jsme tam ještě prodali nějaké stroje a vyslali jednoho pracovníka. Cílem bylo naše pojetí zakládání lesa předvést na dvaceti hektarech nového lesa. Podařilo se. Teď už tam je tři a půl tisíce hektarů a v plánu je dvacet tisíc hektarů. Lidé na venkově dostali práci a nemusí se tak stěhovat do větších měst nebo jet za prací do Evropy. Navštívil jsem v Kolumbii regiony, ve kterých se s reforestračními programy začalo už před třiceti roky. Je to nádhera vidět, jak na bázi vytěženého dřeva z těchto nových lesů vznikají nová pracovní místa.
* Jak na vás vlastně Kolumbie působila?
Krásná země a především jsou tam nádherní lidé. Také se mi zde stala jedna úsměvná historka se španělštinou, kterou se nyní učím. V Bogotě jsem měl totiž ve španělštině odpřednášet asi čtyřiceti minutovou prezentaci. Přednášku jsem si tedy doma nechal přeložit a potom mi ji ještě v Kolumbii upravili místní kolegové. Vše by tedy bylo v pořádku, jenže já se asi v polovině prezentace tak rozvykládal, že jsem se v těch papírech ztratil a nemohl jsem najít, kde jsem skončil. Oni mi tedy začali napovídat, jenže já jim nerozuměl. Nakonec jsem ale přednášku dokončil a sklidil dokonce i docela slušný aplaus. (úsměv)
* Ruku v ruce s lesnictvím jde myslivost. Nedá mi nezeptat se. Jaká je vaše nejlepší trofej?
To se nedá takhle říct. Co je vlastně nejlepší trofej? Myslivost se nedělá kvůli trofejím. Alespoň já dělám myslivost kvůli tomu, že jsem v přírodě a žemohusledovat, co se tam děje. Také si v lese dobře srovnám myšlenky. Samozřejmě, každý z nás je tak trochu lovec, takže je fajn mít příležitost lovit, ale není to nejdůležitější. A uvědomuji si, že čím je člověk starší, tím menší chuťmá lovit. Zvěř je nádherná a ta smrt není pěkná. Letos jsem od kolegů dostal k šedesátinám dárek. Mohl jsem ulovit kapitálního jelena, takže mám hezkou trofej. Když jsem pak stál nad tím jelenem, promítl se mi v hlavě celý život. Když jsem byl mladý, vždycky jsem záviděl starším myslivcům. Stříleli kapitální jeleny a daňky a já mohl střílet jen ty malé. Dnes závidím mladým, protože jsou ještě mladí. Ty parohy na zdi sice připomínají lovecký zážitek, ale jsou to jenom parohy.
***
KDO JE JAROSLAV MARTÍNEK – narodil se v roce 1948 v Plzni – vystudoval lesní inženýrství na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, kde absolvoval v letech 1980 až 1986 externí aspiranturu v oblasti řízení lesního hospodářství a dosáhl hodnosti kandidáta věd – v letech 1972 až 1990 byl zaměstnancem Jihomoravských státních lesů v Brně. Zde pracoval v několika odborných funkcích od technika polesí až po ředitele lesního závodu Kuřim – od roku 1995 je ředitelem Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny. Bydlí v Blansku, je ženatý a má dva dospělé syny.
