Z řady míst, zvláště pak ze strany Jihočeského kraje, zaznívá rostoucí znepokojení nad vývojem přírody v národním parku Šumava (NPŠ). V poslední době prošly tiskem požadavky některých jihočeských politiků i na jeho zásadní redukci i na jeho úplné zrušení. Základním, byť ne jediným, důvodem je rostoucí kůrovcová kalamita. Přitom správa NPŠ a některé dobrovolné organizace ochrany životního prostředí, vycházející z dobrozdání určité části odborné veřejnosti, zavírá před tímto problémem oči a navíc se zavírá i před veřejnou diskusí na toto téma. Je to o to horší, že důvodem návrhů na omezení NPŠ je i nekomunikativnost správy NPŠ se šumavskými obcemi a Jihočeským krajem včetně ochromování rozumného rozvoje regionu NPŠ.
Ideál ochránců přírody
Ideál ochránců přírody je národní park bez lidských zásahů, který lze v omezeném rozsahu navštěvovat pouze po vyhrazených cestách ukázněnými návštěvníky, což ovšem vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny z roku 1992. Prakticky vše je v něm ponecháno přírodním procesům. Svou filozofií odpovídá někdejším sovětským zapovědnikům (od zákazu vstupu) nebo národním parkům v řídce osídlených regionech daleko od civilizace. Zde jsou příkladem národní parky v USA, ale i jinde ve světě, jež mají obvykle značně velkou plochu, jsou daleko od obydlených míst, je k nim přístup jen po silnici, která končí většinou na jejich kraji, a kde stráž ochrany parku hlídá pohyb návštěvníků. Počet návštěvníků je přitom kontrolován a důsledně omezován.
Ideál je to krásný, ale z řady důvodů v mnoha případech v naší krajině zjevně nereálný. Celkem vzato, dá se uplatnit v prakticky nedotčené přírodě daleko od lidské civilizace, ne v hustě osídlených oblastech dopravně snadno přístupných, jako je mimo jiné i velká část Evropy. Je velice problematický v národních parcích, jejichž území bylo v minulosti významně změněno lidskou činností. Bezzásahový režim má jen asi 20 % vyhlášených národních parků světa.
NPŠ vhodný pro bezzásahový režim?
Přibližně ve 13. století skončil pohraniční hvozd (původní prales), chránící české knížectví před vpády cizích vojsk, i na Šumavě. Přibývalo zde obyvatel, ubývalo lesů a měnila se jejich druhová skladba ve prospěch rychle rostoucích smrků, neboť potřeba dřeva neustále rostla, přibývalo zemědělské půdy, dobytka i těžby nerostných surovin. V 19. století se stala Šumava zemědělsky i lesnicky poměrně intenzivně využívaným regionem, těžené dřevo se odtud rychle dostávalo Schwarzenberským a Tetovským kanálem, určeným právě k plavení dřeva. V roce 1870 lesy na centrální Šumavě z velké části zničila vichřice a o zbytek se „postarala“ velká kůrovcová kalamita v letech následujících. Tehdejší literatura, odborná i krásná, česká i německá, o šumavských lesích je plná příkladů těchto dvou zel, která Šumavu postihla. Obnova lesů centrální Šumavy proběhla z velké části na bázi sazenic z šumavských podhůří. Jde o lesy stejnověké, z velké části opět smrkové a dnes i ve stadiu obmýtním. Ale ani v první polovině 20. století nebyla výsadba jiná. Z přirozeného šumavského lesa zůstaly pouze nevelké enklávy, většinou již tehdy v chráněných rezervacích. Z velké části zůstaly na Šumavě co do věku i složení velmi zranitelné lesy. A jejich zranitelnost se rok od roku zvětšovala. Je sice pravdou, že druhá polovina 20. století více dbala na původnost i skladbu šumavského lesa, jenže tehdejší výsadby jsou plošně malé a věkově mladé.
Odsun německého obyvatelstva v letech 1945-46 vedl ke snížení počtu obyvatel Šumavy a tím i k výrazné extenzifikaci hospodářského využívání Šumavy, později zesílené vznikem hraničního pásma a vojenského výcvikového prostoru (VVP) Prášily. Sílil cestovní ruch na Šumavě. V roce 1963 byla Šumava prohlášena chráněnou krajinnou oblastí.
Když se v roce 1990 připravovalo zrušení VVP Prášily a vyhlášení NPŠ, vědělo se, že původními lesy na Šumavě je jen známá rezervace Boubínský prales a lesy na slatích, většinou ležící mimo dnešní NPŠ a zejména mimo jeho I. zónu. Ostatní lesy jsou vesměs druhotné smrkové stejnověké monokultury, vysázené po vichřici roku 1870, s příměsí břízy a jeřábu. K cenným ekosystémům české Šumavy patří četná rašeliniště a slatě a 5 ledovcových jezer. Předpokládalo se, že za příznivých podmínek se tento prostor vhodný pro vznik národního parku bude přeměňovat na skutečný národní park citlivým managementem po dobu 200 až 300 let.
Experiment v národním parku Bavorský les
Dnešní tragédii NPŠ založil experiment v sousedním národním parku Bavorský les (NPBL). Jeho správa přistoupila v 80. letech 20. století k experimentu zavedením bezzásahového režimu. Nedaleko od hranice Bavorského lesa se v hospodářském lese soukromníka přemnožil kůrovec a zaútočil i na smrkové monokultury NPBL. Protože správa parku proti němu nezasahovala, postupně zničil všechny smrkové monokultury v NPBL, tj. asi 40 % jeho plochy. Protože smrčiny NPBL sahají až na státní hranici, jež je současně hranicí NPŠ, kůrovec okolo roku 2000 se rozšířil z NPBL do NPŠ. Příznivé povětrnostní podmínky i nedostatek jeho predátorů způsobily postupně se rozšiřující kalamitu, srovnatelnou s kalamitou koncem 19. století. Tehdejší správa NPŠ i ministr životního prostředí Kužvart se pokusili proti kůrovci zasáhnout. Zásah ale vyvolal ostrý nesouhlas některých „ekologických“ hnutí a následná blokáda, organizovaná Hnutím Duha, za velké podpory většiny hromadných sdělovacích prostředků, znemožnila adekvátní postup, možný i podle platných českých zákonů. Kužvartovi nástupci se pak přiklonili k bezsásahovému režimu v I. zónách NPŠ, než by riskovali své postavení. Kůrovec se zatím čile množil a napadal další a další plochy lesa. V roce 2009 kůrovcová kalamita v NPŠ dosahuje rozsahu, že mnozí jihočeští politici žádají omezení, popř. i zrušení NPŠ, což sice není v zájmu ani těchto politiků, ale především ani v zájmu přírody. A ne jen na Šumavě.
Problém není ve vymezení prvních zón
Vymezení prvních, tj. nejpřísněji chráněných zón v NPŠ vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Myšlenka je to dobrá, ale její uskutečnění záleží na lidech. První zónování bylo v roce 1994 zrušeno, prý se neosvědčilo ani druhé zónování, které z několika velkých I. zón udělalo 135 malých. Špatné bylo i třetí zónování. Přes nesouhlas dotčených obcí byly nedávno rozšířeny I. zóny NPŠ na úkor zón druhých, ve kterých je kůrovec navíc regulován nedostatečně. Problém ale nespočívá ani tak ve vymezení jednotlivých zón NPŠ jako v prosazování bezzásahovosti hospodaření v prvních zónách NPŠ. Argument, že I. zóna musí tvořit významné procento rozlohy NPŠ, nebere v úvahu, že velkou část NPŠ tvoří nepůvodní druhotné stejnověké smrčiny, které by do I. zón neměly být zařazovány. Dále je zřejmé, že pokud necháme kůrovce přemnožit v nevelkých I. zónách, zničí i mnoho lesů v okolních druhých či třetích zónách. Nezasahování proti kůrovci zvětšilo polomy, způsobené orkány Kyrill a Ema, v NPŠ. Polomy napomohly šíření kůrovce. V roce 2009 jsou v důsledku divokého experimentu s nezasahováním proti kůrovci zničeny tisíce hektarů lesů NPŠ, je tam rozvráceno klima a vodní režim a nikdo neví, jak experiment skončí. Klišé „uvidí se“ či „příroda ukáže“ kromě části příslušníků některých „zelených“ hnutí málokoho uspokojí. Není podstatné, zda správa NPŠ sází na obnovu lesa na základě existujících semenáčků stromků nebo na základě nové výsadby tam, kde semenáčky stromků nejsou. Není podstatná ani pozměněná druhová skladba nové výsadby. Podstatné je, že nové lesy budou dorůstat desítky let, z řady důvodů nemusí dorůst, nedostatečně chráněnou půdu může vzít vodní eroze a zanést jí cenné přísně chráněné slatě atd. Mimořádně rizikovým činitelem je sílící klimatická změna, která se nezastavuje ani před NPŠ.
Konečně, i kdyby se obnova lesů podařila, výsledkem bude opět stejnověký a tím i silně zranitelný les. Funkční národní park ale potřebuje nutně les různověký. Všechny tyto experimenty však nikdy neprošly fundovanou vědeckou či odbornou diskusí. Několik krátkodobých setkání přírodovědců zdaleka nepřispělo k řešení problémů. Nejednotné závěry z těchto setkání spíše přispěly k pokračování nepřipraveného experimentu.
Nepřísluší Čechům odsuzovat experiment v NPBL, až na jednu výjimku. Jisté ale je, že ve starém NPBL bylo smrčin asi 40 %, zatímco v NPŠ jich bylo asi 90 %. Průměrná nadmořská výška NPBL je nižší než NPŠ, kde dominuje výška 1000 až 1300 m n. m., ve které je smrková monokultura běžným typem lesa. NPBL je exponován především na jih a západ, takže tam buk roste až do výšky 1000 m n. m. NPŠ je exponován především na sever a východ, takže je v něm chladněji s příslušným dopadem na vegetaci.
Češi by ale měli odsuzovat vyprodukování obrovských hejn kůrovců v NPBL spojené s jejich následnou invazí do NPŠ a ničení jeho lesů. To není záležitost jen NPBL. Dnes kůrovec ve staré části NPBL pomřel hladem. Kůrovcová kalamita v NPŠ, byť pochází z NPBL, se stala vesměs domácí záležitostí.
Kůrovec do přírody patří
Slýcháme často, že kůrovec do přírody patří, že je její součástí. Ano, kůrovec do přírody patří. Pokud žere smrky, jež tvoří menší příměs stejnověkého nebo významnější podíl různověkého lesa, nevzniká zásadní ekologický problém. Pokud kůrovce necháme přemnožit ve stejnověkých smrkových monokulturách, efekt je podobný jako když les zapálíme a necháme shořet. Otázka, zda hasit v přírodní rezervaci hořící les, kdy nevíme, zda ho zapálil blesk nebo člověk, vyvolává u příznivců nezasahování zlobnou reakci.
Závěr
Jestliže člověk vytvořil na Šumavě v minulosti smrkové stejnověké monokulturní lesy a chce na jejich místě mít národní park, nemůže je nechat zničit s tím, že si příroda s novou situací nějak poradí. Jistě, že poradí, ale z hlediska lidského života dlouhodobě. Proto musí člověk cílevědomě měnit tyto nevhodné lesy na lesy přirozené druhové skladby a dbát na různověkost porostů, byť to chce obrovskou trpělivost. Takové změny je nutné rozpočítat na 200 - 300 let za příznivých podmínek. V opačném případě dělá ochraně přírody medvědí službu.
Tvrzení stoupenců bezzásahovosti v NPŠ, že diskuse prokázala, že se zakladatel a duchovní otec NPŠ I. Dejmal ve věci nutnosti zasahovat proti kůrovci i v I. zónách NPŠ mýlil, je pokrytecké, zvláště proto, že se neřekne v čem. A také proto, že neurvalé chování a diktování podmínek nelze vydávat za diskusi. Reálná diskuse na téma bezzásahovosti v NPŠ v ČR zatím neproběhla. Ale je nejvyšší čas.
