Jakýmsi přechodovým typem mezi vodními a lesními stanovišti jsou lužní lesy s olšemi, vrbami, jasany či topoly. Důležitým ekologickým faktorem jsou pro ně pravidelné záplavy způsobené povrchovou vodou nebo zamokření podzemní vodou. Na vyšších, relativně sušších polohách údolních niv s rychlým průběhem záplav a kratším zamokřením, bývají označovány jako tvrdé luhy, a to díky dominantnímu zastoupení dřevin s tvrdším dřevem (dub letní, jasan, jilm). V bylinném patře zjara výrazně kvetou sasanky, dymnivka, sněženka, orsej jarní nebo česnek medvědí. V nižších částech údolních niv, v záplavových územích větších řek a podél potoků a menších řek ve vyšších polohách jsou rozšířené porosty vrbin a topolů (měkký lužní les). Lužní lesy jsou ohrožené hlavně změnami vodního režimu (odvodňování, nesprávně prováděné revitalizace říčních systémů), výsadbou nepůvodních druhů topolů nebo přezvěřením. Rozsáhlé plochy zabírá tento typ biotopu například na jižní Moravě (EVL Soutok - Podluží, EVL Poodří), středním toku Labe (EVL Libické luhy) nebo v Litovelském Pomoraví (EVL Litovelské Pomoraví).

Na strmých kamenitých svazích a v roklinách vystlaných balvany jsou rozšířené tzv. suťové lesy s porosty převážně javorů, jasanů a lip, bohatým keřovým patrem a typicky nitrofilními a stínomilnými druhy bylin. Suťové lesy tvoří většinou jen maloplošné porosty. V rámci soustavy Natura 2000 jsou předmětem ochrany například v EVL Týřov - Oupořský potok (Křivoklátsko) či EVL Lovoš (blízko Lovosic). Bučiny jsou dalším typem lesního stanoviště, které požívá evropské ochrany. Zejména v závislosti na úživnosti a hloubce půdy se bučiny dále dělí např. na květnaté, vápnomilné, acidofilní. Obecně jsou rozšířeny spíše v oblastech s mírnými a vlhkými zimami a nepříliš suchými léty, což poskytují hlavně příhraniční pohoří nebo pak vrchoviny ve vnitrozemí. Pro jejich zachování je důležitá zejména podpora přirozeného zmlazení, a tedy i udržování optimálních, oproti současnosti nižších stavů zvěře. Nádherné a velmi rozlehlé porosty bučin jsou např. v EVL Jizerskohorské bučiny (Liberecko).

Především horské oblasti jsou místem přirozeného výskytu smrčin. Oproti druhově sterilním, hospodářsky využívaným smrkovým monokulturám se tento typ biotopu vyznačuje různověkostí a patrovitostí porostů smrku ztepilého, přítomností listnáčů ve stromovém patře (javor klen, jeřáb) a obecně větší druhovou rozmanitostí. Péče spočívá v podpoře přirozené obnovy s využitím místně původních semen či semenáčků, v udržování různověkých porostů nebo likvidaci lokálních ohnisek výskytu lýkožrouta. Rozsáhlé porosty smrčin jsou předmětem ochrany např. v EVL Praděd nebo EVL Krušnohorské plató.

Psaní komentářů k článkům na serveru Silvarium.cz zůstává přístupné pro všechny čtenáře. Pro vkládání komentářů je nutná registrace pomocí e-mailu. Pravidla diskusí na Silvarium.cz (Kodex diskutujícího) a stručný návod jak se registrovat naleznete zde.