Vládní politiku týkající se životního prostředí čeká nejspíš v nejbližší době stejný převrat jako zdravotnictví či penzijní systém. Tedy pokud zelený aparát nového ministra Pavla Drobila nesešrotuje rychle k obrazu svému a neomotá si ho kolem prstu.
Dosud byli všichni ministři, kteří do tohoto křesla zasedli, zasloužilými ekologickými aktivisty, jež více dojímaly životní podmínky kůrovce v šumavských lesích než životní podmínky lidského druhu homo sapiens, který se jakýmsi nedopatřením ještě nepodařilo vystěhovat z ptačích rezervací Natura.
Ať průmysl dýchá
Když nyní dochází ke změně a do křesla usedne člověk, který aspiroval na křeslo ministra průmyslu, je to určitě jenom dobře. Je však samozřejmě nutné dát pozor, aby se to vše nezvrhlo v pravý opak. Průmysl a byznys určitě nemají ochranu a šetření životního prostředí ve své přirozené genetické výbavě, a tak nějakého drába potřebujeme. Zvláště v době, kdy nabral dech zelený byznys, který může na životním prostředí napáchat stejně škod jako tisíc prunéřovských elektráren.
Když proto nastupující ministr Drobil hovoří o tom, že jsme průmyslovou zemí a musíme nechat průmysl dýchat tak, aby vedle něj mohli dýchat i lidé, říká to poměrně přesně.
Životní prostředí je z velké části už dávno upravováno v rozhodující míře směrnicemi EU vystavěnými z již zmíněných ideologických zelených dogmat, na nichž již vyrostl mocný byznys, takže to nebude úplně lehké. Příkladem je přidávání lihu a řepkového oleje do pohonných hmot. Přes výsledky značného množství studií, které dokazují, že takováto biopaliva životnímu prostředí zřetelně více škodí, než pomáhají, nebude patrně už nikdy možné docílit snížení zákonem předepsaného podílu biosložky. Nyní se v tom otáčí už příliš mnoho peněz na to, aby rozum zvítězil.
Podobné je to s dotacemi na fotovoltaické elektrárny či větrníky, kde fungují dnes už ekonomicky velmi silné lobby. V tomto případě je situace ještě horší, protože bude mít přímý dopad na konkurenceschopnost českých firem ve světě. Dotace na tuto elektřinu totiž hradí ve vyšší ceně spotřebitelé, což jsou u nás stále v rozhodující míře průmyslové podniky, jimž takto porostou náklady, zatímco asijští průmyslníci se už dnes evropským politikům prosazujícím takovouhle zelenou politiku smějí, až se za břicha popadají.
I ochrana ptáčků na jižní Moravě vedla k úžasné shodě zelených aktivistů a betonářské lobby, díky níž povede dálnice v rovinaté krajině tunelem za deset miliard korun.
Nakonec ani ty územní limity, které se vládní koalice rozhodla zachovat, nejsou zdaleka takovým problémem životního prostředí, jako spíš nástrojem obchodního boje mezi dvěma energetickými firmami Czech Coal a ČEZ.
Odolat byznysu
Zatímco první, vlastník mosteckých dolů, o prolomení limitů stojí, protože tam v jeho těžebních zásobách leží desítky miliard korun, tak na druhé straně ČEZ nestojí o posílení pozice svého hlavního konkurenta, od něhož by doly nejraději odkoupil. Cena bez limitů by byla samozřejmě nesrovnatelně vyšší než ta s limity. A zelení aktivisté, kteří jinak ČEZ nemohou přijít na jméno, mu v této věci docela dobře slouží.
Pokud za této situace nastupuje na ministerstvo životního prostředí člověk bez ideologických brýlí, který ví, jak to v prostředí velkých firem chodí, je to v této džungli zájmů jen dobře. Podmínkou však je, aby dokázal zůstat rozhodčím a do her byznysu se nezapojil ani na jedné, ani na druhé straně.
