V diskuzích a článcích o problematice Národního parku Šumava (NPŠ) se málo mluví o práci lesníků v oblasti Šumavy.

Byli to právě lesníci, kteří mimo svoji práci v lese se podíleli na kvalitě života v celém regionu. Dobré výsledky jejich činnosti umožnily rozvoj dřevařské výroby na Šumavě i v jejím podhůří. V provozu byla řada pil, truhláren, bednáren i výroba dřevotřískových a dřevovláknitých desek.

Šumava produkovala kvalitní dříví pro loďařskou výrobu, výrobu rezonančních přířezů, jehličnatého řeziva, výrobu dýh a překližek a rovnaného užitkového dřeva pro papírenskou výrobu a výrobu aglomerovaných desek. Zbytek – palivové dřevo – využívali místní obyvatelé jako laciný zdroj pro vytápění.

To vše přinášelo obživu tisícům pracovníků v oblasti. Zvláštní postavení měl Dřevokombinát Volary, ve kterém bylo vyřešeno komplexní zpracování dřevní hmoty.

Kůra po odkornění kulatiny byla využita pro vytápění kombinátu a sušáren řeziva. Piliny, odřezky a kusový odpad byly zpracovány na třískové desky a dokonce i dřevní prach, získaný při broušení desek, byl využit na vysoušení třísek. Prostě co se do závodu přivezlo, se využilo. A ze závodu šel jen hotový výrobek.

O práci řady generací lesníků píší autoři článků a publikací, zejména Petr Martan a Ing. Ivo Vicena. Přesto je potřeba zvláště vyzdvihnout stavbu plavebního kanálu na přibližování dřeva z lesa pod jeřáb a Boubínský prales, o kterém zasvěceně píše Petr Martan, včetně opatření, která museli lesníci proti kůrovci provést, aby prales zůstal zachován.

Kdyby tato metoda byla použita i v NPŠ, mohli by návštěvníci parku obdivovat dvousetleté a starší smrky v lokalitách, kde dříve lesníci nekáceli, neboť respektovali tehdejší předpisy o vybraných lokalitách. Řada význačných lesníků působících v šumavském regionu byla vyhodnocena,ale jako celku se jim veřejného uznání nedostalo. Je potřeba poděkovat a vzdát hold generacím pracovníků lesních závodů a podniků, počínaje lesními dělníky zajištujícími pěstební práce a těžbu dřeva, přes odborné pracovníky na závodech a podnicích, hajné a polesné.

Apeluji na současné lesníky, kteří se zúčastnili předávání lesů do správy NPŠ, aby ve svém středu našli skupinu nebo jednotlivce, který by zachytil detailně stav lesních porostů v době předávání a jak byl takový stav důslednou lesnickou péčí zabezpečen.

Posloužilo by to k současnému srovnání, ale hlavně pro budoucí generace, až budou činnost parku po nějakých 100 až 150 letech hodnotit. Pokud bude co srovnávat. Bohužel, ti viníci po 100 letech už u takového hodnocení nebudou.