Modřín opadavý je dřevinou velmi známou, unikátní a významnou jak z pohledu biologického, tak ekonomického. Přesto je stále obestřen mnoha nevyřešenými otázkami. Jeho přirozený výskyt na území České republiky (ČR), který byl dlouho předpokládán v Nízkém Jeseníku a okolí na základě lesnického historického výzkumu, byl definitivně nezávisle potvrzen až pomocí molekulárně genetických metod.
Hledání odpovědi na otázku po původnosti modřinu v regionech České republiky je jedním z cílů projektu LARIXUTOR (https://www.poznejmodrin.cz/). Při jeho řešení vznikla molekulárně-genetická studie, v níž vědci zkoumali původnost výskytu modřínu opadavého v Nízkém Jeseníku. Výsledky publikovali v článku „Je modřín opadavý v Nízkém Jeseníku opravdu jesenický? Pohled molekulárních metod“, který vyšel v časopise Zprávy lesnického výzkumu 4/2024. Jeho autory jsou Martin Prach, Tomáš Fér, Univerzita Karlova; Pavel Bednář, VÚLHM, v. v. i., VS Opočno.
Hlavním cílem jejich práce bylo popsat genetickou variabilitu jesenických populací modřínu, zařadit je do širšího genetického kontextu v rámci celého evropského areálu rozšíření modřínu a díky tomu ověřit, do jaké míry se v populacích v regionu vyskytuje autochtonní jesenický modřín a do jaké míry jsou ovlivněny introdukcí genetického materiálu jiné provenience.
Ve své práci vědci studovali pomocí analýzy jaderných mikrosatelitů genetickou variabilitu a strukturu vybraného většího počtu populací modřínu opadavého v rámci České republiky, zejména v části jeho původního areálu rozšíření v Nízkém Jeseníku a okolí. Analyzované vzorky vědci odebírali z populací přímo v terénu.
Jedinečnost vlastností jesenického modřínu, někdy označovaného jako modřín sudetský, byla identifikována na základě prvních srovnávacích pokusů s pěstováním modřínů různého původu už na konci 19. století.
Diskuse o taxonomickém dělení velmi variabilního modřínu a o jeho přirozeném rozšíření pokračovala ještě dlouhou dobu. Pro popsání variability modřínu tradičními metodami byl používán jak geografický původ, tak různé morfologické znaky, často týkající se šišek.
Metody molekulární genetiky přinesly možnost detailního popsání příbuznosti zkoumaných jedinců, a tím i jejich zařazení do genetických skupin. Na nejvyšší úrovni se jasně oddělují dvě hlavní linie – alpská a karpatská.
V rámci Karpat vědci odlišili skupinu jesenickou, skupinu zahrnující horské populace na Slovensku spolu s polskými nížinnými populacemi a skupinu populací z Rumunska. Tyto skupiny odrážejí holocenní vývoj areálu modřínu a zároveň rámcově odpovídají staršímu taxonomickému dělení modřínu na základě morfologie a provenience.
Vědci svým výzkumem potvrdili, že jesenický modřín je součástí geneticky oddělené linie a hojně se výskytuje v populacích v Nízkém Jeseníku a okolí.
Jejich hlavním zjištěním však je relativně vysoká míra přítomnosti genetického materiálu alpského původu v současných jesenických populacích modřínu.
Největší míra příměsi je na lokalitách ležících mimo původní areál rozšíření jesenického modřínu a v běžných hospodářských lesích, např. populace na lokalitě Borový je prakticky kompletně alpského původu (88 %), poměrně vysoké hodnoty mají například i lokality Černý Les (50 %) a Klapuše (36 %).
V nižší, ale stále poměrně vysoké míře je alpský genetický materiál přítomen i v maloplošných zvláště chráněných územích, ve kterých se nachází populace původního jesenického modřínu, často i přímo jako předmět ochrany. Nejvíce příměsi alpského modřínu vědci nalezli na lokalitách Franz-Franz (38 %) a Velký Roudný (25 %).
V nejznámějších chráněných územích s populacemi jesenické linie modřínu (Radim, Ptačí Hora, Hůrky) je pak míra introgrese relativně nízká – od 8 do 15 %.
V závěru vědci konstatují:
Populace modřínu opadavého v Nízkém Jeseníku a okolí často považované za místní typ jesenického modřínu obsahují poměrně výrazný podíl genetického materiálu alpského původu.
Ve většině z analyzovaných populací stále převažuje původní jesenická genetická linie, zároveň se ale ve všech z nich vyskytují jedinci převážně alpského původu.
Jakkoliv příměs cizího genetického materiálu zvyšuje celkovou regionální genetickou diverzitu, její přítomnost nevyhnutelně vede k erozi původního genofondu jesenického modřínu, která s časem dále postupuje.
Zejména v chráněných územích zřízených kvůli ochraně populací jesenického modřínu by pro dlouhodobě efektivní ochranu bylo vhodné prozkoumat ve větším detailu i genetickou strukturu těchto populací.
Dále by bylo ideální zabránit dalšímu šíření alpské příměsi postupným odstraněním jedinců alpského původu a v blízkém okolí dodržovat striktní užití sadebního materiálu ověřené jesenické provenience pocházejícího z testovaného zdroje reprodukčního materiálu.
Praktické uplatnění doporučených opatření může být velmi komplikované a nákladné, ale do budoucna se tato opatření mohou ukázat jako nezbytná pro zachování genofondu původního jesenického modřínu.
Článek vznikl při řešení projektu Národní agentury pro zemědělský výzkum QK21010335 – „Možnosti využití modřínu opadavého v českých lesích pod dopadem GKZ“ (LARIXUTOR).
Článek „Je modřín opadavý v Nízkém Jeseníku opravdu jesenický? Pohled molekulárních metod“ je ke stažení zde: https://www.vulhm.cz/files/uploads/2024/01/708.pdf
TZ VÚHLM
