Včerejší kůrovcové zpravodajství v novinách vyznívá vcelku optimisticky.
Po pondělní poradě ve Vimperku má prý náměstek českého ministra životního prostředí František Pelc pocit, že vše spěje k dohodě. Albert Knieling ze spolkového ministerstva životního prostředí však novinářům odpověděl stroze: „Bavili jsme se o účtu za škody.”
Účet za to, že český lýkožrout z nevytěžených kalamit na české straně Šumavy žere zdravé rakouské smrky, může činit až miliardu eur. Nevěrohodnost ministerstva tedy notně posiluje fakt, že stejnou válku jako s Rakouskem už léta vede i s šumavskými obcemi a kraji – a nakonec i tu delegaci do Vimperka si nominovalo samo a k obrazu svému. Kácet, či nekácet, to je, oč na Šumavě běží. Dá se to vykládat tak, že se tam střetávají hamižné zájmy ekonomické s ušlechtilými zájmy ekologickými. Peníze za vytěžené dřevo versus příroda. Je tu ovšem také verze druhá: nezodpovědný ekologický experiment způsobí takové přemnožení, že lýkožrout nakonec sežere celou Šumavu. A docela nejhorší je, že se z obou stran pálí vědeckými argumenty a že obě mají své kanonýry s akademickými tituly.
Jenže takhle je to dneska už se vším. Ve Francii žije jistý profesor Seralini, který v každé nové odrůdě jakékoli plodiny, kterou vyšlechtí firma Monsanto, objeví něco škodlivého. Vědecký panel Evropské komise pro potravinovou bezpečnost to pak ale vždy roka vyvrátí. Důvod té drahé legrace je nasnadě: Monsanto je americká firma a ke všemu produkuje ty geneticky modifikované fujtajbly. To přece Francie, potažmo Evropa, nemůže potřebovat!
Rozdíl mezi pravdou vědeckou a politickou spočívá ovšem v tom, že věda slovo pravda v podstatě nezná. Zná jen právě dosažený stupeň poznání, který může být zítra nebo za sto let zcela popřen. Krom toho skutečný, nikomu neposluhující vědec vždy respektuje všechno, co jeho hypotézu zpochybňuje, politik uznává jen to, co se mu hodí do krámu.
Náš spor, kterak se Šumava má vyrovnat s přemnoženým lýkožroutem smrkovým (Ips typographus), nepřesně nazývaným kůrovec, není též sporem vědeckým, ale politickým.
Věda se tu používá jen jako služka. Ministerstvo, potrefené zelenou ideologií, zkrátka válcuje demokraticky zvolené zástupce lidí, kteří na Šumavě bydlí, a pomáhá si argumentací jedné části odborníků. Obce a kraje se hájí s pomocí argumentů té druhé části. Toť vše.
Vědecky „jasno” mohou mít tedy snad jen aktivisté z Hnutí Duha, normální občan si správnou odpovědí na otázku kácet, či nekácet určitě nemůže být zcela jist. Ministerstvo životního prostředí by si ale asi mělo ujasnit jinou otázku: Komu patří Šumava?
