Tomáš Jirsa, Petr Pithart
Právě se naplnilo vůbec nejhorší možné očekávaní: v minulých týdnech ohlásila správa Národního parku Šumava, že nechává vědomě uschnout (sežrat kůrovcem) lesy v okolí pramenů Vltavy. Jde o poslední zbytky původních mnohasetletých šumavských smrkových lesů, a tedy zároveň o zničení ničím nenahraditelné genové banky šumavského smrku nejvyšších horských poloh. Místo, aby byla zdrojem semen pro obnovu šumavských lesů, odumírá.
Tři a půl století staré stromy kolem pramenů Vltavy patří podle našeho názoru i ke „kulturnímu dědictví” národa. Právě prameny Vltavy a okolní Černohorský prales jsou typickým příkladem území, kvůli kterému byl národní park před patnácti lety zakládán – jeden z autorů tohoto textu se pod vládní nařízení jako předseda české vlády podepsal. Správa využila orkánu Kyrill Správa parku své rozhodnutí hájí tím, že postupuje podle nejnovějších metod ochrany přírody.
Ve skutečnosti využila loňského lednového orkánu Kyrill, padlé stromy nechala na místě neodkorněné, a tím (de facto) rozšířila první (bezzásahové) pásmo ochrany, o jehož rozloze i tempu rozšiřování by se jinak (de iure) musela dohodnout s obcemi uvnitř parku. Orkán jí přišel vhod, protože s obcemi se bez úspěchu dohaduje celá léta. Národní park letos však také oslavuje 150 let existence Boubínského pralesa. Stojí za připomenutí, že bez zásahů proti kůrovci v okolí Boubínského pralesa bychom tento poslední pralesní zbytek nedochovali. Lze jej srovnat právě už jen se smrkovými porosty u pramenů Vltavy a na rovněž usychající Trojmezné.
Zásadní spor, který krajské a místní samosprávy s vedením parku vedou, se týká nedostatečné (v řadě případů žádné) programové ochrany lesa proti kůrovci. Ta totiž vede k celoplošným rozpadům (uschnutí) lesa se všemi negativními následky pro krajinu, klima, vodohospodářské a půdní poměry i místní obyvatele. Šumavské obce jako přímí účastníci této tragédie podaly na ministra životního prostředí již druhou žalobu týkající se ministrova rozhodování o Šumavě. Jihočeský kraj se opakovaně usnesením zastupitelstva obrátil na premiéra se žádostí, aby odpovědnost za budoucnost Šumavy vzala na sebe vláda jako celek.
V minulých týdnech, po ohlášení, že lesy u pramenů Vltavy jsou ponechány napospas kůrovci, se na premiéra se stejnou žádostí obrátilo dvacet senátorů z vládních stran i z opozice. Se žádostí o ochranu příhraničních bavorských a rakouských lesů, tedy o urychlený zásah proti nastupující kůrovcové kalamitě, se na ministra Bursíka a premiéra Topolánka obrátili také ministr lesů bavorské zemské vlády Josef MĂĽller a český honorární konzul v Linci Ludwig Scharinger.
Zastánci „suchého lesa” opakovaně tvrdí veřejnosti, že chceme na Šumavě vytvářet holiny, protože pracujeme pro jakousi dřevařskou lobby. Právě takovým nesmyslem je i tvrzení, že požadované zásahy proti kůrovci jsou podmíněny odvozem dříví z lesa. Neplatí ani šířená panika, že k zamezení šíření kůrovce je třeba používat těžkou techniku, která podloží lesa zničí. Odkorňování lze provádět ručními nástroji s nulovým dopadem na ostatní složky životního prostředí.
Spor lesníků a ochranářů vrcholí. Nejde už jen o Šumavu, ale i o přilehlé lesy v jižních Čechách. Zastáncům aktivní ochrany proti kůrovcům a lesníkům jsou podsouvány zištné motivy (také oba autoři jsou opakovaně dotazováni, koho z příbuzenstva mají mezi těžaři...). Ve skutečnosti právě lesníci jako stav i jako generační kontinuita odbornosti mají v naší zemi tu nejdelší, doslova „staletou paměť”, zatímco metody ochranářů jsou možná vskutku „nejmodernější”, ale právě proto nepočítají se zkušeností generací těch, kdo po dlouhé generace na Šumavě hospodařili. Ochranáři tentokrát hodili za hlavu své „zlaté pravidlo” o nutnosti „předběžné opatrnosti” a jsou ochotni pustit se do experimentu, který bude – nebo také nebude – ospravedlněn až za dvě stě, tři sta let.
Tomu dobrodružství chceme v poslední chvíli zabránit. Za osud Šumavy nemůže nést odpovědnost jeden ministr, ale musí ji na sebe vzít vláda. Vláda premiéra Topolánka by proto měla přijít s návrhem zákona (namísto dosavadního nařízení) o Národním parku Šumava, který by napříště vyloučil vědecky nepodložené a nebezpečné experimenty. A v zákoně navrhujeme vyjít jako ze základního pravidla ze „zeleného” principu „předběžné opatrnosti”! Oslovujeme i veřejnost: ve jménu údajně nejnovějšího principu ochrany přírody, jehož platnost se osvědčí či neosvědčí za několik set let, odepisuje se právě srdce Šumavy.
Vláda by měla přijít s návrhem zákona (namísto dosavadního nařízení) o Národním parku Šumava, který by napříště vyloučil vědecky nepodložené a nebezpečné experimenty.
Tomáš Jirsa, Petr Pithart
Autoři jsou senátoři za ODS a KDU-ČSL a milovníci zelené Šumavy.Zveřejněno v deníku Lidové noviny dne 15.7.2008.
