V tomto volebním období máme již šestého ministra životního prostředí. První tři měsíce dosluhoval ministr L. Ambrozek (KDU-ČSL) z předchozí vlády. Četné reorganizace, včetně rozdělení odboru odpadů na dva a jmenování sporných lidí do vysokých funkcí, budily rozpaky. Jeho nástupce J. Kalaš (bezpartijní za ODS, září 2006-leden 2007, od října 2006 v demisi) provedl logickou reorganizaci a částečnou výměnu vedení ministerstva životního prostředí (MŽP). Velký důraz kladl na fungování systému informací o životním prostředí.
Triumf a pád M. Bursíka
Mimořádně rozporuplný byl ministr životního prostředí a předseda Strany zelených (SZ) M. Bursík. Byl známý svým radikalismem, často podivným. Při volebním patu prosadil vstup SZ do velmi pravicové vlády, vedené diktátorským premiérem M. Topolánkem (ODS) a J. Čunkem (KDU-ČSL), odborníkem na vystěhovávání cikánů ze Vsetína a na úspory milionů korun ze sociálních dávek. Středový program SZ nahradil přes nesouhlas většiny členů SZ politikou silně pravicovou. V příkrém rozporu s potřebou ochrany životního prostředí se Bursík již 3. 6. 2006 zavázal urychlit beztak rekordní a životní prostředí silně poškozující výstavbu dálnic a jim podobných rychlostních silnic. Souhlasil s rozsáhlým snižováním beztak nízké silniční daně pro auta až do devíti let věku. Podpořil návrh poslankyně SZ K. Jacques osvobodit od silniční daně další druhy aut. Prosadil energetickou politiku vedoucí ČR do energetické krize. Vystoupení z jaderného klubu, náhrada 25 % spotřeby pohonných hmot biopalivy a zákaz spalovat uhlí doma by se hodilo do satirického časopisu, kdyby nějaký v ČR vycházel. V rámci asociálního batohu M. Topolánka prosadil tzv. první etapu ekologické daňové reformy. Protože z daně na pevná a plynná paliva a na elektřinu byla vyjmuta drtivá většina jejich odběratelů, efekt daní byl malý. EU špatně zavedený obchod s povolenkami na emise oxidu uhličitého (CO2) umožnil tržby až 25 mld. Kč výnosu z prodeje ušetřených povolenek za podmínky, že budou vynaloženy na úspory paliv a nergie. Podmínky programu „Zelená úsporám“ (energie) ale nastavil tak přísně, že se do nich nikdo nevešel. Smrkové monokultury v 1. zónách Národního parku Šumava rozšířil a ponechal napospas kůrovci. Následná kůrovcová kalamita ohrožuje existenci národního parku. Záměr postavit ČR ohrožující radar USA proti Rusku v Brdech Bursíkovu vedení SZ moc nevadil. Ministr Bursík za kritiku v SZ sesadil ministryni školství Kuchtovou (SZ) a její dva náměstky (SZ). Poté od svých kritiků na Sněmu SZ vyčistil vedení SZ. Mnozí členové opouštěli SZ zklamáni. Názor na poslankyně SZ vyjádřil emailem titulováním „ta kráva“. Omylem jej poslal takto titulované poslankyni.
Strategie udržitelného rozvoje, schválená vládou ČR v prosinci 2004, byla o dost horší než státní politika životního prostředí, neboť mnohé resorty si do ní prosadily své protiekologické záměry. S likvidací sociálního státu ale jen koketovala. Nová, za Bursíka připravovaná a za Dusíka vládou ČR schválená strategie udržitelného rozvoje, stojí na likvidaci sociálního pilíře udržitelného rozvoje, což prý je podmínka trvalé udržitelnosti. Z šestičlenného poslaneckého klubu SZ M. Bursík prosadil vyloučení dvou rebelek ve chvíli, kdy Topolánkově vládě hrozil pád. Tyto mnohokrát Bursíkem potupené poslankyně s dvěma odpadlíky z ODS vzápětí pomohly vyslovit nedůvěru na přeběhlictví založené vládě M. Topolánka (24. 3. 2010). Slabá vláda M. Topolánka, jíž se dařilo vydírání, vzešla z přeběhlictví dvou poslanců ČSSD a skončila na nedůvěře vyslovené systematicky tupenou opozici a čtyřmi odpadlíky – dva z ODS a dva ze SZ.
Snaha o kompromis L. Mika
8. 5. 2009 byla jmenována nová poloúřednická vláda J. Fischera z ministrů nestraníků jmenovaných ČSSD, ODS a SZ do předčasných voleb, které zmařil Ústavní soud. Ministrem životního prostředí se stal viceministr životního prostředí Evropské unie L. Miko. Pozice MŽP byla oslabena předchozími avantýrami Bursíka a faktem, že nová vláda nestála na přeběhlících. Místo Bursíkova konfrontačního kurzu Miko trpělivě vyjednával, snažil se v obtížné situaci mnohé zachránit a nejeden letitý schizofrenní spor urovnat. Zmírnil podmínky získávání dotací v programu Zelená úsporám a pozitivní efekt se dostavil. Podařilo se mu prosadit významnou novelu zákona o ochraně přírody a krajiny v souladu s právem EU, byť určité narušení tohoto zákona poslanci prosadili. Prosadil i schválení druhé etapy vyhlašování evropských, zvlášť chráněných území NATURA 2000. Uzavřel dohodu s Českou mysliveckou jednotou o spolupráci místo bratrovražedné války ekologů s myslivci, kterou v roce 2000 proti myslivcům rozpoutal poslanec L. Ambrozek. Miko správně chápal, že myslivci sice mají tendenci udržovat škodlivě vysoké stavy zvěře, ale pokud chtějí střílet, musí dbát o přírodu, takže jsou mnohem víc spojenci než odpůrci ochrany přírody. Nezabránil rozhodnutí poskytnout emisní povolenky na CO2 bezplatně podnikům ve výši asi 70 mld. Kč, a tím paralyzovat jejich smysl. S ohledem na práci ve vedení EU Miko k 1. 12. 2009 odstoupil z funkce ministra životního prostředí a na jeho místo byl jmenován jeho první náměstek Jan Dusík, jenž den předtím přerušil své členství v SZ.
Prohra J. Dusíka
Mladý, ale zkušený úředník Dusík měl všechny předpoklady vést MŽP až do voleb koncem května 2010. Vedení SZ a zvláště M. Bursík ho ale tlačilo do avantýr zejména v energetice. Zelení ministři připustili ohrožení energetiky velmi vysokými výkupními cenami elektřiny z fotovoltaických elektráren při nemožnosti je rychle snížit kvůli nesmyslnému ustanovení zákona, které v roce 2005 prosadil ministr Ambrozek. K nápravě poslanci připojili ustanovení o bezplatném poskytování emisních povolenek na CO2 průmyslu za dalších asi 100 miliard Kč. Dusík nebyl s to protlačit sněmovnou velmi potřebnou novelu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Pravda, Bursík mu v ní nechal sporný nový systém odvodů za odnětí zemědělské půdy. Nešťastným se stal spor o modernizaci Elektrárny Prunéřov 2. Vzhledem ke konkrétní situaci ji a.s. ČEZ připravila dobře. To ukázal i dva roky probíhající proces posuzování vlivů na životní prostředí. Sedma nejužšího vedení SZ ale na Dusíka tlačila, že se z jejich vůle stal ministrem životního prostředí a musí tudíž prosadit progresivnější a nákladnější variantu modernizace, přestože hrozilo zachování elektrárny se stávajícími parametry a podstatně vyššími emisemi, nejen CO2. Objednání si nezávislého posudku v zahraničí se v únoru 2010 hodnotilo jako průtah. Když premiér J. Fischer udeřil na Dusíka, že s průtahy musí skončit, M. Bursík v zájmu podivně vedené předvolební kampaně SZ přiměl Dusíka 19. 3. 2010 k demisi z funkce ministra na znamení údajné zásadovosti SZ. K velkému překvapení vedení SZ a části ekologů premiér Fischer demisi bleskově přijal a na jeho návrh prezident Klaus řízením MŽP vzápětí pověřil ministra zemědělství Šebestu (nezávislý za ČSSD). Zda to je začátek konce MŽP ČR po velmi špatném slovenském vzoru, a co přinese nový ministr Šebesta, je otázkou.
Závěr
Ministři životního prostředí bývají různí. Géniové typu I. Dejmala, kterému se za 16 měsíců podařilo prosadit velkou část převratu v právní ochraně životního prostředí v ČR, a velmi slabí typu F. Bendy (charakterizovala ho odpověď: „Na Temelín nemám názor!“) bývají výjimkou. Ani avanturismus a la M. Bursík nemůže být důvodem pro snahy zrušit MŽP, jak navrhla ODS s podporou některých dalších stran, ty to však neříkají nahlas.
