Ředitel Správy Národního parku Šumava František Krejčí představil v rozhovoru pro MF DNES „Šumava, to není jen boj s kůrovcem” (21. 11.) řadu aktivit, jež prezentují správu parku jako motor regionálního rozvoje Šumavy. Některé z aktivit jsou skutečně přínosem pro šumavské obce, mnohé z nich však zůstávají jen vytrvale opakovanými vizionářskými přísliby, jimž už nevěří snad ani správa parku sama.
Krejčí chce pronajmout parkoviště obcím a „ty je budou moci zpoplatnit”. Představa zpoplatnění parkoviště s kapacitou deseti automobilů je sice roztomilá, ale ekonomicky mimo realitu. Navíc filozofie jejich zřizování byla nabídnout bezkonfliktní parkování na vyhrazených místech blízko a ne směrovat motorizované návštěvníky parku na krajnice komunikací a vjezdy do lesa, odkud byli již jednou vyhnáni.
Rovněž čísla okolo biomasy vypadají velice zajímavě. Je ale program spalování biomasy plošně vhodným programem pro území národního parku? Věčný šumavský „evrgrín” prodeje palivového dřeva pokrývá ztuha potřeby místních, štěpka jako odpad z masivních těžeb zde nemusí být věčně. Ochrana přírody bude dost možná první, komu se začne zajídat rachot sklízecích mechanismů na parkových loukách a silnicích při zajišťování „krmení” pro spalování píce z luk. Na druhé straně, proč nepodpořit tyto systémy v širší oblasti Šumavy a jejího podhůří. Ale o tom už Krejčí nemluví.
Ať se nám to líbí či nikoliv, jsme stále více provázáni s cestovním ruchem. S oprašováním již jednou vytvořených projektů typu „Zaparkuj a jdi” území Šumavy nevystačí. Konstatování, že převažují cyklisté, je pouhým sledováním živelného vývoje bez snahy o jeho rozumné ovlivňování, nově budovaná páteřní cyklotrasa je spíše výjimkou. Opravdoví pěší turisté ze Šumavy odcházejí. Těžko se jim divit, chůze po vymezených asfaltkách se jim zajídá a výhled ke zlepšení žádný.
Koncept směřování cestovního ruchu v parku není s regionem dodnes dojednán, k dokumentům zpracovaným jinými subjekty než samotnou správou se vedení parku staví vlažně. Proto stejně vlažně vyznívá i nejistota ředitele, zda turisty chce nebo ne. Třicetipětiprocentní nárůst návštěvnosti míst sledovaných správou parku vypoví více při porovnání obsazenosti ubytovacích kapacit. Dlouhodobý nárůst jednodenní návštěvnosti je pro obce spíše zátěží než přínosem.
Opravdovou bombou pro čtenáře rozhovoru masírované médii i realitou dopadající krize je ovšem informace o možném získání 2,5 až 3,5 miliardy pro Šumavu. Čtenáři je podsouváno, že tyto peníze se zde objeví díky správě parku. Jaká je však realita? Projekty obcí zahrnuté do tzv.
Masterplánu jsou projekty obcí, jež byly připraveny obcemi samotnými v rámci jejich rozvojových plánů. Byly by zde i bez zásluhy parku. Otázkou je, kolik z projektů se realizuje a jak obce pocítí slibovaná zvýhodnění při získávání programových podpor. Dominantním projektem celého plánu je obnova vimperského zámku za miliardu korun. Její rozhodující přínos pro region mi nějak uniká, otázka ekonomiky provozu obdobných megalomanských zařízení zřejmě dnešnímu vedení parku na srdci příliš neleží. Zřejmě ze způsobu trvale štědře státem subvencovaného „hospodaření” pramení i osobní přesvědčení ředitele, že „způsob využití území zřízením Národního parku Šumava je pro místní i stát ekonomicky nejvýhodnější”. Nechámeli stranou otázku bez odpovědi položenou státu, bylo by dobré zeptat se i nás, šumavských obcí.
