Jiřina Ripelová
Polemika
Se zájmem jsem si přečetla článek Lesy u pramenů Vltavy (MfD 26. 6. 2008). Článek se snaží vsugerovat neobeznámenému čtenáři pocit, že teprve až orkán Kyrill zkosil na území zvaném prameny Vltavy množství stromů, ale na druhé straně je to vlastně výhodné, protože je tu možné všude volně chodit a seznamovat se se stavem okolní přírody a její proměny. Ve skutečnosti má problém usychání lesů dlouhou historii a lesy na Šumavě odcházejí Kyrill Nekyrill.
To zaprvé. Zadruhé: všechny cesty vedoucí od pramenů Vltavy do oblasti „dramatu proměny šumavského lesa” jsou pro českého návštěvníka uzavřeny. Nemůžeme tedy pozorovat vůbec nic, protože se na ona místa bez porušení zákazu prostě nedostaneme. Ale popořádku. V roce 2003 se na pramenech Vltavy strhl boj o to, jestli je tu třeba kácet nebo nekácet. Odborníci se měsíce dohadovali, jestli stromy, které na kultovním místě národa rostou, jsou uměle vysázené nebo jestli jsou to spíš polopřírodní podmáčené a rašelinné smrčiny. Jedni tvrdili, že aktivní péče o les zachraňuje zelené lesy a druzí oponovali, že aktivními zásahy vzniknou holiny, které do národního parku nepatří. Hnutí Duha dokonce zahájilo v srpnu 2003 blokádu proti kácení napadených stromů poblíž pramenů Vltavy. Vraťme se ještě o dvacet let dozadu. Na české území tehdy začal nalétávat kůrovec ze sousedního Národního parku Bavorský les, který byl v této části svého území striktně bezzásahový. Je pravděpodobné, že porosty na české straně by se tak masivnímu náletu kůrovce z bavorské strany stejně neubránily, i kdyby se na české straně aktivně zasahovalo.
Bylo třeba rychlého řešení.
Na pramenech Vltavy se místo toho uvažovalo, diskutovalo, psalo do novin. Nynější ředitel správy Národního parku Šumava František Krejčí říká, že teď je na jakékoli zásahy pozdě. My se samozřejmě můžeme přít, jestli bylo pozdě, když se tu protestovalo, když se tu aktivisté přivazovali ke stromům, když se tu zkoušely různé experimenty při zastavování kůrovce, když se tu za velké peníze odkorňovaly stromy nastojato. Pan Krejčí a hydrobiolog Jaroslav Vrba tvrdí, že lesy tu brzy uschnou a postupně na jejich místě vznikne zdravější, krásnější les.
Jenže na druhé straně hranice, kde porosty odumřely již v osmdesátých letech, jsou místa, kde dodnes pod změtí padlých suchých kmenů neroste prakticky nic. Pravda, jsou tu také místa, kde si příroda dokázala poradit sama, a porosty se zmladily. Ale zase jde bohužel v naprosté většině o smrky, takže za pár desítek let je čeká podobný osud jako ty dnešní - kůrovcová smrt. A to není řešení. Bez aktivní pomoci člověka, který Šumavě pomůže s obnovou původní skladby dřevin, pokusí se znovu zalesnit vysoko položená místa nad 1200 metrů, na Šumavě kvalitní les nevyroste.
Prameny Vltavy, oblast Březníku nebo Trojmezné se suchými, místy se zmlazujícími lesy, je daň za to, že na Šumavě vznikl národní park se všemi svými protichůdnými opatřeními a věčnými spory. Věřme, že porosty uschlé v tomto nebo příštím roce se zmladí co nejdřív a třeba i s pomocí člověka. Stejně to bude v tom nejlepším případě trvat deset dvacet let. Ráda bych však požádala, aby se stále dokola nemluvilo o tom, že tu lidé spatří „drama proměny původního a prastarého šumavského lesa”. Nebojte se, nespatří nic, a když, tak jen z dálky. Půl roku po Schengenu jsou tu podél státní hranice nově instalované zákazové tabule, takže není možné přejít z jednoho národního parku do druhého. A že by toho mohli naši turisté u sousedů vidět hodně! Kousek od pramenů Vltavy je les přirozeně se vyvíjející již několik desítek let. Přirozeně rostoucí les v srdci sousedního parku mezi Roklanem a Luzným je pro českého turistu také nedosažitelný, pokud nechce objíždět 70 km autem.
Dokonce ani ten jeden jediný desítky let požadovaný hraniční přechod Modrý sloup u Modravy otevřen nebyl a těžko v dohledné době bude.
„Zažít a pochopit přírodu,” to je heslo sousedního Národního parku Bavorský les. Naši postkomunističtí milovníci zákazů však toto heslo znát nechtějí, přestože o divočině v národním parku tak rádi a hlasitě mluví.
